Tramping

Pojem tramp, případně tremp pochází z angličtiny a používal se jako označení pro tuláka nebo sezónního dělníka, často člověka nerespektujícího všeobecně vžité konvence okolní společnosti, či osobu pohybující se na okraji společnosti a vyhýbající se vžitým společenským uzancím a povinnostem. Běžně šlo o osobu bezprávnou a bez majetku či společenského postavení; v Americe se pro takovou osobu spíš užívalo označení hobo (mn. č. hoboes).

Slovo tramp znamenalo původně loď bez pravidelného jízdního řádu, vozící zboží (případně i náhodné cestující) z přístavu do přístavu podle přání majitelů. Tím se inspirovaly party kanoistů na českých řekách, které si také připadaly jako posádky takového trampu. Vůbec námořníci a plavci – staří rakousko-uherští matrosové – se stali vzorem pro část mládeže republiky. První čeští trampové se také nechovali jako zálesáci či indiání, ale spíše jako námořníci, většinou jezdili na pramičkách či kanoích apod.; zvykem z této doby je dodnes vlajkový stožár na každé osadě a slavnostní vztyčování vlajky, a také původně námořnický pozdrav „a hoy“ – do češtiny převzatý jako „ahoj“. Původně znamenal volání po poslání šalupy – tedy výzvu k setkání námořníků dvou lodí na dálné plavbě.

Do češtiny pojem „tramp“ vstoupil pravděpodobně převzetím tohoto termínu z dobových překladů románů Jacka Londona začátkem 20. století. Obecně se jako zdroj pro tento pojem uvádí Londonův román Cesta (The Road); další inspirací byly dobové knihy a filmy tematicky čerpající z prostředí Divokého západu, například romány Karla Maye, Zane Greye, Jacka Shaefera, R. L. Stevensona, i různých překladových, převážně amerických autorů.

Adekvátně bývá pojem tramping též označován slovem vandr či „vandrování“, což je významový posun od původního dnes již zastaralého významu tohoto slova; dále bývá označován též, slangovým výrazem čundr resp. „čundrák“, z původně německého „tschundern“ – „toulat se“. Pojem „čundrák“ býval původně poměrně pejorativní označení, později ztratil svůj hanlivý význam a zlidověl.

Kamp Mrtvé dítě v Roverských skalách

Nejstarší známá česká osada byla založena kolem roku 1918 na Vltavě v místě zvaném Svatojánské proudy, dnes zatopeném vodami štěchovické přehradní nádrže. Původně bezejmenná skupinka bývalých pražských skautů časem z recese přejmenovala místo, kam jezdili o víkendech, na „Roaring Camp“ (Tábor řvavých) podle povídky Breta Harta; později, současně s oficiálním vznikem trampské osady, byla přejmenována na „Ztracenou naději“.

První trampové bývali obvykle lidé pocházející z chudších sociálních vrstev a nezaměstnaní, kterým tento způsob života společensky vyhovoval. Později, když se hnutí zpopularizovalo v širších vrstvách české společnosti, se k trampům řadili i mladí ze středních vrstev, módně i z vyšších společenských vrstev, tzv. „astracháni“.

Městským výletníkům s auty a s přepychovým pohodlím se říkalo posměšně „paďouři“ nebo mastňáci – zbyl po nich nepořádek a mastné papíry. Naproti tomu praví trampové měli úctu k přírodě, po jejich táboření nebylo ani stopy – vše po sobě uklidili.

První čeští trampové byli starší skauti (roveři), kterým přestal vyhovovat pevný řád skautské organizace, ale měli vztah k přírodě a romantice. Bylo to v letech první světové války; název tramp se tehdy ještě nepoužíval, říkalo se jim divocí skauti.

Předválečná historie trampingu z dob jeho prvopočátků je známa díky osobnosti Boba Hurikána a jeho knize Dějiny Trampingu, popisující zlomkovitě některá známější místa, kam předváleční trampové (hlavně pražští) jezdili, a osady, které dotyčný autor znával. Hurikánova kniha je sice poměrně rozsáhlá, ovšem v kontextu je jen amatérským a vcelku emociálně laděným popisem doby, některých známějších událostí historie trampingu a určitých vybraných fakt řazených do knihy bez ladu a skladu, nečiní si nárok na kompletní ani odborné hodnocení fenoménu zvaného tramping.

Trampové postupně objevovali tehdy ještě neosídlenou přírodu zejména v jižním okolí Prahy, především v povodí řek Vltavy a Sázavy, později i v povodí řeky Berounky či v hlubokých lesích na Brdech či na jejich lesnatém předhůří – na Hřebenech. Tramping se ovšem posléze rozšířil v menší či větší míře do všech koutů bývalého Československa. V povodí Vltavy a Sázavy pak také vznikly první osady, po vzoru osad při osídlování Západu.

Jakožto svobodomyslné občanské lidové hnutí to tramping (spolu s oběma příbuznými hnutími skautingem a lesní moudrostí) v dobách totalitních vlád neměl nikdy lehké. Všechna tato hnutí byla totalitními režimy často dosti nevybíravým způsobem potlačována a uzurpována. Projevovalo se to v praxi všelijak: kontroly StB na nádražích, bourání trampských bud na Brdech i jinde, rozhánění potlachů Veřejnou bezpečností, párání domovenek na rukávech bund a košil, zákazy skautské činnosti, násilné obsazování skautských kluboven, krádeže kronik, atd. Skauty a trampy neměl vůbec rád komunistický režim, v minulosti však nebyl po chuti ani nacistickému totalitnímu režimu. Vždyť právě z řad trampů a bývalých skautů se rekrutovalo velké množství lidí aktivně činných v protinacistickém odboji za druhé světové války. Velká svobodomyslnost, volnost, neformálnost, obdiv k západní kultuře, důraz na prosté lidské bratrství a humanismus, politický liberalismus, láska a úcta k přírodě a mnohé jiné projevy těchto hnutí – jednalo se vždy o společenské jevy a procesy, které totalitním režimům (slušně řečeno) nikdy příliš nevyhovovaly a nebyly jim po chuti.

V dnešní době se setkáváme s názory, že klasický tramping i skauting, tak jak ho známe z dějin 20. století, je již definitivně překonanou minulostí a že je již de facto mrtvým hnutím. I na toto téma probíhá v současné společnosti dosti živá diskuse a téma se zdá značně otevřené, tato záležitost není plně a uspokojivě vysvětlena dodnes. Velký společenský pohyb a změny, jež nastaly po událostech z listopadu roku 1989 poznamenaly bezpochyby i trampské hnutí; jisté ale je, že všechna tři příbuzná hnutí (tj. tramping, skauting a lesní moudrost) našla své moderní myšlenkové ekvivalenty v mnoha jiných občanských hnutích a lidových iniciativách zaměřených kupř. na ochranu přírody a krajiny, na ekologii či na ochranu památek a životního prostředí apod. Nelze také nevidět, že i mnohá současná moderní sportovní odvětví dnes velmi aktivně provozovaná v přírodě (tzv. „outdoor“ aktivity) mají svůj reálný předobraz v některých starších formách trampského či skautského sportování a pobytu v přírodě. Stále živé je především vodáctví, pěší či lyžařská turistika, táboření v přírodě, horolezectví, jezdectví a další sportovní či rekreační aktivity.

V desátých letech 21. století se ovšem zvyšuje zájem o skauting, jako potřeba hledání pevnějších hodnot v nových sociálních podmínkách. Členství ve skautu je vnímáno jako zásadní hodnota např. při výběrových řízeních v profesích, kde je nezbytná zodpovědnost a etika.

Odborné hodnocení fenoménu zvaného tramping ze sociálních a sociologických kriterií, stejně jako popis novodobé historie trampingu, zpracovaný ve vší komplexnosti, zejména v období po druhé světové válce (a to až do roku 1989) na své kvalitní literární a historické zpracování teprve čeká. Ve druhé polovině 20. století se dokumentaci a odbornému zpracování trampingu věnovalo např. muzeum v Jílovém u Prahy, kde vznikla také malá stálá expozice; po roce 2000 na něj navázalo Muzeum umění a designu Benešov, které se zabývalo zejména stavbami trampských osad a drobnou hmotnou kulturou. Dílčí publikace tohoto výzkumu je obsažena v publikaci „Z Benešova za architekturu 20. století“.[1] V Posázaví pak byly muzeem rozmístěny informační tabule seznamující s fenoménem trampingu a Posázavského pacifiku. Bohatý dokumentační fond byl však při politickém útoku na benešovské muzeum roku 2017 zlikvidován. Návazně lze považovat za výzkumné pracoviště Etnografické muzeum Národního muzea v Praze, které v 2020 připravilo obsáhlou výstavu „Sto let českého trampingu“, k níž byla vydána doprovodná publikace.[2] Téma trampingu lze nalézt také v jednotlivých výstupech Etnologického ústavu Akademie věd ČR.[3]

Mezi bývalými skauty a trampy lze najít i celou řadu velmi významných českých umělců, ze spisovatelů nelze opomenout celoživotního skauta a významného českého spisovatele Jaroslava Foglara. Mezi dnes už světově proslulé české trampy patřil i vynikající český grafik, ilustrátor a malíř Zdeněk Burian a mnozí jiní.

Trampské jméno (trampská přezdívka) = jméno trampa nebo trampky, které se používá výhradně na vandrech v přírodě, v lese, v solónu, v baru, na chatách a srubech, v haciendách; obvykle jsou to zkomolená anglicko-americko-kanadská (jinými slovy anglosaská) jména jako Johny, Johnny, Bill, Bimbo, Palec, Savana, Dany, Andy, Kendy, Mecky, Jerry, Čiko, Keny, Kiwi, Čumák, Fred, Jimi, Pedro, Ferry, Galoš, Ušák, Ešus, Bily, Matur, Divoch, Gaučo, Sally, Cvoček, Harry, Kim, Dejvi, Uragán, Fredy, Notor, Melichar, Golem nebo jména z říše divokých zvířat: Daněk, Delfín, Lišák, Slimák, Medvěd, Orel, Bizon, Leopard, Kamzík, Kobra, Jestřáb, Sup, Mravenečník, Hranostaj, Skunk, Hyena, Jelen, Grizzly, Mauglí, Sokol, Havran, Gepard, Jaguár apod.; v případě dívek, slečen, čarodějek, čarodějnic a jiných dam jsou to velmi krásná a poetická jména typu: Konvalinka, Schovanka, Mučenka, Pirátka, Saza, Krasavice, Kopretina, Kozenka, Koňadra, Kačenka, Kung-pao, Marion, Beruška, Mary, Vendeta, Tygřice, Laňka, Bublina, Fešanda, Káča, Klotylda, Claudie, Pralinka, Bledule, Baculka, Bambule, apod. Čas od času se do trampské mluvy vloudí také jména mexická až španělská, jako třeba Pedro, Chose, Rodrigo, Chuan, Elvíra, Carmen, Frančeska, Doloros apod.