Táboření

V Česku je táboření v lesích mimo vyhrazená místa zakázáno lesním zákonem.[1] Zákon o ochraně přírody a krajiny obecně zakazuje táboření mimo vyhrazená místa v národních parcích (§ 16), v chráněných krajinných oblastech (§ 26) a v národních přírodních rezervacích (§ 29). V ostatních typech zvláště chráněných území stanoví bližší ochranné podmínky orgán ochrany přírody při vyhlášení takových území.

Obvykle se přespání „pod širákem“ za táboření nepovažuje. Za znaky táboření se považuje například rozdělávání ohně, aktivity spojené se stavěním přístřešku nebo vícedenní setrvání na jednom místě. Pokud je v některém chráněném území zakázáno i pouhé přespání, obvykle je to uvedeno jako zákaz nocování nebo formou časově omezené přístupnosti daného území, což je účelné například v některých chráněných ptačích oblastech. Ale například národní park České Švýcarsko byl vyhlášen vlastním zákonem, který obsahuje zákaz „nocovat“ ve volné přírodě mimo místa vyhrazená správou NP. Proto je kromě tábořišť možné vyhradit i pouhá nocoviště, série 6 nouzových nocovišť vybavených chemickými záchody byla zřízena například podél hlavní šumavské pěší trasy.[2]

Na podzim 2007, když orgánem kompetentním k vydávání výjimek ze zákona na ochranu přírody a krajiny byla vláda, podal místopředseda Dětí Země Martin Hyťha demonstrativní žádost o výjimku, aby mohl legálně bivakovat v chráněných územích. Vláda žádost usnesením zamítla, Hyťha podal správní žalobu a v létě 2010 soud usnesení vlády zrušil pro nepřezkoumatelnost, protože nebylo nijak odůvodněné. Na podzim 2010, po novele zákona o ochraně přírody a krajiny, ministerstvo postoupilo žádost správám chráněných krajinných oblastí a národních parků a vydalo usnesení, podle kterého spaní pod širákem není tábořením ve smyslu zákona, pro které by bylo potřeba požádat o výjimku.[2]

• Stan
• Kemp

• Obrázky, zvuky či videa k tématu táboření na Wikimedia Commons