Totalitarismus

Totalitarismus je formou vlády, typicky nastolovanou masivní ideologickou propagandou a neskrývaným terorem a brutalitou.[1] Od autokracie se odlišuje tím, že usiluje o „totální“, naprostou moc, a to zpolitizováním veškeré společenské i individuální existence.[1] Totalita je obecně charakterizována propojením autoritativní vlády a politické ideologie.[2]

Totalitní stát zcela ovládá a řídí ekonomiku, potlačuje svobodu slova a kritiku vládnoucího režimu. Totalitní režim zasahuje do všech stránek veřejného i soukromého života, přesněji smazává rozdíl mezi soukromým a veřejným životem a neuznává svobodného jedince ani žádnou hranici své moci.

Mezi ideologie inklinující k totalitnímu režimu lze zařadit fašismus, komunismus, nacismus a nebo korporativismus, k totalitě mohou směřovat i některé formy demokracie.

Totalitní systémy se vyznačují charakteristickými rysy[3] a při svém ustavení a působení užívají obyčejně několik z následujících nástrojů (příklady):

• znásilnění a přizpůsobení ústavy, vyřazení demokracie a absence svobodných voleb,
• státem vynucovaná ideologie (indoktrinace školství) a přepisování dějin (např. o účasti americké armády na osvobozování Československa),
• vláda jedné strany (NSDAP, KSSS, KSČ, Čung-kuo Kung-čchan-tang, Čosŏn, Baas): státní aparát je ovládán jednou stranou (čemuž může předcházet infiltrace, podřízení jiných a tvorba závislých stran – viz Obrozená Národní fronta Čechů a Slováků (1948-1990)), nebo vláda armády (Myanmar)
• podněcování nenávisti proti jinému národu, jeho vysídlení nebo vyhnání a v extrémním případě vyhlazení (šoa), podněcování nenávisti proti skupinám lidí („třídnímu“ či politickému „nepříteli“) nebo jednotlivcům včetně masové hysterie (proces s Dr. Miladou Horákovou 31. května – 8. června 1950)
• další exemplární tresty (např. vyhlazení obcí a osad),
• zřizování koncentračních táborů, nebo gulagu,
• vzbuzování závisti a okrádání vymezené části společnosti a současné odměňování stoupenců moci,
• omezení svobody projevu, včetně autocenzury (lidé se obávají vyslovit názor), kontrola tisku a přidělování papíru,
• výchova k udavačství^[zdroj?!],
• zákaz držení zbraní občany,^[zdroj?!]
• policejní kontrola a sledování občanů včetně používání mimosoudní represe a zastrašování,
• postih oponentů a jejich potomků (znemožnění vzdělání, zaměstnání, sociálních aktivit, odnětí svobody, nucené práce, mučení) – mnohdy dochází k postihu celé řady lidí – např. po zveřejnění článku Bohumila Peroutky k 28. říjnu 1969 vsetínští normalizační komunisté trestali nejen autora, ale i cenzora a šéfredaktora, čímž byl autor dohnán k sebeupálení,
• likvidační sankce vůči médiím, které by umožnily publikaci názorů oponentů,
• centrální řízení státu, omezení pravomocí menších samosprávních celků,
• omezení shromažďování a zákazy demonstrací,
• omezení spolčování (v Československu od r. 1947 zákonem č. 145/1947 Sb. – zakázán byl např. spolek vegetariánů Mazdaznan): povolené organizace byly řízeny KSČ a prosáknuty StB,
• omezení pohybu vlastních občanů, zejména do zahraničí, až po uzavření hranic a střelbu na uprchlíky,
• monopol na prostředky masové komunikace a zásahy do internetu
• monopol na kulturu (žádná literatura, žádná divadelní představení a žádné filmy bez povolení)
• organizovaná adorace například vůdce (kult osobnosti) nebo událostí (např. tzv. Velké říjnové socialistické revoluce v komunistickém Československu) jakož i organizovaná účast na oslavách a průvodech před tribunou s představiteli moci.

Adolf Hitler

Josif Stalin

Klement Gottwald

Kim Ir-sen

Běžně se udává, že představu totalitarismu jako totální politické moci formuloval v roce 1923 Giovanni Amendola, který popsal italský fašismus jako systém fundamentálně odlišný od prosté diktatury.[4] Pojem byl v pozitivním významu uváděn v zápiscích Giovanniho Gentileho, italského filosofa a teoretika fašismu. Používal výraz „totalitario“ k popsání struktury a cílů nového státu.

Nový stát měl poskytovat „totální zastoupení národa a totální vedení národních cílů“.[5] Popsal totalitarismus jako společnost, ve které ideologie měla vliv nebo moc na většinu svých občanů.[6] Podle Benita Mussoliniho tento system politizoval všechno spirituální a lidské[4]. Farář Luigi Sturzo navazuje na Amendolu svým popisem totality jako netolerantního, politicky centralistického, autoritativního proudu diktatury. [7] Tak, jak ji definoval Sturzo, je totalitní forma vlády chápána dodnes. Svobodomyslný Curzio Malaparte to k nelibosti Mussoliniho charakterizoval jako „systém, kde vše, co není zakázané, je povinné“. Za zmínku stojí, že kořeny tohoto pojmu lze vystopovat již v textech Sieyèse z období Francouzské revoluce, který používá termín res total (ré-totale).

Podle Karla Loewensteina pojem autoritarismus označuje politickou organizaci, ve které jediný držitel moci, ať už osoba, diktátor, junta nebo strana, monopolizuje politickou moc. Pojem autoritářství tak označuje spíše strukturu vlády než strukturu společnosti. Autoritativní režim ohraničuje sám sebe na politické řízení státu.

Techniky vlády totalitního režimu jsou nevyhnutelně autoritářské. Přesto totalitní režim činí více. Pokouší se vázat soukromý život, duši a morálku svých občanů k dominantní ideologii. Propagovaná ideologie prostupuje všechny kouty a škvíry společnosti; jeho ambice jsou totální.

Totalitní režim chce zničit občanskou společnost, tedy komunitu nezávislou na státě. Italští fašisté nezničili sociální struktury kompletně, a tak tyto země mohly snáze přijmout demokracii, obzvláště po naprosté porážce, ke kterému dovedl Itálii autoritativní režim ve druhé světové válce. Pokusy o reformu režimu v Sovětském svazu nevedly nikam, protože nevládní instituce, ať už ekonomické nebo sociální, byly vybudovány daleko méně. Výsledky snah o reformu nemohly reformovat komunismus nebo obnovit demokracii, ale vyvolaly progresívní úpadek organizovaného života.[4]

Skutečný svět je obtížné vtěsnat do slovních kategorií, a tak je pojem totalitarismus zdrojem téměř nekonečných diskusí, který režim v kterém období ještě byl totalitou a který již ne. Na tento problém narazili již zakladatelé totalitární školy (H. Arendtová, R. Aron), kteří si rovněž uvědomovali základní diametrální rozdíl mezi například Frankovým režimem a Hitlerovým nacionálním socialismem.

Ve svém komentáři porovnávajícím náboženství a totalitarismus Christopher Hitchens řekl „nutkání zakázat a cenzurovat knihy, umlčet disidenty, odsuzovat lidi stojící mimo, vpadnout do jejich soukromé sféry a vyvolat exkluzívní spásy jsou esencí totalitarismu.“[14]

[15]

Tímto tématem se zabývá německý sociální psycholog, sociolog a psychoanalytik Erich Fromm. Uvádí, že v moderní společnosti se člověk stává sice soběstačnějším, nezávislejším i kritičtějším, na druhou stranu ale také osamělejším, izolovanějším a úzkostlivějším.[16] Počátek vidí v době reformace, kdy Martin Luther a Jan Kalvín zdůrazňovali špatnost a zkaženost lidské povahy a hlavní cíl viděli v pokoření lidské pýchy a oslavě Boha. Tyto vlivy pak připravily člověka na podřízenou roli vůči budoucím totalitním vůdcům.[17] Tuto situaci v minulosti předpověděli filosofové jako například Søren Kierkegaard a Friedrich Nietzsche.[18]

Americký psycholog a filosof John Dewey shrnul problém totalitarismu tak, že hlavní hrozbou demokracie není fakt, že existují totalitní státy, ale totalita v samotném člověku, jeho postojích a v institucích, která zapříčinila vítězství autority a vznik závislosti na vůdci.[19]

Nepolitické aspekty kultury a motivů totalitních zemí samy sebe označovaly jako „totalitní“. Například Theodore Dalrymple, britský autor, fyzik a politolog, napsal pro City Journal, že brutalismus je vyjádření totalismu vzhledem k tomu, že jeho betonově založený styl zahrnuje ničení jemnějších – humánnějších míst jako například zahrad.[20]

V díle 1984 George Orwella je popsána budova Ministerstva pravdy jako „obrovský, pyramidový objekt z bílého betonu, tyčící se terasu po terase – tři sta metrů do vzduchu“. Fejetonista Ben Macintyre z deníku The Times poznamenal, že to byl „předvídavý popis druhu totalitní architektury, která bude brzy dominovat komunistickému bloku“.[21]