Otevřená společnost a její nepřátelé

K rozhodnutí knihu napsat dospěl Popper v březnu 1938, v den, kdy se dozvěděl o vpádu Německa do Rakouska. V době, kdy byla kniha dokončena, Popper žil na Novém Zélandu, takže vydání vyžadovalo pomoc kolegů. Tuto pomoc poskytli filozofové Ernst Gombrich a Friedrich Hayek. Psaní se protáhlo do roku 1943, takže obsah knihy je částečně poznamenán nejistým průběhem války.

Česky vyšla jeho kniha poprvé v roce 1994 (v roce jeho smrti) v nakladatelství ISE v edici OIKÚMENÉ ve dvou svazcích rozdělených tematicky na část I - Uhranutí Platónem a II - Vlna proroctví: Hegel, Marx a co následovalo, v překladu Miloše Caldy a Jany Odehnalové (opravené vydání 1. dílu vyšlo v nakladatelství Oikúmené r. 2011, opravené vydání 2. dílu r. 2015). K textu autor připojil Poznámky obsahující odkazy a polemiky, které běžný čtenář nemusí číst, nicméně jsou přínosem pro odborníky.

Poznámky tvoří celkově celou třetinu díla; v první části zabírají téměř polovinu svazku.[2]

Popperova kniha zůstává jako jedna z nejpopulárnějších obran západních liberálních hodnot v poválečném období a to díky jeho kritice Platóna, Hegela a Marxe, která byla brána jako útok na totalitní myšlení.[3] Britský filozof Gilbert Ryle, který recenzoval Popperovu knihu souhlasil s jeho výrokem o tom, že „Platón byl Sokratův Jidáš“, jelikož to pro co Sokratés žil a zemřel byly stejné věci, které se Platón snažil zničit a vyvrátit.[4]

Otevřená společnost a její nepřátelé byla velebena filozofem Bertrandem Rusellem, který nazval tuto knihu „dílem nejvyšší důležitosti“ a „ráznou a hlubokou obranou demokracie“.[5]Americký filozof Sidney Hooks, který proslul svou kritikou totalitarismu a fašismu se o knize vyjádřil, že je to rafinovaně argumentovaná a vášnivě napsaná kritika historicistických myšlenek, které ohrožují lásku, svobodu a otevřenou společnost. Na druhou stranu Hooks kritizoval Poppera, že četl Platóna příliš doslovně, když se mu to hodí a je si příliš jistý pravým významem Platónových textů, i když je smysl dvojznačný.[6]

I další filozofové byli vůči dílu kritičtí. Walter Kaufman, německo-americký filozof, uznal, že Popperova práce obsahuje důležité poznatky, jako je například útok na totalitarismus. Přesto však shledal, že má mnoho vážných chyb. Popperovy interpretace Platóna trpěly vadami, a že Popper podal komplexní proklamací starých mýtů o Hegelovi.[7]

Marxistický filozof Maurice Cornforth ve svém díle The Open Philosophy and the Open Society: A Reply to Dr. Karl Popper's Refutations of Marxism (1968) bránil marxismus před Popperovou kritikou. I přes nesouhlas s Popperovými myšlenkami prohlásil, že je „možná jeden z nejpřednějších“ kritiků marxismu.[8] Robert C. Solomon napsal, že Popper vede „téměř zcela neoprávněnou polemiku“ proti Hegelovi, kvůli který si Hegel vysloužil reputaci „morální a politické reakce“.[9]

Indický politický teoretik Rajeev Bhargava argumentuje, že Popper „notoricky špatně čte Hegela a Marxe“ a jeho formulace jsou účelové na obranu liberálních politických hodnot „motivován stranickými ideologickými úvahami založenými kuriózně v těch nejabstraktnějších megafyzických premisách“.[10] V práci Jona Stewarta The Hegel Myths and Legends (1996) je Popperova kniha zařazena jako práce propagující mýty o Hegelovi.[11]

Nadace OSF, založená Georgem Sorosem, byla inspirována jménem a účelem právě Popperovou knihou.[12]

Filozof Joseph Agassi připisuje Popperovi zásluhy za to, že ukázal, že historicismus je společným faktorem jak fašismus, tak bolševismu.[13]

• Raimund Popper, Otevřená společnost a její nepřátelé, díl I.: Platón — review prvního dílu knihy v časopise Vesmír