Tomáš Černoušek

Narodil se do rodiny Ing. Tomáše Černouška st. v Brně, většinu mládí i studia však prožil v Olomouci. Vystudoval Střední průmyslovou školu stavební v Brně (1944–48), následně pak vystudoval obor Architektura a urbanismus? na Fakultě architektury VUT v Brně (1949–53). Po roce 1989 byl členem České komory architektů (jako autorizovaný architekt[1]) a také byl členem redakční rady časopisu Architekt.

Většinu pracovního života prožil v podniku Sigma Koncern, kde realizoval projekty mnohých pozemních staveb, např. Úpravnu vody v Olomouci-Hejčíně, proslulý vodojem v Brně-Kohoutovicích a další, často ve spolupráci s kolegy z jiných oborů (vodní stavby, hydrologie, betonové konstrukce atd.).

Z politických důvodů nebylo žádoucí, aby se před rokem 1989 věnoval práci architekta sakrálních staveb. Přesto se mu podařilo dokončit několik menších projektů, zejména úprav liturgických prostorů (v kostelích a kaplích) v návaznosti na změny po Druhém vatikánském koncilu – realizace obětních stolů, tehdy nově čelem k přítomným věřícím, sedes (křesel celebranta), ambonů, mobiliářů kostelů, výmaleb, přestaveb, provedených citlivě, vzhledem ke stáří těchto budov. Často při tom spolupracoval s významnými českými umělci – sochaři (Otmar Oliva, Pavel Hřebíček, Jan Knap, Ivan Theimer), malíři (Jan Jemelka ml.), řemeslníky (truhláři, tesaři), s památkáři a dalšími. Tato činnost pokračovala zejména po roce 1989, kdy odešel do důchodu z podniku Sigma Koncern, ale navázal díly nejdůležitějšími – samostatnými architektonickými projekty sakrálních budov.

Protože měl mnoho kolegů a známých, připomeňme např. prof. Vladimíra Šlapetu, rodem z Olomouce, dokázal rychle vybudovat tým, který zajišťoval celou realizaci architektonického návrhu od vysoutěžení zakázky, po provedení vlastní stavby. V posledních cca 10 letech života intenzivně spolupracoval s architektonickým ateliérem Ing. arch. Jana Zajíčka v Olomouci, kde společně vznikly nejvýznamnější projekty staveb arch. Černouška. Arch. Černoušek vystupoval skromně, ale dá se říct, že byl autorem všech vnějších obrysů stavby a vnitřního uspořádání. Více než 10 let byl rovněž hlavním architektem na sv. Kurii Arcibiskupství olomouckého.

Arch. Černoušek hledal inspiraci v křesťanské víře (v Bibli i jinde), v mnohých setkáních s inpirativními lidmi, při výuce, na odborné bázi byl jeho vzorem pro vnitřní uspořádání a praktičnost budov Le Corbusier a Pierre Jeanneret. V průběhu navštívil několik zemí včetně Finska, NSR, USA a Izraele. Tíhnul ke škole funcionalismu – Adolf Loos, Ludwig Mies van der Rohe, Bohuslav Fuchs (u kterého architekturu studoval), Dušan Jurkovič. Avšak dokázal dosáhnout svébytného architektonického stylu – složité kompozice s využitím lomeného oblouku, použití otevřených dřevěných krovů (tradiční lidová architektura), vysoké, štíhlé linie (sepjaté ruce, blíž k Bohu). Střecha kostela sv. Václava ve Václavovicích má připomínat svatováclavskou přilbici. Jeho síla skví v detailech – kříže, svícny, konvičky, drobné liturgické předměty, sochy, mozaiky, vitráže, křesla, kliky vstupních dveří – na tom spolupracoval s předními umělci.

V potřebě účasti na duchovní obnově českého národa po roce 1989 vystudoval rovněž Cyrilometodějskou teologickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, v roce 1995 byl v katedrále sv. Václava v Olomouci vysvěcen na jáhna. Službu trvalého jáhna zastával až do své smrti v roce 2001. Součástí této služby bylo navštěvování nemocných, duchovní povzbuzení, podání eucharistie a dalších svátostí.

Dále působil jako arcibiskubský jáhen ve sboru olomouckého arcibiskupa Mons. Jana Graubnera. Zásadním způsobem se přičinil o technickou realizaci papežské návštěvy v Olomouci v roce 1995.

Společně s manželkou patřili mezi členy tzv. (terciárního) Sekulárního františkánského řádu.

Jako trvalý jáhen vyučoval katechismus a religionistiku na Gymnáziu ve Šternberku. Působil také jako vyučující na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého.

Byl příležitostným spisovatelem, či spíše autorem různě rozsáhlých (zejména odborných, teologických a liturgických) textů.

Je autorem následujících knih:

• Texty – výbor z drobných děl a především liturgických kázání na různá témata. Graficky doplnil fotograf František Jemelka.
• Liturgický prostor – zásadní a citované[2] pojednání o koncepci liturgického prostoru na sklonku 20. století, hledající insipirace ve změnách po Druhém vatikánském koncilu. Založeno zejména na vlastních zkušenostech a realizacích. Fotografie: František Jemelka.

• Svými kořeny se dotýkáme hvězd – posmrtně vydané dílo, výbor kázání

Byl aktivním představitelem samizdatu. Před rokem 1989 přechovával mnohé zakázané a hledané texty. Z nejdůležitějích děl se mu podařilo ukrýt např. archiv Timothea Vodičky, filosofa a svého duchovního mentora. Vzhledem ke své profesi a povaze se nepředpokládalo, že by taková díla přechovával, i když riziko odhalení a vyšetřování bylo značné.

Byl také malířem a grafikem, zejména pro členy svojí rodiny a pro přátele vytvořil desítky drobných i větších děl osobitého stylu, většinou grafiky (kombinovaná technika akvarelu a kresby perem), např. Moje vila na Capri a další[3]. Je autorem i dalších drobných děl – tzv. primiční obrázky (vydávané u příležitosti vysvěcení na jáhna, kněze). Mezi jeho oblíbené malíře a grafiky patřili – Ivan Theimer, Kamil Lhoták, Jan Jemelka st., Jan Jemelka ml., Victor Vasarely a mnozí další.

Byl členem Spolku českých bibliofilů, měl blízko k nakladateli J. Florianovi, setkal se s J. Demlem, J. Čepem, J. Zahradníčkem a jako spisovatel i člověk vystupoval na obranu české křesťanské poezie a prózy druhé poloviny 20. stol., která byla tehdy zakázaná či cenzurovaná.

Jedním z jeho koníčků bylo společenství přátel, ve kterém nebylo vůbec podstatné, zda se člen cítí být umělcem, nebo ne. Jednalo se tedy o okruh přátel ze všech oblastí lidského života. Z významných členů: ? Szpuk, J. Ďoubal (zaměstnanec ČSD), Vladimír Šlapeta (architekt, historik umění), Vojtěch Gaja (spisovatel, překladatel),... Název tohoto společenství není znám. Kontakty mezi sebou členové udržovali patrně do své smrti.

V průběhu života se dočkal několika autorských výstav, jedna z prvních se konala v roce 1989, do poslední chvíle nebylo zřejmé, zda nebude zakázána. Do mnohých výstav sám autorsky přispěl, např. výběr z architektonické tvorby 1959–1997 (65. výstava Galerie Caesar).[4]

Arch. Černoušek vždy vystupoval skromně, avšak sebejistě, jak sám říkal, pracoval ku cti a slávě Boží, což jistě jako zasvěcená osoba dodržoval a ilustroval svým životem a dílem. Miloval jazz, swing, dixieland i rock'n'roll.^[zdroj?]

Na jeho pohřbu zazněla slova o vyznávání architektury zbožnosti. Obřad se konal v chrámu sv. Mořice v Olomouci a vedl jej Mons. Jan Graubner, arcibiskup olomoucký.[5]

Je pohřben v rodinném hrobě na Ústředním hřbitově v Brně.