Le Corbusier

Charles-Édouard Jeanneret se narodil 6. října 1887 v La Chaux-de-Fonds ve Švýcarsku, kde v roce 1902 nastoupil do učení rytectví na škole uměleckých řemesel École des Arts Décoratifs. Jeho pozornost k architektuře obrátil jeho učitel a tak již v 17 letech vytvořil v La Chaux-de-Fonds svoji první realizaci – dům pro rytce Louse Falleta. Dům pojal natolik tradičně, že se k němu později ani nechtěl hlásit. [1] [2]Získal však díky němu přízeň místních obyvatel a současně další zakázky.

V letech 1907 – 1914 za vydělané peníze cestoval. Poznával Itálii, Řecko, Istanbul, Německo, Paříž. Roku 1911 se také podíval do Prahy. Na svých cestách studoval významné památky a hodně kreslil. Bez architektonického vzdělání, pouze na základě skic z poznávací cesty, byl ve svých dvaceti letech přijat do ateliéru bratrů Perretových, který byl proslulý používáním tehdy progresivního železobetonu. O tři roky později pracoval také u dalšího výrazného moderního architekta – Petra Behrense, kde poznal i Miese van de Rohe. V letech 1912–1917 žil střídavě v Paříži a ve svém rodném městě, kde postavil několik domů pro bohaté podnikatele. V roce 1916 postavil jeden z prvních domů se železobetonovou konstrukcí – vilu továrníka Schwoba s dvojí výškou centrální části. [3]

V letech 1914–15 vytvořil pro válkou postižené obyvatele Flander známý projekt Dom-Ino (z lat. domus a innovatio). Navrhl zcela prostou skeletovou konstrukci, kterou by si obyvatelé sami podle libosti dokončili stavbou nenosných zdí a příček. Projekt nakonec nebyl realizován.[2] Konstrukční systém Dom-Ina byl obrazem nového stylu, který se pomalu prosazoval v Americe i v Evropě a byl později nazván funkcionalismus.

Roku 1917 odjel do Paříže, kde potkal malíře Amédée Ozenfanta, s jehož pomocí si roku 1920 zvolil pseudonym Le Corbusier. Spolu diskutovali o umění a publikovali manifest Aprés le cubisme (Po kubismu), který představil protikubistický program purismu. V letech 1919 – 1923 spolu vydávali kulturní měsíčník L’Esprit nouveau (Nový duch), ve kterém popularizovali „moderní myšlení“ a „nové umění“.[3]

V roce 1922 se spojil se svým bratrancem, známým konstruktérem železobetonových konstrukcí Piérem Jeanneretem. Spolupracovali až do roku 1940, navrhli mnoho urbanistických projektů a samostatných domů. Jejich díla nesla společnou značku LC/PJ. [2]

Základní myšlenky Corbusierových teorií byly shrnuty v knize Vers une architecture (česky vyšla jako Za novou architekturu. Praha: Petr Rezek, 2005.), kterou vydal spolu s Ozenfantem (ale pouze pod svým jménem) roku 1923. [2]

V knize vyzdvihl krásu čistě účelových a racionálně řešených inženýrských konstrukcí, poukázal na čistotu povrchu stavby, na určující význam půdorysu a hlavně kladl důraz na primární formy, u kterých dle něho „slunce odhaluje v krásu“. Architekturu označil za umění, protože podle něj „překračuje otázky užitku“ . Mezi diplomovanými architekty, kteří architekturu považovali za pouhé naplnění své praktické funkce, jeho názory našly mnoho odpůrců. Le Corbusier požaduje funkci estetickou i praktickou. Účelové řešení je podle jeho názorů krásné („Dům je stroj na bydlení“).[2] Své úvahy často dokládal fotografiemi tehdejších automobilů, železničních vozů či letadel.

Roku 1927 byl Le Corbusier přizván Miesem van der Rohe k účasti na výstavbě kolonie Weissenhof ve Stuttgartu, kde postavil dva domy. Při této příležitosti publikoval proslulých Pět bodů moderní architektury (funkcionalismu). Těchto pět tezí prakticky shrnovalo hlavní vymoženosti tehdejší techniky: [3]

• 1. Sloupy: stavět domy na sloupech, čímž se uvolní přízemí pro zeleň a volný pohyb.
• 2. Střešní zahrady: technika plochých střech umožňuje budovat na střechách zahrady. Nahrazují zeleň, kterou dům místu odebral.
• 3. Volný půdorys: sloupy nesou síly všech podlaží, což umožňuje volné členění prostoru nenosnými příčkami.
• 4. Pásová okna: systém sloupů umožňuje vést dlouhá horizontální okna mezi sloupy.
• 5. Volné průčelí: konzolovitě vyvedené stropy uvolňují průčelí pro naprosto volné řešení oken a průčelí.

Kapitol v Čandígarhu, budova sekretariátu, 1953

Své názory na stavbu měst Le Corbusier poprvé popsal ve své knize Urbanisme (1925), ve které volal po jasnosti a řádu („Zakřivená ulice je cestou osla, ne člověka“). Vyzdvihoval rovný terén, zvyšování hustoty obyvatelstva, stavbu výškových budov, dopravu ve více úrovních. V další knize Ville radieuse (1935), ve které popisoval svůj projekt „zářícího města“ požadoval pro všechny obyvatele slunce, viditelnost oblohy a stromů v každém bytě. Jako teoretik měl Le Corbusier nezastupitelnou úlohu při vzniku konferencí CIAM a na formulaci Athénské charty.

Tuto koncepci činžáků a vil poprvé prezentoval pavilón Esprit Nouveau na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1925. [3]

Po první světové válce lze u Le Corbusiera nalézt výrazný sociální aspekt. Příklon k prefabrikaci a sériové výrobě lze vidět například u projektu s názvem Citrohan (1921), kde se projevila jeho klasická koncepce bytu: přední vyšší část byla vyhrazena obydlí, nižší zadní část v přízemí kuchyni, v patře ložnici. [3]

První velká realizace jeho myšlenky přišla až po druhé světové válce. Z důvodu poválečného nedostatku bytů jej francouzská vláda pověřila stavbou velkého obytného bloku – Unité d'habitation (1946 – 1952). Unité d'habitation (Marseille) v Marseille představovala jednu z pozoruhodných staveb 20. století jak z hlediska výtvarné formy, tak z hlediska sociálního programu. Le Corbusier do něj vložil 337 bytů ve 23 rozmanitých typech – převážně dvoupodlažních. Sedmým a osmým patrem probíhá obchodní ulice, na střešní terase byly umístěny jesle, školky, tělocvična a bazén. Dům byl koncipován jako město samo o sobě, střecha hrála úlohu náměstí. Podle jiné teorie byl dům přirovnáván k parníku (střecha pak k palubě). Typy této budovy pak ještě zopakoval, ač v okleštěné podobě, v Nantes (1952–55), Meaux (1956), Berlíně (1956), Briey-en-Foret (1957) a ve Firminy (1960–68).

Budova Centrosojuzu v Moskvě, 1933

Jeho nejslavnějším dílem se stala vila Savoye v Poissy u Paříže z let 1929 – 1931, ve které důsledně uplatnil svých pět bodů. Projevil zde náznaky pozdějšího sochařského pojetí architektury. Vila čtvercového půdorysu má otevřené patio, pod kterým je místo pro auta.[3]

Roku 1929 začal Le Corbusier působit v Moskvě, pro kterou v mezinárodní architektonické soutěži vypracoval návrh na Palác sovětů. Postupně vstřebal myšlenky konstruktivismu, jež se promítly i do jeho projektů (např. budova Centrosojuzu v Moskvě – 1929–33). Byl fascinován sovětskou velkorysostí^[zdroj?!]. V Moskvě tvořil až do nástupu historismu.

Roku 1922 představil projekt Soudobého města pro tři milióny obyvatel. Město se rozprostíralo na pravoúhlé síti a demonstrovalo všechny Corbusierovy urbanistické zásady. Význam Une ville contemporaine, jak zní jeho originální název, spočíval v důsledném oddělení různých druhů dopravy, v soustředění zástavby do výškových budov a ve volném, vzdušném rozvrhu městského celku. Podobnou představu aplikoval na plán důkladné přestavby Paříže roku 1925. Vytvořil řadu dalších urbanistických plánů: 1933 rozšíření Antverp, 1935 „Zářící město“, 1929 plán pro Rio de Janeiro a 1930–1942 plán pro Alžír. Realizován nebyl ani jeden. Trvalý vliv zanechala Le Corbusierova návštěva v Brazílii roku 1936.

Corbusier vypracoval v letech 1935–1937 také čtyři návrhy pro firmu Baťa: urbanistický rozvoj Zlína, projekty typových prodejen obuvi, návrh podnikového města Hellocourt ve Francii a pavilón firmy pro Světovou výstavu v Paříži. Také z těchto návrhu nebyl žádný uskutečněn.[2]

Národní muzeum západního umění v Tokiu, 1959

Své představy o bydlení mohl Le Corbusier realizovat až po druhé světové válce. V letech 1946–1952 vznikl na státní zakázku podle jeho návrhu rozsáhlý obytný blok Unité d'habitation pro 1600 obyvatel v Marseille. Podobné objekty pak byly vybudovány i v dalších francouzských městech a v Západním Berlíně.[2] Příležitost realizovat své urbanistické koncepce dostal Le Corbusier také v Indii, kde se podílel na plánování nového správního centra – Čandígarhu.[3]

Už v některých předválečných realizacích se objevily některé prvky brutalismu, v poválečném období tyto prvky ještě zesílily. Corbusierovy stavby získaly na plastičnosti, působily více celistvě a sochařsky. Beton začal představovat v jeho přirozeném stavu – ponechával jej neupravený a hrubý. Při návrzích mnoha budov použil svůj proporcionální systém modulor, který vypracoval v roce 1949. [3]

V letech 1950 – 1955 realizoval výjimečnou skulpturální stavbu – poutní kapli Notre-Dame-du-Haut (Ronchamp) u města Belfort ve Francii. Mariánskou kapli v Ronchamp modeloval zcela volně a svým ztvárněním se stavba zcela vymyká architektově tvorbě. Další sakrální stavbou byla zakázka na stavbu kláštera La Tourette v Eveux u Lyonu, vybudovaného v letech 1957 – 1960. Striktní řeholní předpisy určily zcela novou formu, uplatnil však i sociální cítění a skromnost.[2] Byl ateista, ale také silně věřil ve schopnost architektury vytvořit posvátné a duchovní prostředí.

V letech 1957–1959 vybudoval v Tokiu Muzeum západního umění, v Indii v roce 1956 budovu Svazu majitelů přádelen v Ahmadábadu. Jeho poslední realizací v USA bylo středisko výtvarné výchovy na Harvardově univerzitě v roce 1961.[2]

V roce 1957 zemřela manželka Yvonne a o tři roky později také jeho matka, s níž ho pojil velmi úzký vztah. Svůj život vyplnil prací, dostával zakázky z celého světa. On sám žil velmi skromně. Jeho majetkem byl ateliér v nájemním domě, který sám navrhoval a malá chata u moře. Zemřel na infarkt po koupání v moři v Roquebrune–Cap Martin na francouzské Riviéře ve věku 77 let. [2]

Dům pro rodiče u Corseaux ve Švýcarsku, exteriér

Objekt Le Poème Électronique před Technickou univerzitou v Eindhovenu, 1958

• 1912: Vila Jeanneret-Perret, La Chaux-de-Fonds, Švýcarsko
• 1922: Vila pro Améde Ozenfanta, Paříž, Francie
• 1923: Vila Raoula La Roche, Paříž, Francie
• 1925: Dům pro vlastní rodiče u Ženevského jezera, Švýcarsko
• 1926: La Cité Frugès, Bordeaux, Francie
• 1925–26: Dělnická kolonie, Pessacu u Bordeaux, Francie
• 1926–27: Vila Michaela Steina, Garches, Francie
• 1927: Weissenhofsiedlung, Stuttgart, Německo
• 1929–35: Palác Centrosojuzu, Moskva, Rusko
• 1930–1933: Cité de refuge, Paříž, Francie
• 1931: Vila Savoye, Poissy, Francie
• 1931–32: Švýcarská kolej, Paříž, Francie
• 1935: Vila u Les Mathes, Francie
• 1935: víkendový dům, La Celle-St. Cloud, Francie
• 1934–35: Letní dům, St. Cloud
• 1946–52: Kolektivní dům Unité d'habitation, Marseille, Francie
• 1952: Unité d'habitation, Marseille, Francie
• 1952–56: budova Nejvyššího soudu, Čandígarh, Indie
• 1955: kaple Notre Dame du Haut (Ronchamp), Ronchamp, Francie
• 1960: Klášter La Tourette, Éveux-sur-l´Arbresle, Francie
• 1961–64: Carpenterovo středisko výtvarných umění university Harvard Cambridge, USA
• 1967: Heidi Weber House (Le Corbusier Centre), Curych, Švýcarsko

• 1922: Výstavní pavilon L'Esprit Nouveau

• 1920: Návrh domu Citrohan – projekt v obměněné podobě uskutečněn ve Weissenhofsiedlung ve Stuttgartu[5][6]
• 1922: Soudobé město pro tři milióny obyvatel
• 1926–1927: Soutěžní návrh na palác Společnosti národů v Ženevě
• 30. léta: Urbanistické projekty: Rio de Janeiro, Obus Alžír (1931)
• 1938: plán Buenos Aires
• 1945–46: plán městského centra, Saint Dié
• 1949: Návrh rekreačního centra, Roq et Rob, Francie
• 50. léta: kompletní plán města a vládní budovy, Čandígarh, Pákistán

• Le Corbusier. Za novou architekturu. Praha : Petr Rezek, 2005. 233 s. ISBN 80-86027-23-6.
• Le Corbusier. Kdysi a potom. Praha : Arbor vitae, 2003. 109 s., [15] s. příl. De arte. sv. 17. ISBN 80-86300-37-4.

• Frampton, Kenneth. Moderní architektura – Kritické dějiny. Praha : Academia, 2004. ISBN 80-200-1261-3.
• Huse, Norbert. Le Corbusier. Olomouc : Votobia, 1995. 136 s., 44 fot. na příl. ISBN 80-85885-73-5.
• Švácha, Rostislav. Le Corbusier. Praha : Odeon, 1989. 165 s. Současné světové umění. Sv. 33. ISBN 80-207-0768-9.
• Daria, Sophie. Le Corbusier sociolog urbanismu. Praha : Odeon, 1967. 190 s. Odeon.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Le Corbusier na Wikimedia Commons
• Osoba Le Corbusier ve Wikicitátech
• designpropaganda.com: Originální návrhy nábytku Le Corbusier
• Archiweb.cz: Stručný životopis a přehled realizací
• Nadace Le Corbusier