Okno

Okenní otvory chudších se v antice uzavíraly dřevěnými rámy, na kterých byly napnuty zvířecí blány nebo naolejované plátno. Bohatší provedení propouštějící světlo představovaly destičky slídy nebo alabastru, vkládané do malých otvorů v kamenných nebo mramorových deskách. Se znalostí výroby skleněných destiček se vyvíjelo jejich vkládání do olověných rámečků. Takto zasklená okna byla nalezena při vykopávkách v Pompejích a Herculaneu. Protože tehdejší technika neznala výrobu velkoprostorových skel, byla okna, zejména kostelní, od středověku vyplňována vitrážemi z barevných či malovaných skel. Vrcholu dosáhla barevná okna ve francouzské gotické architektuře (Sainte Chapelle v Paříži).[2][3]

Výroba plochého skla roztáčením ze skleněných válců byla v Čechách známa od 14. století, lité sklo bylo vyráběho ve Francii od 2. poloviny 17. století.[4]

Součástí okna bývají rovněž okenice (dřevěné či kovové), zatahovací žaluzie. Funkční celek mohou dále tvořit v exteriéru markýza, slunolam, bezpečnostní mříže, parapet, fasádní dekorace, případně zábradlí nebo v interiéru závěsy, parapet, otopné těleso.

Mezi základní charakteristiky okna patří součinitel prostupu tepla (U_w, U_window)[5]: ${\displaystyle U_{w}={\frac {A_{g}\cdot U_{g}+A_{f}\cdot U_{f}+Ig\cdot \Psi g}{A_{g}+A_{f}}}\ \ \ [W/(m^{2}*K)]}$

kde, A_g [m²] je zasklená plocha, A_f [m²] plocha rámu, I_g obvod viditelného zasklení [m], Ug a U_f [W/(m²×K)] součinitel prostupu tepla zasklením a rámem, ${\displaystyle \Psi g}$ [W/(m×K)] lineární činitel prostupu tepla.

Zjednodušený výpočet U_w lze provést pro novodobé běžné okno 1m x 1m jako U_f z 1/3, U_g 2/3 sklo. Přirážka 5% za tepelný most mezi sklem a rámečkem.

${\displaystyle U_{w,odhad}={\frac {1U_{f}+2U_{g}}{3}}\cdot 1,05}$

Dalším důležitou hodnotou je g [%] vyjadřující množství slunečního záření (viditelné, infračervené, tepelné) procházející zasklením. Pohybuje se mezi 0,5-0,8 a obvykle klesá se snižujícím se hodnotou U_w.

Okno otevírané ven (Praha, Sněmovní 5)

Okna v Praze se tradičně otevírala směrem ven, což způsobovalo obtíže při jejich mytí. V roce 1908 se pádem ze třetího patra zabila služka, když se přetrhnul pás, na kterém byla při mytí oken přivázána.[6] Publicista Dan Hrubý uvedl, že tato tragédie byla jednou z příčin, proč byla v průběhu 20. století okna otevíraná ven, až na výjimky, nahrazena otevíráním dovnitř.[7]

U přízemních oken vedoucích do ulic ve vnitřní Praze bylo otevírání oken dovnitř vyžadováno již před výše zmíněnou událostí.[8][9]