Tataři

Nejvíce Tatarů žije v Tatarstánu (autonomní republika Ruské federace), Baškortostánu, na Krymu a na Sibiři. Ale velká diaspora se nachází v Uzbekistánu, Kazachstánu. S tatarskou menšinou se setkáme také v Litvě, Bulharsku, Číně, Rumunsku, Finsku, Polsku, Turecku nebo na Ukrajině.

Protože Tataři nemají vlastní nezávislý stát, jsou postupně asimilováni a pozvolna ztrácejí znalost tatarštiny, kterou nahrazují většinové jazyky zemí, například v Rusku ruština.[13]

Většina Tatarů jsou sunnitští muslimové, zvláštní nábožensko-etnickou skupinu tvoří tzv. Krjašeni (Keräşennär), kteří vyznávají pravoslaví.

Velká část Tatarů obývajících Tatarstán a evropskou část Ruska jsou potomky turkických Bulharů (Protobulharů), jejichž stát v Povolží (Volžsko-kamské Bulharsko) byl ve 13. století zničen mongolskou invazí a kteří přijali jméno od svých dobyvatelů. Na etnogenezi Tatarů se podíleli také turkičtí Kypčaci, v Evropě známí jako Kumáni.[14] Sibiřští Tataři jsou potomky kdysi početné turkické populace uralsko-altajského regionu, částečně smíšenými s ugrofinskými, něneckými a mongolskými národy Uralu a Altaje.

Rozmístění tatarského osídlení ve východní Evropě a Rusku

Etnonymum „Tatar“ je odvozeno od jména mongolského kmene Ta-ta, který v 5. století obýval severovýchodní oblasti pouště Gobi a poté, co byl odtud vytlačen Kitany, přesídlil na jih a podílel se na zformování Čingischánovy Mongolské říše. Pod vedením Čingischánova vnuka Bátúa se Ta-ta společně s jinými mongolskými kmeny přesunuli na západ a podmanili si mnohá turkická etnika, která jim doslova stála v cestě. Tato etnika, tvořící jádro mongolského vojska při jeho invazi do Evropy ve 13. století, byla nazývána „Tata“ nebo „Tatar“ podle svých pánů a toto etnonymum postupně přijala za své.

Bylo by však chybou ztotožňovat Mongoly s Tatary, protože jde o dvě etnicky odlišné skupiny. Zjednodušeně řečeno – jestliže Mongolové tvořili nejvyšší velení invazní armády, jakousi úzkou elitní a vládnoucí vrstvu, pak Tataři byli hlavní a nejpočetnější silou tohoto vojska. Evropští kronikáři nerozlišovali jednotlivé skupiny mongolské armády a jménem „Tataři“ (případně „Tartaři“) nazývali všechny kočovníky, kteří pod Bátúovým velením dobyli Volžské Bulharsko, vypálili Kyjev, zpustošili Uhry a pronikli až na Moravu, do Slezska a k Jadranu. K popularitě jména Tatar ve středověké Evropě snad přispěla i jeho zvuková podobnost s řeckým označením pro peklo: Tartar. Tehdejší kronikáři, např. Tomáš ze Splitu, Matouš Pařížský, Jan Dlugosz nebo i česká kronika tak řečeného Dalimila, totiž pokládali Mongoly a Tatary pro jejich krutost a nezvyklé vzezření za pekelné bytosti. V Ruské říši pak bylo označení Tataři po staletí užíváno pro všechny turkické, případně i další muslimské národy (například ještě v 19. století tak Rusové nazývali i kavkazské Čečence, na počátku 20. století byli jako Tataři označování např. sibiřští Altajci, Chakasové a Šorové nebo kavkazští Nogajci).

A. Saifutdinov Tatarská nevěsta. Kazaňský kreml

Ğabdulla Tuqay, Fatich Amirchan a Gafur Kulachmetov 1910

Mongolský chán Bátú vytvořil obrovský státní útvar jménem Zlatá horda (známý také jako Kipčacký chanát), který se v 15. století rozpadl na menší chanáty. V nich se pak za odlišných kulturních, hospodářských a politických podmínek formovala různá tatarská subetnika, na která se tatarský národ dělí dodnes. Tyto podskupiny se v různé míře liší ve svých tradicích, způsobu života i jazyce.

Sibiřští Tataři

Sibiřští Tataři jsou potomky turkických a zčásti ugrofinských národů altajsko-uralské oblasti. Po rozpadu Zlaté hordy vytvořili vlastní Sibiřský chanát s hlavním městem Isker, který byl dobyt kozáckým atamanem Jermakem až roku 1598. Jeho pád nastartoval ruskou kolonizaci Sibiře. Dnes žije na Sibiři více než 500 000 sibiřských Tatarů, kteří obývají pás území táhnoucího se od Tobolska do Tomska, na Altaj a až téměř k Jeniseji. Na rozdíl od kazaňských Tatarů, kteří mají evropské rysy, sibiřští Tataři se fyziognomií více podobají asijským národům – mají šikmé oči a výrazné lícní kosti. Avšak vzhledem k tomu, že tvoří mnohdy izolované komunity na rozsáhlých územích, nelze je antropologicky jednoznačně kategorizovat, protože doslova od vesnice k vesnici vykazují rozdílné fyziognomické rysy (najdeme i tatarské vesnice, jejichž obyvatelé jsou světlovlasí s modrýma očima). Díky kontaktům Sibiřského chanátu s uzbeckými chány v Buchaře nalezneme v jazyce sibiřských Tatarů překvapivé množství slov uzbeckého původu.

Palác krymského chána a mešita v Bachčisaraji na Krymu

Tataři v Litvě, Polsku a Bělorusku

Podrobnější informace naleznete v článku Lipkové.

Tatarská mešita z 18. století v Podleském vojvodství v Polsku

V roce 1397 si litevský velkokníže Vytautas ze svého tažení k Černému moři přivedl na Litvu několik stovek tatarských bojovníků a jejich rodin, které usídlil v obci Trakai a ustanovil je správci a strážci tamního hradu. Dále byli Tataři usazeni v běloruských a polských oblastech pod litevským panstvím. Měli zaručenu stavovskou i náboženskou svobodu výměnou za věrnou vojenskou službu panovníkovi. Pro Tatary žijící v Polsku a v Litvě se vžilo označení Lipkové.[16] V této službě Litvě a později Polsku zůstali prakticky až do 20. století (jak o tom svědčí například tatarský vojenský hřbitov ve Varšavě) a přes všechny dramatické dějinné události některé tatarské komunity přežily do dnešních dob. Přestože tito Tataři dnes hovoří polsky, potažmo litevsky, zachovali si mnohé ze své původní kultury. Americký herec Charles Bronson (narozen jako Charles Buchinsky) se narodil v rodině litevsko-tatarských imigrantů. Roku 1672 část polských Tatarů povstala proti Polsko-litevské unii a přidala se k útočící turecké armádě. O povstání Lipků pojednává román Henryka Sienkiewicze Pan Wołodyjowski.

Vlajka Idel-Ural (podle knihy Gajaza Ischaki "Idel-Ural", 1933)

Během druhé světové války rekrutovali Němci v boji proti stalinskému režimu příslušníky mnoha sovětských národů, často s příslibem vzniku nezávislých států, což ale nacistický režim neměl v úmyslu splnit, protože měl s dobytým sovětským územím své vlastní poválečné plány (tzv. Generalplan Ost). Jednalo se například o tzv. Hilfswilliger nebo Waffen-Gruppe Krim, která byla složená z dobrovolníků z řad Krymských Tatarů. Někteří krymskotatarští dobrovolníci pomáhali německým jednotkám Einsatzgruppen při likvidaci krymských Židů.[21] Volga-Tatar Legie (Legie "Idel-Ural"), která byla součastí Wehrmachtu, byla složená z představitelů Povolžských národů (hlavně Tatarů a dalších národů - Baškirů, Čuvašů, Mari, Mordvinců, Udmurtů). Organizačně byla podřízena Štábu Východních Legií (něm. Kommando der Ostlegionen). Ideologickým základem legie byl boj proti bolševismu a Židům, zatímco německá strana slibovala vytvoření republiky Idel-Ural. Vedoucí roli v ideologickém výcviku legionářů sehráli emigranti - členové národních výborů vytvořených pod záštitou Ministerstva okupovaných východních území. Obzvláště populární mezi nimi byly významné osobnosti národních výborů v období 1918-1920 (Shafi Almas). Tábory muslimských legionářů opakovaně navštívil jeruzalémský muftí Amín al-Husajní, který vyzýval ke svaté válce proti „nevěřícím“ ve spojenectví s Německem. V muslimských legiích byly zavedeny funkce mullů, které někdy kombinovaly náboženské funkce s velitelskými, přičemž byli současně veliteli čet. Vojenský a politický výcvik vojáků skončil kolektivní přísahou věrnosti Hitlerovi a předáváním vlajky. Noviny "Утро Кавказа" v roce 1942 zveřejnily prohlášení tatarských legionářů, že „dokud nebude zničen nepřítel Nového Ruska, bolševismus,“ nesloží zbraně. V květnu 1944 nařídil Stalin deportaci asi 200 tisíc krymských Tatarů do Střední Asie a na Sibiř jako trest za kolaboraci s německými okupanty.

Prezident ruské Republiky Tatarstán Mintimer Šajmijev (vlevo) v mešitě Kul Šerif v Kazani, 2008

'Stát Ural-Volžský (Stát Idel-Ural, tat. Idel-Ural ştatı) byl nerealizovaný projekt národní autonomie Tatarů a Baškirů, který se uskutečnil během ruské občanské války. Pokus o realizaci vedl pouze ke krátké (1. března - 28. března 1918) existenci takzvané „republika Zabulačná“, která existovala v tatarské části Kazaně.

Na počátku 90. let, po rozpadu Sovětského svazu, byla myšlenka znovuvytvoření Ural-Volžského Státu populární mezi některými tatarskými národními veřejnými činiteli.[22]

V roce 2018 ohlásili v Kyjevě aktivisté Tatar a Erzya vytvoření nové veřejné platformy „Volný Idel-Ural“ s cílem obnovit skutečnou suverenitu domorodého obyvatelstva regionu Ural-Volha pod vedením Tatarů.[23]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Tataři na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Tatar ve Wikislovníku
• (česky)Oficiální stránky Tatarů žijících v ČR
• (česky) Tataři na Litvě (webarchiv článku v časopisu Navýchod 1/2004)