Dalimilova kronika

Ani ve vlastní kronice, ani v tehdejší době se k autorství tohoto díla nikdo nehlásil a dodnes se zcela uspokojivě nepodařilo zpětně jednoznačně spojit dílo s reálným člověkem. Rozborem informací, které autor v díle podal, lze dovozovat, že byl na svoji dobu vysoce vzdělaný, zřejmě šlechtic, případně duchovní (řada údajů svědčí spíše o duchovním s nižším svěcením, ale nejnovější studie Dalimila ztotožnila přímo s knězem). Byl přesvědčen o odpovědnosti panovníka za osud celé země a národa, vyjadřuje se s despektem k měšťanům a zejména Němcům (cení si těch českých panovníků, kteří se stavěli negativně německému živlu a naopak).

Do bádání po autorovi výrazně zasáhla česká barokní historiografie, když s tímto dílem spojila jakéhosi boleslavského kanovníka Dalimila Meziříčského uváděného v Hájkově kronice jako pramen (nejprve Tomáš Pešina z Čechorodu, pozdě s ním souhlasil i Bohuslav Balbín). Ačkoliv dnes panují pochybnosti, zdali někdo takový vůbec existoval, zůstalo toto jméno v názvu jako obecně známé a užívané. Tvrzení o Dalimilovi přejal Gelasius Dobner. Naopak první, kdo Dalimilovo autorství zpochybnil, byl František Faustin Procházka. Josef Jireček uvedl, že by to mohl být nějaký johanitský rytíř (vzhledem k tomu, že autor prohlašuje, že boje o království v letech 1309–1310 sledoval z Malé Strany, kde existovala johanitská komenda Panny Marie) a že pocházel z rodu Ronovců, Josef Vítězslav Šimák ztotožnil autora s Hynkem Žákem z Dubé, proti tomu se postavil Josef Beran a tvrdil, že jím mohl být Havel z Lemberka, vnuk sv. Zdislavy. František Michálek Bartoš souhlasil s tím, že se jednalo o johanitu, ale jeho poslední místo pobytu přesunul do Mladé Boleslavi. M. Očadlík identifikoval Dalimila jako Jana IV. z Dražic. Zdeněk Kristen vyvrátil, že by se mohlo jednat o kněze, na něho navázal Zdeněk Fiala a uvádí, že to byl buď vzdělaný laický šlechtic, nebo ještě spíše duchovní nižšího svěcení v šlechtických službách.[1] Zatím poslední hypotézu vyslovil Tomáš Edel s tím, že autorem kroniky je johanitský komtur Jindřich z Varnsdorfu v žitavské komendě.[2] Ovšem i tato teorie obsahuje řadu napadnutelných tvrzení.[3]

Hned v úvodu si klade za cíl zpracovávat domácí příběhy a omezit tak tehdy oblíbená vyprávění cizích rytířských osudů. Na mnoha místech vybízí k odporu k cizím škodlivým vlivům a módám (turnajům, dvorským slavnostem, odívání apod.), zamítá sňatky českých feudálů s cizinkami (jmenovitě Němkami) a výchovu jejich dětí podle cizích vzorů nebo v cizině. V tomto směru je kronika předkládána jako důkaz, že dějiny nacionalismu nepočínají až 18. stoletím.

V úvodu autor uvádí ze všech pramenů, které používal, pouze pět kronik: kroniku boleslavskou, pražskou, břevnovskou, opatovickou a vyšehradskou (k tomu v textu ještě přidává kroniku moravskou a německou). Byla učiněna řada pokusů směřujících k identifikaci těchto pramenů, ale ne všechny jsou zcela jednoznačné. Předpokládá se, že pražská a břevnovská kronika jsou buď dva rukopisy Kosmovy kroniky, nebo označení dvou knih této kroniky. Opatovická kronika jsou nejspíš tzv. Anály hradištsko-opatovické. U vyšehradské kroniky (téměř určitě to není tzv. Kanovník vyšehradský, kterého autor přímo neznal) existuje také domněnka, že by to mohly být anály vedené u vyšehradského kostela,[4] Tomáš Edel upozornil, že vzhledem by to mohla být také Jarlochova kronika, čemuž by napovídal fakt, že tzv. Dalimil si této kroniky nejméně vážil (Jarloch zastával proněmecké postoje).[5] Prvně uvedená boleslavská kronika se Dalimilovi nejvíce líbila a také z ní nejvíce vycházel, což vedlo již Josefa Dobrovského ke konstatování, že se muselo jednat o Kosmovu kroniku, později se objevily názory, že se mohlo jednat o dnes neznámý opis Kosmovy kroniky s dodatky,[6] Edel se domníval, že se spíše jednalo o falešnou autoritu, kterou se Dalimil snažil podpořit kontroverzní výroky.[7] Moravská kronika nebyla identifikována a německá by mohla být rytířská báseň.

Tzv. Dalimil nepochybně vycházel také z pramenů, které nikde neuvádí, což bylo v jeho době běžné. Vedle zmíněných pramenů to bylo nepochybně ústní podání kmenových, místních a erbovních pověstí. Dále se zdá, že pro popis života sv. Václava znal legendu Oriente iam sole I, Edel se také domníval, že znal Voraginovu Legendu aureu, která se dodnes nedochovala a obsahovala články o třech českých světcích, o Václavovi, Ludmile a Vojtěchovi, dále možná znal kroniku Jindřicha Heimburského a Oty Durynského.[8]

Kronika obsahuje celkem 106 kapitol. Na začátku líčí stavbu babylónské věže, následující boží trest, zmatení jazyků a rozchod lidí do různých částí světa. Pokračuje chronologicky řazenými příběhy z historie Čech počínaje osídlením našeho území praotcem Čechem, pověstmi o Libušině proroctví^{[nedostupný zdroj]}, o Přemyslu Oráčovi a o Dívčí válce. Končí v období vlády Jana Lucemburského v roce svého dopsání (1314), existuje ale i několik pozdějších dodatků (zejména z let 1315 a 1316), které však patrně nenapsal původní autor.

Zpracování jednotlivých příběhů je soustředěné, charakteristika postav vyplývá z jejich jednání. Úvahy, rady a kritiky autorovy nejsou samoúčelné, ale vyplývají a prolínají se s vyprávěným dějem. Tvůrce stále myslí na čtenáře, promlouvá prostě, volí přiléhavá přirovnání, nevyhýbá se lidovým výrazům a rčením. Používá bezrozměrového verše o proměnlivém počtu slabik a blíží se tak hovorové řeči. Pro tyto vlastnosti se první česky psaná kronika stala ve všech dobách velmi populární a její význam je trvale aktuální.

• Bláhová, Marie. Staročeská kronika tak řečeného Dalimila v kontextu středověké historiografie latinského kulturního okruhu a její pramenná hodnota. [Díl] 3, Historický komentář. Dalimil. Praha : Academia, 1995.
• Brom, Vlastimil. Panovnické tituly v Dalimilově kronice. K využití textové lingvistiky pro historickou interpretaci. In: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky. Sborník příspěvků z konference konané dne 18. října 2005 v Brně. K vydání připravil Martin Wihoda ve spolupráci s Demeterem Malaťákem. Brno 2006, s. 217–234.
• Dějiny české literatury. 1., Starší česká literatura / Redaktor svazku Josef Hrabák. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1959. 531 s. S. 114–121.
• FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 510–512.
• Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 114.
• Staročeská kronika tak řečeného Dalimila. Vydání textu a veškerého textového materiálu. K vydání připravili Jiří Daňhelka, Karel Hádek, Bohuslav Havránek(†) a Naděžda Kvítková. Díl 1. a 2. Praha : Academia, 1988.
• Šťastný, Radko. Tajemství jména Dalimil. 1. vyd. Praha : Melantrich, 1991. 345 s. : fot., bibliografie, frontispis, angl. a něm. resumé. ISBN 80-7023-072-X
• VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 12. sešit : D–Die. Praha: Libri, 2009. 105–215 s. ISBN 978-80-7277-415-9. S. 113–114.

• Kosmova kronika

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Dalimilova kronika na Wikimedia Commons
• Dílo Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila ve Wikizdrojích
• Dalimil ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích
• Encyklopedické heslo Dalimilova kronika v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Digitalizovaná vydání díla Dalimilova kronika v digitální knihovně Kramerius NK ČR.
• Text kroniky na webu Archive.org
• Kronika tak řečeného Dalimila - fragment latinského překladu na Manuscriptoriu
• Dalimil – článek o pravděpodobném autorovi na www.e-stredovek.cz
• Kronika tak řečeného Dalimila – článek na www.e-stredovek.cz
• Výňatky z Dalimilovy kroniky na stránkách Moravia Magna