Týn nad Vltavou

Nejstarší podoba znaku města pochází z roku 1534, ze kterého se dochovalo městské pečetidlo. Ve znaku je hradba města se dvěma věžemi. Okolo znaku je nápis PECZET MIESTA (kalich) TYNA NAD WLTAWU. Odtud vychází letitý spor, zda kalich má být zobrazen jako součást znaku dnem vzhůru coby symbol potupy utrakvistických měšťanů (což je v rozporu s rokem vzniku pečetidla), nebo zda je součástí nápisu okolo znaku, kdy je naopak symbolem příslušnosti města k utrakvistické církvi.[6] Teprve na dalším pečetidle z roku 1694 se kalich posouvá do vlastního znaku jako převrácený.[6]

Současná podoba městského znaku byla schválena výnosem ministerstva vnitra ČSR z 11. srpna 1949, zn. 171/10 – 27/7 – 1949/3. Raně gotický (trojhranný) štít má červené pole, v něm je stříbrná kvádrová hradební zeď se sedmi stínkami. Uprostřed zdi je otevřená brána s dvoukřídlými vraty kovové barvy, zavěšenými na železných závěsech a vytaženou zlatou mříží. Za zdí jsou dvě stříbrné věže s jedním křížem děleným obdélníkovým oknem, se čtyřmi kvádrovými stinkami a střechami kovové barvy ukončenými zlatou makovicí. Pod branou v patě štítu je obrácený kalich zlaté barvy.[6]

Následně vznikly spory o tom, jak má být zobrazována "kovová" barva. Některé interpretace používaly pro tento účel barvu modrou, která je ale z heraldického hlediska nesprávná. Jako správnější je z tohoto hlediska považována barva žlutá.[7]

Znak v podobě raně gotického (trojhranného) štítu je používán jen několika městy (Brno, České Budějovice, Slaný, Týn nad Vltavou a Vyškov). Tím má být zdůrazněn starobylý původ městského znaku. před rokem 2011 byl používán znak města ve tvaru pozdně gotického (půlkruhového, španělského) štítu. Aktuální závazná podoba znaku města Týna nad Vltavou opět v podobě trojhranného znaku byla schválena na 29. zasedání rady města dne 17. 10. 2011 usnesením číslo 636/2011.[8]

Další omyl vycházející z městského znaku je hledání "městských hradeb". Město ale nikdy hradby nemělo.[6]

Městská vlajka má tři vodorovné pruhy v barvách znaku města – červenou, žlutou a bílou (od spodního okraje vlajky)[9]

Doklady o osadě z mladší době kamenné byly nalezeny u Žimutic a archeologické nálezy z Týna a okolních obcí dokazují osídlení oblasti ve střední a mladší době bronzové. Na levém břehu Vltavy na špici ostrožny mezi Vltavou a Bohunickým potokem stávalo na přelomu starší a střední doby bronzové hradiště zvané U Svaté Anny, které kontrolovalo důležitou dopravní cestu sledující tok Vltavy. Z opevnění hradiště se zachoval mohutný val s vnějším příkopem. Areál tohoto bývalého hradiště je památkově chráněn.[10]

Týn nad Vltavou je rozloženo po obou březích řeky Vltavy, nedaleko jejího soutoku s Lužnicí, a to na staré stezce z rakouské Solné komory do Prahy – byly zde dva brody přes Vltavu a dřevěný most. Podle vltavotýnské děkanské kroniky pražský biskup Jaromír založil po roce 1068 v původní osadě, která se rozkládala v prostoru nynějšího Vinařického náměstí, románský kostel zasvěcený nejdříve Panně Marii a později svaté Kateřině; písemné doklady se však nedochovaly. Na vltavotýnském hradním návrší bylo opevněné sídlo pražského biskupství již v roce 1186, kdy je připomenut arcijáhen Christoforos.[11][12][13] První písemná zmínka o sídle je z roku 1229 – týká se návštěvy pražského biskupa Jana II., tehdy už Týn nad Vltavou byl v majetku pražského biskupství. Ve druhé polovině 13. století za pražského biskupa Tobiáše z Bechyně bylo založeno nové městské centrum, tzv. Nový Týn.[12][9][14][15] Tehdy byl postaven kostel sv. Christofora, ochránce brodů a cest, dnešní kostel sv. Jakuba.[16] Jako městečko je Týn nad Vltavou poprvé uváděn v roce 1327 za biskupa Jana z Dražic.[12] Po zřízení pražské arcidiecéze, resp. po povýšení tamního biskupství na arcibiskupství (1344), byla v Týně nad Vltavou při kostele sv. Christofora ustanovena kolegiátní kapitula (probošt, děkan a 3 kanovníci). Kanovník scholaticus vedl kapitulní školu. Církevní obřady vykonávali další kněží. V roce 1415 bylo vltavotýnské panství dáno do zástavy Janovi ze Sobětic. V roce 1421 se arcibiskup Konrád z Vechty vzdal světských statků; panství připadlo královské koruně a vltavotýnská kolegiátní kapitula zanikla. Dne 14.4. 1461 král Jiří z Poděbrad zastavil celé panství Janu II. ze Soutic a rod Čábelických ze Soutic měl toto panství v zástavě až do roku 1601.[9][15]

Během třicetileté války byla blízko města svedena bitva u Záblatí a město bylo střídavě obsazeno stavovskými a císařskými vojsky. Dne 25. června 1620 bylo město dobyto stavovskými vojsky pod velením generála Mansfelda. Po bitvě na Bílé hoře bylo město postiženo konfiskací svých statků.[17]

Během válek o rakouské dědictví se v okolí města odehrálo větší množství bitev. Dne 5. června 1742 proběhla v Týně nad Vltavou bitva, při které se spolu střetla rakouská vojska pod vedením Karla Lotrinského s francouzskými vojsky; tuto událost připomíná název ulice Na Bojišti.[9][18] V roce 1749 bylo na vrchu Posekaném zřízeno cvičiště císařských polních dělostřelců. Dne 20. června roku 1753 zde explodoval střelný prach a více než 80 dělostřelců bylo zabito a přes 40 vážně zraněno. Na místě neštěstí (vpravo od silnice z Týna do Tábora) bylo v pozdějších letech 2. pol. 18. stol. umístěno pískovcové sousoší ukřižovaného Krista, Panny Marie a sv. Jana Evangelisty. Později (od července 1779) zde bylo zázemí vojenského vozatajstva a pro místo se vžil název Velký Depot.[9]

V říjnu 1898 byl Týn nad Vltavou připojen na železniční síť, a to železniční tratí Číčenice – Týn nad Vltavou.

V letech 1926 až 1929 byly ve městě postaveny Masarykovy kasárny.[19] Za německé okupace byl v těchto kasárnách ubytován útvar SS (350-400 mužů).[20]

Při dostavbě vodního díla Orlík v roce 1962 vzdutí Vltavy dosáhlo až k Týnu a domy ležící v zátopové oblasti musely být demolovány. V roce 1980 byla zhruba 5 km jihozápadně od Týna nad Vltavou zahájena výstavba Jaderné elektrárny Temelín a začala být budována další dvě vodní díla, a to Vodní nádrž Hněvkovice a Vodní nádrž Kořensko.[9][14] Týn nad Vltavou patří do vnitřního pásma havarijní připravenosti této elektrárny.[21] Při novém zvýšení hladiny Vltavy zanikly vltavotýnské jezy. Pro zaměstnance temelínské elektrárny bylo nad starým městem vybudováno nové sídliště v lokalitě Hlinky[9][14] Od roku 1998 vede z elektrárny Temelín do města teplovod.[22]

Dne 14. 12. 2013 byla na železniční trati Číčenice – Týn nad Vltavou ukončena pravidelná osobní doprava. V roce 2017 byla u místní části Hněvkovice města Týn nad Vltavou dokončena plavební komora a modernizovaný jez, která umožňuje lodím o rozměrech až 44 × 5,6 metrů překonat téměř dvoumetrový rozdíl hladin vytvořený jezem z roku 1919.[23] V roce 2020 zde opět zahájil činnost pivovar.[24]

Název sídliště pochází od zdejšího naleziště hlíny, kterou využívali místní hrnčíři[25] Sídliště Hlinky se začalo budovat v 80.letech dvacátého století v souvislosti s výstavbou jaderné elektrárny Temelín, kdy vznikla poptávka po bytech pro dělníky, stavbaře a další zaměstnance elektrárny a také pro obyvatele okolních vesnic určených k demolici. Projekt architekta Kalného z prosince 1982 na zástavbu 174 000 m² plochy počítal ve třech etapách (1982, 1984, 1986) s realizací moderního a urbanisticky promyšleného místa pro bydlení s více než tisícovkou nových bytů. V centru zástavby byl Společenský dům s kinosálem a provozovnami služeb, základní škola a mateřská školka. Sídliště bylo dokončeno v roce 1989.[26] Sídliště postupně chátralo. Ve 20. letech 21. století zesílily iniciativy na zlepšení zdejšího prostředí, které bylo mezi obyvateli města dlouhodobě považováno za ne zcela příjemné místo pro život.[27] 3.12.2019 proběhla v Sokolovně vzdělávací akce zaměřená na budoucnost sídliště Hlinky. Odborné diskusi předcházely přednášky věnované vzniku sídliště i jeho dosavadním úpravám. Historik Jan Ivanega připomněl specifika blokové výstavby a přiblížil vznik týnských sídlišť – Vojnova, Vodňanská, Malostranská a Hlinky. Architekti Jaroslav Šíma a Jiří Kobera představili vizi dalšího rozvoje. Zdůraznili nutnost řešení parkování, doplnění dalších funkcí a vybavenosti – doplnit stánky, obchody, kavárny, služby, atd., aby sídliště žilo i ve dne, rozšířit škálu typů bydlení - nabídnout různé velikosti a standardy bytů atd.[28] Veřejné i odborné diskuse se soustřeďovaly také na ubytovací komplex Blanice nacházející se v naprosto dezolátním stavu.

Vltavotýnsko je součástí severního okraje Českobudějovické pánve a západního okraje Třeboňské pánve. Směrem k severu krajina přechází do Táborské pahorkatiny a k severozápadu do Píseckých hor. Velká část Vltavotýnska je zvlněnou náhorní rovinou. Nadmořská výška se pohybuje od 352 metrů (Neznašov u soutoku Lužnice a Vltavy) do 626 metrů (Vysoký Kamýk v Píseckých horách). Důležitou roli pro utváření krajiny mají řeky Vltava a Lužnice. Tyto vodní toky modelují v krajině zahloubená až kaňonovitá koryta se strmými zalesněnými břehy.

• Cihlářská hlína – ložiska jsou v Týně nad Vltavou a Dolním Bukovsku
• Krystalický grafit – Koloděje nad Lužnicí – Hosty
• Štěrkový kámen z migmatitů – Slavětice

• SUDOVÁ, Martina. Josef Sakař: vltavotýnský rodák a historik. 1. vyd. Týn nad Vltavou: Městské centrum kultury a vzdělávání, 2019. 124 s. ISBN 978-80-906828-1-8.
• JOHN, Jan; KOVÁŘ, Daniel. Poklady z domu U Slabých v Týně nad Vltavou. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2017. 147 s.
• SUDOVÁ, Martina. Vltavotýnsko: krajem dvou řek. 1. vyd. České Budějovice: Veduta, 2010. 312 s. ISBN 978-80-86829-54-8.
• SUDOVÁ, Martina; PROCHÁZKA, Lubomír. Vltavotýnsko. 2007. vyd. Praha: Paseka, 2007. 54 s. ISBN 978-80-7185-804-1.
• SUDOVÁ, Martina. Vltavotýnský poutník, aneb, Týnem nad Vltavou a okolím ze všech stran. 1. vyd. Praha: Baset, 2007. 247 s. ISBN 978-80-7340-098-9.
• HUMHEJ, Jan. 150 let ochotnického divadla v Týně nad Vltavou. 1. vyd. Týn nad Vltavou: Divadelní společnost Vltavan, 2006. 128 s.
• ČERNÝ, Jiří. Poutní místa Českobudějovicka a Novohradska: Českobudějovicko, Hlubocko, Lišovsko, Novohradsko, Trhosvinensko, Vltavotýnsko. 1. vyd. České Budějovice: Veduta, 2004. 199 s. ISBN 80-86829-03-0. Kapitola Týn nad Vltavou, s. 158–160.
• PROCHÁZKA, Lubomír; SUDOVÁ, Martina. Lidová architektura na Vltavotýnsku. 1. vyd. Týn nad Vltavou: Městské muzeum, 2004. 36 s.
• SUDOVÁ, Martina. Židovství na Vltavotýnsku. 1. vyd. Týn nad Vltavou: Městské muzeum, 2003. 60 s. ISBN 80-239-1790-0.
• KRAUSOVÁ, Martina. Týn nad Vltavou. 1. vyd. České Budějovice: Okresní úřad, 2000. 94 s. ISBN 80-238-5529-8.
• PLETZER, Karel. Týn nad Vltavou: stručný přehled dějin města. 1. vyd. Týn nad Vltavou: Městské muzeum, 1992. 36 s.
• BENEŠ, Antonín. Pravěká osada z doby bronzové na soutoku Lužnice a Vltavy: předstihový archeologický výzkum v Hostech 1981–1983. Týn nad Vltavou: Městské muzeum, 1984. 44 s.
• SRNEC, Václav. 70 let loutkového divadla v Týně nad Vltavou. 1. vyd. [s.l.]: [s.n.], 1980. 90 s.
• MARHOUN, Jan. Stará jihočeská svatba z okolí Týna n/Vlt.. České Budějovice: Krajské kulturní středisko, 1978. 47 s.
• KARÁSEK, Bedřich. Vltavotýnské pověsti. Ilustrace Jaroslav VOJNA. 1. vyd. Blatná: Bratří Řimsové, 1945. 76 s.

• Seznam představitelů Týna nad Vltavou
• Římskokatolická farnost Týn nad Vltavou
• Týn nad Vltavou (nádraží)
• Splavnění střední Vltavy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Týn nad Vltavou na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Týn nad Vltavou
• Oficiální stránky
• Týn nad Vltavou v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN)
• Portál Týn nad Vltavou