Antonín Jaroslav Puchmajer

Antonín Jaroslav Puchmajer (7. ledna 1769 Týn nad Vltavou[1] – 29. září 1820 Praha) byl český spisovatel, básník, překladatel, vlastenecký kněz a první český romista.

Antonín Jaroslav Puchmajer
Antonín Jaroslav Puchmajer
Narození7. ledna 1769
Týn nad Vltavou, České království
Úmrtí29. září 1820 (ve věku 51 let)
Praha, Rakouské císařství
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Povolánípřekladatel, básník, spisovatel, lexikograf, katolický kněz, kněz a jazykovědec
NárodnostČeši
multimediální obsah na Commons
původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

Byl vychován v jihočeské římsko-katolické rodině jircháře Karla Puchmajera[2] v duchu Josefínského osvícenství a ve filantropismu. Vystudoval Arcibiskupský seminář v Klementinu a filosofii na Karlově univerzitě v Praze. Po vysvěcení na kněze v únoru 1796 působil jako kaplan a posléze farář v Ktiši na Prachaticku, dále v Prachaticích, Kamenném Újezdě, v Jinonicích (dnes místní část Prahy 5) a v Cítolibech u Loun. V dubnu 1807 se na přímluvu Josefa Dobrovského stal farářem na šternberském panství v Radnicích u Plzně.

Byl typickým představitelem první generace českých literárně činných obrozenců, vyznavačem anakreontské poezie. Přátelil se nejen s Josefem Dobrovským, obklopil se řadou dalších literátů. Spolu se Šebestiánem Hněvkovským a Vojtěchem Nejedlým založili roku 1791 Básnické sdružení v Čechách, nazývané také První novočeská škola básnická či Puchmajerova družina. Pod jeho redakcí byl roku 1795 vydán druhý almanach české poezie (první vydal K. Thám). Do Puchmajerova sdružení patřil i Moravan Josef Heřman Agapit Gallaš a Slováci Bohuslav Tablic a Juraj Palkovič.[3] Význam A. J. Puchmajera spočívá více v neúnavné organizaci tohoto hnutí než ve vlastní tvorbě.

Během desetitýdenního pobytu mezi Romy na šternberském panství v Radnicích u Plzně jako vůbec první Čech popsal v roce 1819 romštinu, respektive její český dialekt.[4] Byl proslulý svou pracovitostí a jako kněz lidumil. Spolu s přítelem hrabětem Kašparem ze Šternberka se zasloužil o pozvednutí městečka Radnice na významné kulturní centrum, v němž byl mj. v září 1818 slavnostně založen první čtenářský spolek v Čechách. Své národně obrozenecké úsilí upínal také k založení Vlastenského muzea (pozdější Národní muzeum) v Praze, jehož rozkvětu se již nedožil.

Zemřel v Praze roku 1820 ve věku 51 let. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech.

Na jeho práci posléze navazoval v 80. letech 19. století Josef Ješina, kněz a romista, autor prvního česko-romského slovníku.

Dílo

Jeho básnické dílo není příliš originální, velmi často bylo ovlivněno německou literaturou.

Rozsáhlá však byla jeho činnost jazykovědná a překladatelská. Byl nejvýznamnějším pomocníkem svého učitele Josefa Dobrovského při práci na prvním díle Německo-českého slovníku, Dobrovský mu také svěřil dokončení druhého dílu. V roce 1820 vydal Ruskou mluvnici.

Jako první přečetl Rukopis zelenohorský a vytvořil jeho faksimile. Rukopis byl po anonymním doručení do Muzea předán Kašparu ze Šternberka, v jehož službách působil. Puchmajer byl později podezírán z možné účasti na padělání rukopisů Zelenohorského a Královédvorského, také v souvislosti s bájným předkem Šternberků Jaroslavem, kterému je věnována jedna z písní Rukopisu královédvorského.

Krásná literatura
  • Nové básně – též Sebrání Básní a zpěvů, jedná se o almanach, který Puchmajer redigoval. Sám pro Nové básně napsal:
    • Óda na Jana Žižku z Trocnova
    • Hlas Čecha
  • Na jazyk český
  • Král Jiří a Vaněk Všeboj – jedná se o báseň velmi ovlivněnou G. A. Bürgerem a jeho písní Der Kaiser und der Abt.
  • Nedělní kázání
  • Sváteční kázání
  • Rýmovník aneb rýmovní slovník
  • Fialky – soubor jeho básní, vydáno posmrtně Vojtěchem Nejedlým

Díla filologická
  • Pravopis rusko-český – z této knihy se časem stala ruská mluvnice (vydaná českým muzeem pod názvem Lehrgebäude der russichen Sprache. Nach dem Lehrgebäude der böhmischen Sprache des H. Abbé Dobrovský), toto dílo bylo věnováno ruské carevně a schválené petrohradskou akademií.
  • Deutsch-böhmisches Wörtebuch II. – druhý díl slovníku J. Dobrovského, po Puchmajerově smrti toto dílo dokončil Václav Hanka.
  • Romáňi Čib, das ist Grammatik und Wörterbuch der Zigeuner Sprache, nebst einigen Fabeln in derselben. Dazu als Anhang die Hantýrka oder die Čechische Diebessprache – první dílo o romském jazyce na území Čech. Obsahuje stručný nástin gramatiky a základní Romsko-německý slovník. V příloze je krátký slovník českého zlodějského argotu zvaného hantýrka; záměrem Puchmajera bylo ukázat, že romština a hantýrka jsou dva nepříbuzné jazykové kódy (částí tehdejší české veřejnosti občas zaměňovány). Dílo vyšlo posmrtně v roce 1821.
  • Přeložil Chrám Gnídský, jehož autorem je Charles Louis Montesquieu, překlad je ovlivněn polským vzorem. K tomuto dílu napsal předmluvu o literární jednotě Slovanů.
  • Pojednání o bylinářství v Čechách – překlad díla hraběte Kašpara ze Šternberka

Další fotografie
  • Rodný dům v Týně nad Vltavou
  • Pamětní deska tamtéž
  • Reléf na faře v Radnici
  • Pamětní deska na Jinonickém zámku

Odkazy

Reference
  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. HAVLÍČKOVÁ, Lenka. Antonín Jaroslav Puchmajer a jeho osvícenská homiletika ve srovnání s homiletikou barokní [online]. Plzeň: ZČU. Fakulta filozofická, 2012 [cit. 2021-01-15]. Dostupné online.
  3. Devatenácté století slovem i obrazem: Dějiny politické a kulturní. Díl I. Svazek druhý, nakladatel J.R.Vilímek, str.1046.
  4. MAREŠ, Jan; KAREŠ, Ivo. Kohoutí kříž. www.kohoutikriz.org [online]. 2001-01-01 [cit. 2021-07-04]. Dostupné online.

Literatura
  • BENEŠ, Josef. Ač zemřeli ještě mluví : Medailony českých katolických vlasteneckých kněží. Praha: Česká katolická charita, 1964. 449 s. S. 166–182.
  • ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. 1. vyd. Praha: Libri, 2008. 739 s. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 528.
  • Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1982. S. 222–224.
  • Dějiny české literatury. 2., Literatura národního obrození / Redaktor svazku Felix Vodička. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1960. 684 s. S. 641–642.
  • HAVLÍČKOVÁ, Lenka. Antonín Jaroslav Puchmajer a jeho osvícenská homiletika ve srovnání s homiletikou barokní. Plzeň, 2012. Diplomová práce. Západočeská univerzita v Plzni. Vedoucí práce Dagmar Demjančuková. Dostupné online.
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk; VEČERKA, Radoslav. Česká slavistika v prvním období svého vývoje do počátku 60. let 19. století. 1. vyd. Praha: Historický ústav, 1995. 393 s. ISBN 80-85268-41-8. S. 254–255.
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk, a kol. Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760 : biograficko-bibliografický slovník. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 560 s. S. 403.
  • MIKUŠKOVIČOVÁ, J.: Antonín Jaroslav Puchmajer. České Budějovice 1969.
  • OPELÍK, Jiří, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 3/II. P–Ř. Praha: Academia, 2000. 733–1522 s. ISBN 80-200-0708-3. S. 1159–1162.
  • SRŠEŇ, Lubomír. Nevšední příběhy portrétů : Puchmajer, Sedláček, Hanka, Rajská, Němcová. Praha: Vyšehrad, 2011. 144 s. ISBN 978-80-7429-230-9.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.