Solnice (Týn nad Vltavou)

Historie dopravy a obchodu se solí se datuje od pravěku, kdy přes pohraniční hvozdy putovaly karavany se zbožím. Sůl pocházela z oblasti Alp, k nám přicházela hlavně po Zlaté stezce, jejíž jedna větev šla do Prachatic a odtud dále do vnitrozemí. V roce 1540 rakouský císař Ferdinand I. Habsburský začal prosazovat na českých trzích sůl ze solnohradského Gmundenu. Sůl se dopravovala z Gmundenu do Českých Budějovic po pozemních cestách a odtud dále po Vltavě. První loď se solí vyplula po Vltavě do Prahy se 125 soudky soli dne 28. září 1550.[4] Ke konci 16. století byl tok Vltavy upraven a objem obchodu se solí po řece ještě vzrostl. V Týně se sůl nejprve skladovala v soukromých domech, nějakou dobu i v tehdy již nevyužívaném kostele svaté Kateřiny, který dnes již neexistuje, a bylo proto potřeba postavit novou solnici. V roce 1592 úředník českobudějovického solního skladu Jiří Ehrenpreis koupil na pravém břehu Vltavy ve čtvrti Podskalí dům č. 155 a na jeho místě nechal postavit solní sklad.[4] Objekt vystavěl v roce 1593 mistr Vincenc Vogarell (Fugyrol),[5] stavitel českobudějovické Černé věže.

Stará solnice byla rozlehlá budova se třemi půdami, kde bylo možno uskladnit 10 až 12 tisíc beček se solí. Tato solnice stávala v čele podskalské Solní ulice, později přejmenované na ulici Legií.[4] Na místě této starší solnice, zbořené v první polovině 20. století, je dnes dvojdům čp. 417 a 418, název „Solní“ později převzala ulice na protějším levém břehu Vltavy, která vede podél novější barokní solnice.[4][6]

Dobové vyobrazení loděnice Jana Šíleného (z expozice vorařství v Městském muzeu v Týně nad Vltavou)

Během třicetileté války byla renesanční solnice v Podskalí značně poškozena, až v roce 1674 ji zrekonstruoval italský architekt Antonio de Alfieri. Ani tato budova však nestačila množství dopravované a skladované soli. Proto byla v roce 1708 postavena druhá solnice na levém břehu Vltavy v části zvané Malá Strana.[7] Její stavbu realizoval opět Antonio de Alfieri, i když není zcela jasné, jestli to byl stejný stavitel nebo jeho syn.[8] Nová barokní solnice sloužila svému účelu až do roku 1830, kdy se stát vzdal výsadního práva na obchod se solí.

Původně měla z obou objektů vzniknout kasárna, ale v roce 1831 je koupil budějovický podnikatel Vojtěch Lanna a zřídil zde loděnice. Jeho syn Vojtěch Lanna ml. pak koncem 19. století věnoval budovu v Podskalí chudinské nadaci. Po první světové válce byl zpustlý objekt zbourán a na jeho místě vystavěn obecní bytový dům.

Budova solnice na Malé Straně se po skončení stavby lodí Stavebním podnikatelstvím Lanna dostala do vlastnictví města, od kterého si ji nejprve pronajal a v roce 1892 koupil Jan Šílený a založil zde rodinný podnik s názvem Loděnice Jan Šílený, stavitel lodí. Po první světové válce se název změnil na První česká loděnice Jan Šílený a synové. Vyráběly se zde nákladní lodě, převozní prámy a pramice, rybářské lodě i různá zábavní a sportovní plavidla.[9]

Jedno ze zastavení naučné stezky v Solní ulici

V 50. letech minulého století zde byl sklad obilí, v roce 1992 byl objekt v restituci vrácen původním majitelům, kteří opravili střechu budovy, využívanou jako sklad.

V době největšího rozkvětu obchodu se solí, byly solnice i na dalších vhodných místech u Vltavy, uvažovalo se i o stavbě solnice na soutoku Vltavy a Lužnice, protože lužnické vory byly zvlášť vhodné pro přepravu soli, ale stavba se neuskutečnila. Některé objekty časem zanikly, některé musely ustoupit při stavbě vltavské kaskády, např. barokní budova solnice v Kovárně pod Hřiměždicemi, solnice ve Žďákově či v Obozu, a některé se dočkaly nového naplnění, např. objekt solnice v Českých Budějovicích, od roku 2019 restaurace, nebo budova čp. 57 na zámku v Českém Krumlově, původně gotický hospodářský objekt, přestavěný v 19. století na úřednické byty.[10]

Jednopatrová budova solnice, dlouhá téměř sto metrů, má obdélníkový půdorys. Vstup do solnice je uprostřed delší strany obdélníku směrem od Vltavy. Nad prostředním vstupem jsou patrné zbytky fresky s mořskou pannou a šífem (lodí), nad nímž byla ve 20. letech 20. století domalována československá vlajka. Po stranách jsou další dva zazděné vchody, nad nimiž jsou fresky zobrazující dvouocasého lva se zlatou korunou a korunovačním jablkem, opírajícího se o soudek se solí. Lev na pravé straně vchodu je otočený směrem k střednímu vchodu, v pravé ruce drží zlatě zdobené jablko a levou se opírá o soudek se solí. Obraz lva se soudkem nad levým zazděným vchodem je zrcadlově obrácený. Malby na fasádě byly v roce 1979 zrestaurovány akademickým malířem Karlem Mezerou.[11]

V patře je sedmnáct zamřížovaných okenních otvorů. Boční stěny mají v patře po třech oknech, v jedné boční stěně jsou posuvné dveře. V zadním traktu situovaném do svahu je nájezdová rampa. Objekt je zakrytý valbovou střechou s pálenými taškami bobrovkami.[12]

Stav této nemovité kulturní památky je značně zchátralý, nicméně za finančního příspěvku Jihočeského kraje bude v rámci programu Kulturního dědictví z roku 2020 provedena obnova.

• 
  Solnice v Týně nad Vltavou, pohled od mostu
• 
  Freska se lvem nad levým zazděným vchodem
• 
  Freska s mořskou pannou a lodí nad středním vchodem
• 
  Freska se lvem nad pravým zazděným vchodem
• 
  Pohled na solnici z pravého břehu Vltavy
• 
  Jihozápadní strana solnice v ulici U Vodárny