Karel Alexandr Lotrinský

Princ Karel Alexandr Lotrinský v dětském věku

Pocházel ze starého lotrinského rodu, narodil se z manželství lotrinského vévody Leopolda Josefa s francouzskou princeznou  Alžbětou Orleánskou jako pátý syn, dva starší bratři zemřeli před jeho narozením.[4] Dalšími sourozenci byli Leopold (1707–1723) a František Štěpán (1708–1765), který se po otcově smrti v roce 1729 stal jako František III. lotrinským vévodou. Starší sestra Alžběta Tereza Lotrinská (1711–1741) se provdala za sardinského krále Karla Emanuela III. a mladší Anna Charlotta Lotrinská (1714–1773) se stala jeptiškou, byla abatyší několika klášterů, ale pobývala převážně ve Vídni. Spolu se sourozenci vyrůstal u vévodského dvora v Lunéville, jako desetiletý se v roce 1722 zúčastnil v Remeši korunovace Ludvíka XV. Francie v té době zvažovala možnost sňatku Ludvíka XV. s některou z lotrinských princezen, které byly ale nakonec kvůli příliš nízkému věku odmítnuty. Rodina lotrinského vévody se následně upnula k ambicióznímu plánu příbuzenského spojení s Habsburky, díky tomu se také lotrinští princové v roce 1723 zúčastnili v Praze korunovace Karla VI. českým králem.[5] Karel Alexandr mezitím absolvoval vzdělání v různých oborech a byl připravován na vojenskou dráhu. V sedmnácti letech se stal rytířem Řádu zlatého rouna[pozn. 1][6] Po sňatku svého staršího bratra Františka Štěpána s Marií Terezií (1736) přesídlil do Vídně a vstoupil do rakouské armády.

Erb Karla Alexandra Lotrinského na zámku Bruntál

Jako voják se zúčastnil tažení proti Turkům a již v roce 1737 byl povýšen do hodnosti generálního polního vachtmistra, respektive generálmajora. Na počátku vlády Marie Terezie byl jmenován polním maršálem (1740) a zúčastnil se války o rakouské dědictví. V roce 1742 převzal vrchní velení v Čechách[7], ale téhož roku byl poražen Fridrichem II. v bitvě u Chotusic. Úspěšnější byl v letech 1742–1743 proti bavorské a francouzské armádě[8], pronikl do Bavorska a v roce 1744 obsadil Alsasko. K plánované velké bitvě s Francouzi nedošlo, protože byl povolán zpět do Čech, znovu ohrožovaných pruskou armádou. V roce 1745 byl dvakrát poražen Fridrichem II. v bitvách u Hohenfriedbergu a Žďáru, téhož roku kvůli pozdnímu příchodu nemohl zasáhnout do další prohrané bitvy u Kesselsdorfu. Mezitím byl v roce 1744 jmenován místodržitelem v Rakouském Nizozemí a přestěhoval se do Bruselu.[9] Rakouské Nizozemí však během roku 1745 obsadil Mořic Saský, který Karla Alexandra v roce 1746 porazil v bitvě u Rocoux. Karel Alexandr poté pobýval ve Vídni a podílel se na reformách rakouské armády, do Bruselu se vrátil až v roce 1749. Od roku 1746 byl generálem-polním maršálem (General-Feldmarschall) Svaté říše římské.[10]

Socha Karla Alexandra Lotrinského v Bruselu

Za sedmileté války byl znovu jmenován vrchním velitelem rakouské armády. Na jaře 1757 byl poražen Fridrichem II. v bitvě u Štěrbohol, reputaci rakouské armády o měsíc později napravilo Daunovo vítězství u Kolína. Spolu s Daunem se Karel Alexandr stal jedním z prvních nositelů velkokříže nově založeného Řádu Marie Terezie (1758)[pozn. 2]. V závěru roku 1757 pronásledoval pruskou armádu do Lužice a Slezska, zvítězil u Vratislavi, ale 5. prosince 1757 byl znovu poražen ve velké bitvě u Leuthenu. Se značnými ztrátami se stáhl do Čech a krátce nato padla do zajetí i celá posádka ve Vratislavi. V podstatě od počátku války poukazovali generálové, ministři i zahraniční diplomaté na nepříliš vysoké kvality Karla Alexandra jako vojevůdce. Dlouhou dobu měl však důvěru své švagrové Marie Terezie a o jeho odvolání bylo rozhodnuto po bitvě u Leuthenu[pozn. 3][11].

Po rezignaci na post vrchního velitele rakouské armády odešel znovu do Bruselu, kde se až do smrti věnoval správě Rakouského Nizozemí. Od roku 1761 byl též velmistrem Řádu německých rytířů[12] a také řádovým záležitostem věnoval značnou pozornost, řídil je ale převážně z Bruselu. Jako místodržitel v Belgii byl ve své samostatnosti limitován požadavky vídeňského dvora, proslul ale jako mecenáš umění a inicioval stavební rozmach v Bruselu. Jestliže se věnoval spíše soukromým zájmům a podpoře kultury a věd, politické záležitosti zajišťovali dlouholetí rakouští zplnomocnění ministři v Bruselu (Jan Karel Cobenzl, 1753–1770; Jiří Adam Starhemberg, 1770–1780), kteří byli v podstatě zástupci místodržitele. Na postu velmistra Německého řádu nechal přestavět zámek Heuchlingen v Bádensku-Württembersku. Řád německých rytířů vlastnil mimo jiné rozsáhlý majetek na severní Moravě, kde Karel Alexandr nechal po sedmileté válce přestavět zámek v Bruntálu. Přestavbu z let 1766–1769 připomíná jeho erb nad hlavním vchodem do zámku[13]. Jako nástupce v hodnosti velmistra byl předurčen jeho synovec arcivévoda Maxmilián, který byl již v roce 1769 zvolen koadjutorem. Maxmilián byl také univerzálním dědicem strýcova majetku, který mu odkázal 580 000 zlatých. Princ Karel Alexandr Lotrinský zemřel na zámku Tervuren a pohřben je v Bruselu. Belgické hlavní město zdobí na památku jeho dlouholetého působení v úřadu místodržítele dvě sochy.

V lednu 1744 se ve Vídni oženil se sestrou své švagrové Marie Terezie, arcivévodkyní Marií Annou. Téhož roku novomanželé přesídlili do Bruselu, kde byl Karel Alexandr jmenován místodržitelem. Marie Anna zemřela v prosinci 1744 na následky komplikovaného porodu mrtvě narozené dcery. Později měl Karel Alexandr z několika nemanželských vztahů čtyři děti.