Zvonek zelený

Zvonka zeleného poprvé popsal švédský přírodovědec Carl Linné v roce 1758 pod názvem Loxia chloris.[2] Druhové jméno chloris pochází z řeckého „khloros“, které v překladu znamená „zelený“ nebo „žlutozelený“.[3] Je nejblíže příbuzný se zvonkem čínským (C. sinica) a zvonkem žlutoprsým (C. spinoides), s nimiž možná tvoří tzv. superdruh.[2]

Zvonek zelený je jediným českým druhem zvonka. Jsou popsány čtyři poddruhy:

• Chloris chloris chloris – zvonek zelený evropský (severní a střední Evropa)
• Chloris chloris aurantiiventris – zvonek zelený středomořský (jižní Evropa, severní Afrika, Malá Asie)
• Chloris chloris turkestanicus – zvonek zelený turkestánský (Krym, Kavkaz, střední Asie)
• Chloris chloris chlorotica – zvonek zelený předoasijský (Blízký východ).

Historický název zvonka zeleného je zvonek,[4] nářečně zvonec. Jméno zvonek i jeho starší podoba čvunče, cvunče je považováno za slovo onomatopoického původu, vzniklo patrně podle charakteru zpěvu, jenž je zvučný, zvonivý. Je to jméno české, předobrozenecké.[5]

• délka: 14,5–15 cm
• hmotnost: ±30 g
• rozpětí křídel: 20–23 cm

Je velký přibližně jako vrabec. Má podsadité tělo, velkou hlavu a silný kuželovitý zobák. Zřetelný je pohlavní dimorfismus[6]: sameček je olivově zelený, spodinu těla má světlejší, někdy žlutavou. Křidélko, jeho spodní okraj a lemy ručních letek jsou svítivě žluté a také ocasní pera jsou – až na dvě prostřední – u kořene svítivě žlutá. Samička je matovější, spíše šedozelená, na pláštíku a hřbetu má hnědý nádech, na křidlech a ocase je méně žluté barvy. Mladí ptáci jsou hnědaví, svrchu i zespodu podélně tmavě rozpitě čárkovaní; prachový šat je šedobílý. Silný kuželovitý zobák je slonovinově zbarvený a díky pokleslým koutkům a tmavšímu opeření okolo kořene zobáku a očí budí výraz věčné nakvašenosti. Stejně napruděný výraz má i samička.[7] Létá ve vlnovkách.

Je většinou stálý až přelétavý. Vyskytuje se téměř na celém území Evropy s výjimkou části Skandinávie, Velké Británie a Islandu. Evropská populace je odhadována na 14–32 milionů párů.[11] Zasahuje též na území západní a střední Asie a severní Afriky a jako nepůvodní druh je dnes zastoupen i na Novém Zélandu, v Austrálii a Uruguayi.[11] Ačkoli je na většině svého areálu rozšíření stálý, populace ze severních oblastí, jakou je zejména sever Skandinávie a Ruska, na zimu migrují.[12]

V České republice v letech 2001–2003 hnízdilo 450 000–900 000 párů, a to až po nadmořskou výšku 1300 m.[9] Jeho početnost na našem území v posledních letech klesá, od roku 2010 výrazněji.[13] V ČR je nejhojnější v kulturní krajině, žije na okrajích lesů, v parcích a zahradách, vyhledává křoviny. Běžně vystupuje do výšek kolem 800 m n. m., nejvyšší zaznamenané hnízdění je v Krkonoších ve výšce 1430 m n. m.[14] V zimě se často zdržuje v hejnech společně s jinými semenožravými ptáky. Malá volná hejna někdy tvoří i na hnízdní období, v takovém případě si však každý pár obhajuje bezprostřední okolí hnízda.[12]

V Červeném seznamu (2003 i 2017) je zařazen jako druh „LC – málo dotčený“.[15]

Vejce v hnízdě

Cuculus canorus bangsi + Carduelis chloris

Při námluvách sedí na špici stromu, zpívá a vyletuje ze svého místa, zakrouží třepotavým „netopýřím letem“ a se zpěvem usedá zpět na původní místo.[7] Hnízdí jednou až dvakrát ročně od března do června.[6] Ze stébel, klacíků, mechu a kořínků staví samička miskovité hnízdo měkce vystlané jemnými kořínky, chlupy, žíněmi a peřím. Hnízdo dobře ukrývá v křoví a houští nebo nevysoko v hustých větvích stromů (pokud ještě nejsou olistěné, pak zejm. v jehličnatých mlazinách). Snůška obsahuje 4–6 namodralých vajec (19,9 × 14,5 mm) s řídkými většími šedofialovými a malými červenohnědým skvrnami, na kterých sedí jen samička (12–14 dnů). Sameček ji po dobu sezení krmí. Mláďata opouštějí hnízdo po 12–17 dnech.[9][14][16]

Živí se především semeny (má rád např. bukvice, semena slunečnice), která obratně drtí v silném zobáku, a bobulemi; požírá také pupeny a poupata, vybírá ze šípků zrníčka. Mladé krmí převážně rostlinnou potravou změkčenou ve voleti, občas hmyzem či jeho larvami. Zejména v zimě přilétá na krmítka, přičemž preferuje slunečnicová semena nebo arašídy.

Zvonci jsou náchylní k trichomonóze, tj. infekčnímu onemocnění horní části trávicího traktu. Infekci způsobuje parazitický prvok bičenka drůbeží (Trichomonas gallinae). Postižení zvonci nemohou polykat potravu. Obecné a zjevné známky onemocnění jsou netečnost, vyhublost, neupravené a načepýřené peří. Z divoce žijících pěvců je nejcitlivější právě zvonek zelený a pěnkava obecná, ale vnímaví k nákaze jsou také vrabci, čížek lesní, stehlík obecný a hýl obecný. Pokud se v okolí krmítka nebo napajedla objeví uhynulý nebo viditelně nemocný pták, je třeba okamžitě krmení a napájení přerušit min. na dva týdny, v létě na měsíc (nebo přikrmování zrušit, v létě se nemoc šíří snadněji). Krmítka a napajedla je třeba vyčistit a nechat vyschnout. Bičenku drůbeží ničí jakýkoli dezinfekční prostředek, nízké pH včetně mírného okyselení (např. octem) a vyschnutí; nepřežije v horké vodě. Ptačí napajedla je třeba preventivně jednou za čas vypustit, vyčistit a nechat vyschnout. Onemocnění není přenosné na člověka.[17]

Ornitolog Z. Vermouzek uvádí, že v ČR vymřela více než třetina populace zvonků.[18]

V zimních měsících se zvonci sdružují do různě velkých hejn a rádi navštěvují krmítka, kde si pochutnávají na slunečnicových i jiných semenech. Během těchto návštěv lze sledovat časté boje, při nichž jeden zvonek krmítko obsadí a jiným jedincům svého druhu vytrvale brání v zobání. Sám se sice také nenažere, protože na to při stálém odhánění ostatních zvonků nemá čas, ale „zábava je to asi přenáramná. Po chvilce je to přejde a krmítko je v obležení celé hordy zelenošedých tělíček.“[7]

Ornitologové vyhlásili zvonka zeleného Ptákem roku 2022. Rozhodnutí České společnosti ornitologické má upozornit na to, že ptáci, kteří jsou považováni za všudypřítomné, nemusí být běžní nastálo.[19][20]