Štěpánka Belgická

Štěpánka se narodila jako druhá dcera belgického krále Leopolda II. (1835–1909) a jeho ženy královny Marie Henriety (1836–1902). Jejími sourozenci byli Luisa (1858–1924), Klementina (1872–1955) a následník trůnu Leopold, jenž zemřel v dětství (1859–1869).

Její dětství bylo poznamenáno hlubokým nesouladem mezi jejími rodiči a také předčasnou smrtí jejího staršího bratra Leopolda (1869). Navíc matka nejevila valný zájem o děti manžela, kterého nemilovala, ovšem ani otec s dcerami netrávil téměř žádný čas.

Štěpánka a Rudolf při jejich zasnoubení

Štěpánčin sňatek s rakouským a uherským korunním princem Rudolfem byl naplánován dvory ve Vídni a Bruselu. Dne 10. května 1881, ještě před svými sedmnáctými narozeninami, byla provdána za o šest let staršího korunního prince Rudolfa Rakouského v augustiniánském kostele ve Vídni. Manželství bylo zpočátku víceméně šťastné, ale brzy se projevil nesoulad povah svobodomyslného, impulzivního a hloubavého Rudolfa a upjaté a konzervativní Štěpánky. Roku 1883 se jim narodila dcera Alžběta, ale Rudolf poté zřejmě nakazil svou ženu pohlavní chorobou a ona již další děti mít nemohla. Tento fakt, zejména absence mužského následníka, měl zničující vliv na jejich vztah i na Štěpánčino postavení u dvora, které ani předtím nebylo zvlášť dobré. Přezdívalo se jí „chladná blondýna“ a její tchyně, císařovna Alžběta, jí otevřeně pohrdala pro nedostatečný původ i půvab.

Štěpánka a Rudolf krátce po svatbě

Manželství se prakticky rozpadlo a oba manželé se ani nesnažili před tím druhým skrývat s jinými známostmi. Nevyrovnaný Rudolf, který své deprese zaháněl kromě milenek ještě lovem a alkoholem, se roku 1888 pokusil dosáhnout zrušení sňatku, papež Lev XIII. to však odmítl. Dne 30. ledna 1889 bylo nalezeno tělo mrtvého Rudolfa na jeho loveckém zámečku v Mayerlingu, společně s mrtvou baronkou Marií Vetserovou. Důvod záhadné smrti dvou domnělých milenců byl vykládán v průběhu času různě. Nejpravděpodobnější vysvětlení je nicméně takové, že to byla společná sebevražda ze zoufalství tváří v tvář k žádosti, sepsané samotným císařem Františkem Josefem, aby Rudolf okamžitě ukončil tento vztah.

Po smrti Rudolfa připadlo jeho a Štěpánčino jediné dítě Alžběta Marie, zvaná Erzsi, pod opatrovnictví jejího tchána Františka Josefa. Smrtí Rudolfa bez mužských potomků vymřela jeho rodová větev po meči a následnictví se přeneslo na potomky císařova bratra. Štěpánce zůstal titul rakouské arcivévodkyně a korunní princezny-vdovy.

Aby se vzpamatovala z traumatu Rudolfovy sebevraždy a aby unikla z vídeňského dvora, který jí nespravedlivě přisuzoval na katastrofě velkou část viny, začala Štěpánka (stejně jako její tchyně, císařovna Alžběta) s nekonečným cestováním. Trávila mnoho času se svými sestrami Luisou a Klementinou a vyhýbala se pobytu ve Vídni. Na dvoře měla po smrti Rudolfa jen podřadnou roli vdovy po korunním princi, z čehož vyplývaly sotva jaké reprezentativní povinnosti.

Později se marně její otec král Leopold a tchán císař František Josef snažili oženit Štěpánku s rakouským nástupcem trůnu Františkem Ferdinandem, aby tak zabránili jeho nerovnorodému sňatku se Žofií Chotkovou.

Hrabě Elemér Lónyay

Štěpánka se později seznámila s uherským hrabětem (od roku 1917 knížetem) Elemérem Lónyayem z Velké Lónye a Vásáros-Namény (1863–1946), do kterého se zamilovala. Vzdala se svého dosavadního titulu a s tím spojeného postavení a vdala se za pouhého hraběte po 11 letech vdovství dne 22. března 1900 na zámku Miramare (Terst). Tento krok vedl k naprostému přerušení vztahu s otcem, králem Belgie. Přesto se právě toto manželství ukázalo být nejšťastnějším Štěpánčiným životním krokem a nikdy ho nelitovala.

Pár se usadil na zámečku Oroszvár (dnes Rusovce) v luzích na pravém břehu Dunaje jižně od Bratislavy. Štěpánka založila v okolí zámku mnoho zahrad a sadů, milovala tamní přírodu a ráda se těšila z vlastních krásných parků. Pořádaly se zde časté lovy, František Ferdinand a jeho paní Žofie Chotková vévodkyně z Hohenbergu byli častými a oblíbenými hosty Lónyayského sídla.

Když roku 1902 zemřela její matka, vydala se Štěpánka na pohřeb do Bruselu. Avšak když se chtěla rozloučit s rakví zesnulé, vyhnal ji otec z kaple. Dědictví po královně obnášelo 50 000 franků, čemuž především věřitelé Štěpánčiny vysoce zadlužené sestry Luisy nemohli uvěřit, neboť Leopold II. vydělal miliardy jako „vlastník“ Belgického Konga (dnes Demokratická republika Kongo). Štěpánka podala společně s Luisinými věřiteli žalobu na svého otce, nicméně proces prohrála.

Se svou dcerou arcivévodkyní Alžbětou Marií neměla Štěpánka po svém novém sňatku již téměř žádný kontakt. Jelikož byla z císařského domu vyloučena, musela se Štěpánka se svou dcerou rozloučit a nechat ji ve Vídni. Její vztah s dcerou byl však zkalen i tím, že i Erzsi přisuzovala matce spoluvinu za „tragédii z Mayerlingu“.

Za první světové války Štěpánka pracovala jako ošetřovatelka v lazaretu, který byl zřízen v jejich zámku. Roku 1917 císař Karel I. povýšil hraběte Lónyaye na knížete, čímž se i Štěpánka stala kněžnou (titul stejné úrovně jako princezna). Pár zůstal žít v Rusovcích i po rozpadu Rakouska-Uherska (Rusovce zůstaly v Uhersku, resp. Maďarsku, jehož byly součástí až do roku 1947).

Roku 1935 zveřejnila Štěpánka své paměti pod názvem Měla jsem být císařovnou (orig.: Ich sollte Kaiserin werden). To vedlo v Rakousku ke skandálu a zákazu šíření, kniha však byla následně vydána mimo Rakousko a přeložena do mnoha jazyků.

Na konci druhé světové války se knížecí pár Lónyayových uchýlil před postupující Rudou armádou do benediktinského kláštera Pannonhalma (asi 80 km od Rusovců). Tam 81letá Štěpánka dne 23. srpna 1945 zemřela a byla pochována v kryptě klášterního kostela.