Církevní titul

K základním církevním titulům katolických duchovních patří mezi jinými:

• u bohoslovců „Ctihodný pán“;
• u kněží „Důstojný pán“, („Velebný pán“[p 2]);
• u vikářů apod. „Veledůstojný pán“;
• u proboštů: „Jeho Milost“;
• u biskupů: „Jeho Excelence“ a
• u kardinálů: „Jeho Eminence“.
• Oslovení „Jeho Svatost“ je vyhrazeno pouze papeži.

V úředním písemném slohu těmto církevním titulům přináležejí odpovídající zkratky. Při oslovení se používá vokativní forma: „Důstojný pane“ („Velebný pane“[p 2]), „Veledůstojný pane“, „Vaše Milosti“, „Vaše Excelence“, „Vaše Eminence“ a „Vaše Svatosti“.

Ve vnitrocírkevním styku se při oslovení pro kněze používá jednoduchá familiární forma: „Otče“; u biskupa „Otče biskupe“, popř. „Otče arcibiskupe“. U kardinála se však oslovení „Otče“ nepoužívá, nýbrž pouze „Pane kardinále“, podobně u opata, protože se jedná o církevní funkci a ne stav. Podobně ani ostatní církevní funkce se nespojují s oslovením „Otče“, nýbrž vždy s „Pane“.

U řeholníků se používá: „Otče + řeholní jméno“; pokud se nejedná o kněze: „Bratře + řeholní jméno“ (např. „Bratře Lukáši“). U řádové sestry „Sestro + řeholní jméno“ (např. „Sestro Terezie“); jedná-li se o vyšší řeholní představenou, oslovuje se „Matko + řeholní jméno“ (např. „Matko Vojtěcho“). Formy oslovení u řeholníků s použitím slova „Ctihodný/á“ (např. „Ctihodný bratře“, „Ctihodná sestro“ nebo „Velebná či Ctihodná matko“) jsou možné, ale bývají považovány za archaické. Středověké oslovení „kněže“ je již zaniklé s výjimkou liturgických textů (např. v písni Jezu Kriste, ščedrý kněže).

Pokud se jedná o společenský styk na pomezí civilního a vnitrocírkevního prostředí (nefamiliární prostředí), nahrazuje se slovo Otec slovem Pan. V tomto případě se u kněze používá slovo „Pane + funkce“ (např. „Pane faráři“, „Pane děkane“, „Pane probošte“ atd.). Za společensky nepřístojné se však považuje oslovení: „Pane Páter“, „Pane Otče“[p 3] či „Pane knězi“, protože zde se nejedná o funkci, ale o stav dotyčného. U biskupa nebo kardinála lze použít oslovení: „Pane biskupe“, „Pane arcibiskupe“ nebo „Pane kardinále“.

Latinské titulus, ve vlastním významu „nápis“, znamená zde přeneseně „slavné jméno“ či „vyznamenání“. Podle Yvese Congara lze vysledovat čtyři období, během nichž počet veřejných poct, predikátů a důraz na jejich užívání vzrostl:[1]

1. v období po roce 313, kdy došlo ke konstantinovském obratu a křesťanství přestalo být římskou říši pronáledovanou vírou;
2. v období vlády Karla Velikého (771–814), která byla opřena o říšskou církev;
3. v období pontifikátu Řehoře VII. (1073–1085), v jehož průběhu došlo k počáteční fázi boje o investituru;
4. v období po Tridentském koncilu.

V těchto zlomových etapách, kdy došlo k vytvoření nových funkcí nebo k výrazné změně jejich dosavadní náplně, došlo také k vytvoření nových titulů.[2] První období konstantinovského obratu přinesl duchovním prvek osobní chvály (latinsky laus, laudatio), období Karla Velikého k tomu přidalo prvek výjimečné schopnosti a období první fáze bojů o investituru prvek stavovské uzavřenosti. Všechny tyto prvky pak nesl titul potridentského klerika.

Řidčeji se superlativní forma Reverendissimus (Nejdůstojnější) objevuje i při oslovování nižšího kléru pro zdůraznění váženosti osoby nebo v případě vokativu (Reverendissime) u kněze, kde je v češtině obtížné použít latinský nominativ. U biskupů se latinský vokativ (Reverendissime) v češtině nepoužívá. Oslovení „Reverende“ se v češtině u římskokatolických kněží nepoužívá, je možné se s ním setkat u duchovních protestantských církví.

U seminaristů církevní představení někdy při oslovení používají superlativ latinského slova carus – carissimus (milý, drahý – nejmilejší, nejdražší), i když se nejedná o doslovný překlad slova ctihodný. Oslovení Carissime (pl. Carissimi), má obecnější rozměr a používají ho církevní představení vůči podřízeným. Zatímco oslovení „Ctihodný/á“ („Velevážený/á“) koresponduje s latinským výrazem Honorabilis (pl. Honorabiles), používaným též při akademických obřadech a diplomatických službách v anglosaském světě, nebo s přídomkem Venerabilis. Slovo venerabilis je v římskokatolické církvi zpravidla vyhrazeno pro osoby, u nichž se uvažuje o kanonickému procesu, tedy osoby již zemřelé.

Existují také různé spojení při oslovení, např. zastává-li někdo více úřadů či důstojností: Reverendissimus ac Amplissimus Dominus, nebo Reverendissimus Perillustris ac Amplissimus Dominus aj.