Katolická moderna
Katolická moderna bylo české katolické literární hnutí, které se později transformovalo v církevně opravné hnutí navazující na evropský katolický modernismus.[1]
Historické pozadí
Devatenácté století přináší rozpad dosavadní filozoficko-teologické koncepce světa. Křesťansky orientovaná literatura je tímto rozpadem paralyzována, brání se tak, že proti osvícenství, racionalismu a liberalismu staví dogmatickou ortodoxii a katolicitu jako absolutní zdroj pravdy – umění mělo tuto pravdu pouze ilustrovat.
80.–90. léta 19. století znamenají obrodu v katolickém filozofickém myšlení. V roce 1897 vydal papež Lev XIII. encykliku Aeterni Patris vyzývající ke studiu scholastické filozofie Tomáše Akvinského, jež měla obrodit pokleslou úroveň soudobé katolické filozofie. Tím byl obrozen zájem o dílo Aristotelovo.
Dosavadní vyhraněně katolická literární produkce vycházela většinou z folklórního odkazu a z didakticko-moralistických tradic Boleslava Jablonského, a nutně tak představovala v soudobém literárním životě umělecký anachronismus. Aristotelovsko-tomistické estetické zásady, propagované řadou studií zejména v časopise Hlídka literární, ovlivnily českou katolickou literaturu i kritiku.
V roce 1895 vychází almanach Pod jedním praporem, v něm se projevuje snaha pozvednout dosavadní pokleslou úroveň katolické literatury. Přispělo do něj 50 autorů, přičemž hlavními iniciátory byli tři kněží:
F. V. Krejčí je obdobně k České moderně nazval Katolickou modernou, přestože tato sama se od České moderny distancuje. Časopiseckým orgánem Katolické moderny se stal Nový život (1896–1907), jehož vydavatelem a redaktorem byl Karel Dostál-Lutinov. Po jeho zániku převzala jeho roli revue Meditace vydávaná Vilémem Bitnarem, poté Dostálova Archa.
Hlavní cíle Katolické moderny
Hlavním cílem Katolické moderny byla snaha přiblížit českou křesťansky orientovanou literaturu soudobým literárním proudům a naplnit ji dobově estetizující religiozitou (jak se to projevovalo v díle J. K. Huysmanse nebo Barbey d’Aurevillyho). Navazovala na literární činnost rajhradského benediktina Pavla Julia Vychodila, autora čtyřdílné poetiky a na jeho učitele Josefa Pospíšila, popularizátora T. Akvinského a Aristotela.
Projevují se zde dvě základní tendence:
- Chtějí spojit úsilí Katolické moderny s formálními výboji soudobého umění a se symbolismem (vazba na J. Vrchlického) (hlavní představitelé: Sigismund Bouška a Xaver Dvořák)
- Chtějí pokračovat v domácích tradicích a inspirovat se folklórními zdroji v duchu působení Františka Sušila (hlavní představitel: Karel Dostál-Lutinov)
Tento rozpor od začátku snižoval úroveň literárněkritické praxe Katolické moderny, jejíž umělecká tvorba nedokázala realizovat stanovené umělecké cíle a zůstala na okraji literárního vývoje, který obohatila pouze překlady katalánské a provensálské poezie. Z prozaiků Katolické moderny je nejvýznamnější Jindřich Šimon Baar.
Další vývoj katolické literatury na Katolickou modernu nenavazoval.
Hlavní představitelé Katolické moderny
Karel Dostál-Lutinov (1871–1923)
Karel Dostál-Lutinov (22. září 1871 – 29. listopadu 1923) žil a působil v Prostějově jako prostějovský farář, spisovatel a básník.[2] Využíval pro svou poezii lidových zdrojů a domácí tradice. Byla to z větší části opožděná ohlasová poezie.
Ludvík Sigismund Bouška (1867–1942)
V jeho básnických sbírkách převažují náboženské kontemplace, snaha pohroužit se s františkánskou pokorou do přírody naplněné Božím dechem
František Skalík (1867–1904)
František Skalík (22. ledna 1867 Ostrožská Nová Ves – 10. prosince 1904) – spoluzakladatel Katolické moderny. Kněz, básník, překladatel. Působil v Želechovicích, Dobromilicích na Hané a Uherském Brodě.
Poezie: Sursum corda. Praha 1893, Bůh a svět. Uherský Brod 1898, Moriturus posmrtně vydal Dostál-Lutinov
Překlady: Jiskry Eucharistické. Olomouc: R. Promberger 1894, Malý biblický dějepis Bedřicha Justa Knechta. Frýburk v Breisgavě 1898
K předním sympatizantům patřil P. ThDr. Alois Lang (16. 6. 1869 v Držovicích - 6. 5. 1957 v Prostějově), středoškolský pedagog v Moravské Ostravě, papežský komoří, čestný konzistorní rada, kněz jubilár, literát.
Družina literární a umělecká (1913–1948)
Byl spolek vyhraněně katolických spisovatelů se sídlem v Olomouci. Rozhodující iniciativa k jeho založení vyšla od prostějovského rodáka, ř.k. kněze a publicisty, Ladislava Zamykala, vůdčími činiteli byli Karel Dostál-Lutinov (předseda 1919–1923) a Emanuel Masák (předseda 1924–1948). DLU sdružovala autory nejrůznějšího uměleckého zaměření od mystiků po regionální humoristy a autory sentimentální lidové četby i výtvarníky a hudebníky. Základem jejich spojení byl katolický světový názor. Hlavním orgánem DLU se stal literární časopis Archa (1912–1948), k sepsání dějin české literatury měl připravovat půdu časopis Archiv literární (1918–1922), zábavným obrázkovým měsíčníkem pro lidové vrstvy byl Rodinný obzor (1919–1923). Nejvýznamnější katolicky orientovaní tvůrci však stáli mimo DLU, pouze přechodně byl jejím členem Jaroslav Durych. Z překladatelů vynikli Otto František Babler P. Svatopluk Bohumil Kyselý a P. Sigismund Bouška.
Reference
- MAREK, Pavel. Karel Dostál-Lutinov. In: KOHOUT, Štěpán; MAREK, Pavel; SVOZIL, Oldřich. Korespondence katolické moderny. Olomouc: Gloria Rosice, 2007. ISBN 978-80-86760-41-4. S. 12–13. (česky)
- MAREK, Pavel; SOLDÁN, Ladislav. Karel Dostál-Lutinov bez mýtů, předsudků a iluzí: Nástin života a díla vůdčí osobnosti českého katolického modernismu. 1. vyd. Třebíč: Arca JiMfa, 1998. 471 s. ISBN 80-7221-021-1.
Literatura
- Martin C. Putna: Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848-1918. Praha : Torst, 1998. ISBN 80-7215-059-6.
- MAREK, Václav - MAREK, Pavel: "Služebníci užiteční". Medailony duchovních pochovaných ve Vrahovicích. Vyd. Nakl. Kauli Publishing s. r. o., Praha 2022. 2.přepracované a rozšířené vydání, 171 s. + 49 s. obr. přílohy. ISBN 978-80-908194-0-5 .
