Zvon

Části zvonu: 1. hlava, 2. koruna, 3. čepec 4. rameno, 5. krk, 6. lem, 7. věnec, 8. ústa, 9. srdce, 10. věnec

Zvon jako celek lze rozdělit na dvě základní části: tělo a srdce.[2]

Tělo se dále dělí na čtyři části (odspoda): věnec, krk, čepec a koruna.

• Věnec je dolní část zvonu, do níž bije srdce. Tloušťka věnce (největší tloušťka těla zvonu) se podle úderů, kterým je vystavena, nazývá rána (též šlak, z německého der Schlag). Dolní část, zužující se konec od věnce směrem dolů se jmenuje lem.
• Krk je střední část těla zvonu mezi čepcem a věncem, hlavní plocha, na níž se uplatňuje nejvíce reliéfů a nápisů. Pro krk se velmi často užívá také název plášť, který má ještě vedlejší význam (hliněná forma pro odlití vnějšího profilu zvonu).
• Čepec je horní část těla zvonu, zpravidla lemovaná pásem nebo linkou. Horní ploše čepce se říká příklop, rozhraní mezi krkem a čepcem se nazývá rameno.
• Koruna slouží k upevnění zvonu na zvonové hlavě, proto se skládá z uch (též ramen). Ucha bývají všelijak uspořádána různým způsobem podle záměru zvonaře. Základní uspořádání je kolem centrálního ucha, které se nazývá střední, kolem nějž je různý počet postranních uch. U nových zvonů se dnes někdy užívá jen jedno, ploché ucho, tzv. talířová koruna.

Srdce je ve zvonu zpravidla zavěšeno na koženém pásu, tzv. bandalíru, který je upevněn na vnitřní ucho (též šarnýr), kterých může být i více.

Srdce se dále dělí na čtyři části (odshora): oko, sloužící k zavěšení, dřík – dlouhá část srdce, pěst, která při zvonění bije do věnce, a rozeznívá tak zvon, a výpusť - dolní zakončení srdce zvonu. Výpusť byla v minulosti často přeexponována přílišnou hmotností a ještě na svém konci rozšířena v tzv. kotvu. U zvonů, u nichž se rozhoupává pouze srdce a nikoli celý zvon, slouží výpusť k zavěšení provazu, aby se při vyzvánění nedostal mezi srdce a věnec.

Dolní otvor zvonu se nazývá ústa, což se pěkně shoduje s pojmem hlas, jak se říká zvuku zvonu. Průřez (profil) zvonu je žebro.

Zavěšení zvonů na pevno umožňuje, aby orientální i ruské zvony měly daleko větší hmotnost a tedy i mohutnější hlas a bohatší výzdobu než zvony evropské, jedním dechem je však třeba dodat, že na harmoničnost hlasu se u tamních zvonů nedbá tak, jako u evropských zvonů a jakákoli výzdoba hlas zvonu ovlivňuje.

Největší zvon na světě se nachází v Moskvě a je jím slavný Car kolokol, který váží 193 tun, je vysoký 6 metrů, stejný je i jeho dolní průměr a jeho šlak (nejsilnější část žebra, kam tluče srdce) měří kolem 60 cm. Byl vyroben v letech 1735–1737 otcem a synem Motorinovými. Ironií je, že tento zvon nikdy nezazvonil, protože než mohl být zavěšen, byl r. 1737 požárem Kremlu rozžhaven, a když jej lidé polili vodou, zvon pukl.

Druhým největším zvonem světa byl asi stočtyřicetitunový zvon z r. 1902 v Ósace v Japonsku v chrámě Šitenno-ji, který byl r. 1942 zrekvírován a roztaven.

Největším dosud funkčním zvonem na světě je patrně zvon ve městě Mingun v Myanmaru (Barma), který nechal ulít král Bhouthobhuya v r. 1790 a který váží 88 tun.

Největší zvon, na nějž se zvoní rozhoupáním, se nenachází v Evropě, nýbrž v Japonsku, a to nedaleko města Gotenba na ostrově Honšú. Váží přes 36 tun a vyrobila jej v r. 2006 nizozemská zvonárna Royal Eijsbouts v Astenu za přispění českého zvonaře Petra Rudolfa Manouška.

Do té doby byl největším zvonem tohoto typu zvon v katedrále v Kolíně n. Rýnem a zvon Pummerin z kostela sv. Štěpána ve Vídni, který váží 22,5 tuny a byl vyroben v letech 1951–1952 náhradou za původní zvon z r. 1711, ulitý z děl, ukořistěných Turkům, který však byl zničen požárem kostela za II. světové války.

Mezi další velké a známé zvony patří pařížský Savoyarde, londýnský Big Ben nebo krakovský Zikmund. Snad vůbec nejznámější světová zvonice se nachází v italském městě Pisa všeobecně známá pod názvem Šikmá věž v Pise.[7]

Nejstarší zvony světa se vyráběly ve 3. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii. Pravděpodobně nejstarší nález zvonu pochází z Ninive, a to ze 3. tisíciletí př. n. l.. Modlitební zvonky jsou doloženy také ve starověké Palestině, Číně a Egyptě, později také ve Starověkém Řecku, kde se zvonky svolával lid k obětem, ve Starověkém Římě se pak zvonilo i s účelem ryze světským, např. při otevření lázní, shromážděních lidu apod. První odlévané zvony pořizovali křesťanští mniši od 5. století. V té době byly zvony užívány především v klášterech. Do kostelů a měst se začaly rozšiřovat od 10. století. Od 12. století začaly zvony získávat svůj charakteristický zvonovitý tvar, od 16. století už mají dnešní podobu včetně tvaru čepce, koruny a systému zavěšení.[8][9]

Nejstarší zvony na českém území máme doloženy v 9. století. Od 14. století se v českých zemích začaly zvony také vyrábět. Svého vrcholu co do počtu i kvality výrobků dosáhlo české zvonařství v 16. století. Po třicetileté válce docházelo k jeho úpadku. Nejvíce byly zvony postiženy rekvizicemi první a druhé světové války, které zničily asi dvě třetiny českých zvonů. Od 2. poloviny 20. století v Česku působí dvě velké zvonařské dílny, a sice Manouškové v Praze na Zbraslavi a Dytrychové v Brodku u Přerova.[10][11]

Zvony odlévají mistři zvonaři většinou ze zvonoviny – zvonového bronzu, co nejčistší slitiny 78 % mědi a 22 % cínu, bez jakýchkoli dalších příměsí. Forma pro odlévání se vyrábí ze speciálně upravené hlíny a skládá se ze tří částí – jádra (vnitřního profilu zvonu), košile (falešného zvonu, který se před litím odstraní) a pláště (vnějšího profilu zvonu). Celý proces vyžaduje značné zkušenosti a obratnosti. Rozmístěním reliéfů, tvarem i hlasem je každý velký zvon jedinečný.

Zvony nejsou zavěšovány pouze na věže kostelů, ale také do celé řady jiných objektů, jako jsou věže radnic, věžičky kaplí, věžičky na domech, nádražích, školách, městské brány apod. Zvony byly rovněž od konce středověku až do 20. stol. na každé velké lodi, kde byly používány k signalizaci, zejména v mlze (s nástupem páry vytěsněny sirénou).

Z hlediska studia zvonů jsou nejvýznamnější ty objekty, které slouží převážně nebo výhradně k jejich zavěšení, tedy zvonice a zvoničky.

Zvonice původně vznikaly jako solitérní stavby, funkčně zastupující kostelní věže. K tomuto způsobu se v poslední době vracejí architekti při budování nových kostelů, protože zvonice, která není stavebně spojena s kostelem je konstrukčně jednodušší, protože se mechanická energie rozhoupaných zvonů nepřenáší na zdivo kostelní stavby. Zvonice bývají zděné, polozděné nebo dřevěné.

Zvoničky mívají především výstražnou a svolávací funkci. K jejich budování docházelo především od r. 1751, kdy Marie Terezie vydala protipožární nařízení, které mimo jiné přikazovalo zřídit v každé obci zvoničku pro varování před požárem.

Kostelní zvony dostávají jména při svěcení. Svěcení provádí kněz, často biskup, před zavěšením zvonu na věž. Zejména v menších obcích bývá svěcení zvonu velkou událostí, při níž se všichni obyvatelé sejdou přivítat nový zvon. Odtud snad také pochází rčení „dát něco na zvon“, tj. něčím se pochlubit.

Vybírána jsou zpravidla jména podle českých patronů (Václav, Anežka, Jan Nepomucký, Cyril a Metoděj) nebo největších svatých (Marie, Josef). Zvon často dostává jméno podle svatého, jemuž je zasvěcen příslušný kostel, jindy může být také spojeno s osobou zvonaře či donátora. Tradice svěcení zvonů je doložena od 10. století.

Kromě těchto „oficiálních“ jmen, obdržených při svěcení, dostávají zvony také jména lidová. Ta může zvon získat:

• Podle funkce, jíž slouží. Např.:
  • Poledník – zvoní poledne.
  • Dominik – zvoní v neděli (latinsky dominica).
  • Šturmovák – zvoní na poplach.
  • Umíráček.
  • Klampáč – zvon, který zvoní klekání.
• Podle pověsti, která se k němu váže. Např.:
  • Žebrák – zvon nechal vyrobit žebrák.
  • Dublovák – zvon v Nechvalicích přiletěl do kostela z Dublovic.
  • Bužan – zvon nechala vyrobit paní Bužana za svého ztraceného muže.
  • Ptáček – do roztavené zvonoviny před litím spadl kos.
• Podle vztahu k ostatním zvonům. Např.:
  • Velký.
  • Prostřední.

Jména zvonů se však rychle zapomínají, takže dnes už je většina zvonů bezejmenných. U některých jmen zvonů už nelze dnes určit, z čeho pocházejí.

Ke ztrátám zvonů dochází především následujícími způsoby.

Zvon jako hudební nástroj je jedním z nejsložitějších idiofonů. Vydává asi 70–100 tónů, přičemž čím je zvon větší, tím více tónů je slyšet. Ze všech nejdůležitější je nárazový tón, potom spodní, což je nejhlubší tón zvonu, nejlépe o oktávu nižší než nárazový, dále prima, která je naopak nejdelším tónem zvonu a měla by se s nárazovým shodovat, následně kvinta, tercie a svrchní oktáva. Podstatná ovšem není pouze harmonická shoda, ale také barva, hlasitost a délka zvuku zvonu. Dosahu zvuku zvonu je záhodno napomoci také celkovým vybavením, tedy užitím dřevěné hlavy i konstrukce a zajištěním prostupnosti zvuku stěnami. Z toho důvodu jsou praktičtější dřevěné zvonice, u zděných je dobré zasadit do zvukových oken dřevěné žaluzie místo okenic, lépe žaluzie zalomené, které způsobí, že zvuk se netlumí u kostela, ale je veden do větší vzdálenosti.

Při souzvuku více zvonů je možno dosáhnout souzvuku harmonického (čímž vznikne akord), melodického (stupnice) nebo harmonicko-melodického (akord ve stupnici). Kombinací je mnoho, oblíbené bylo např. c, es, f – TE DEUM, c, es, f, g – KYRIE. Když je příliš mnoho zvonů, svrchní tóny se ztrácejí, proto souzvuk pěti zvonů je asi nejlepší, přičemž je ovšem třeba dbát na to, aby se zvony houpaly ve správném rytmu – tak, aby se navzájem nerušily a všechny byly slyšet. Ne vždy se takový soulad podaří, čehož využila lidová tvořivost, a tak se na osoby, které se příliš hlasitě a bezohledně dovolávají pozornosti, užívá přísloví: „Kde veliké zvony zvoní, tam se malých neslyší.“ Vesměs každá obec by si přála, aby její zvony byly označeny jako ty s nejkrásnějším zvukem. V literatuře se uvádí, že nejlepší hlas mají zvony z italských Benátek; co se týče našich obcí, názory se rozcházejí a regionální literatura uvádí, že právě jejich zvony jsou ty nejkrásnější, nejzvučnější a vůbec nejlepší, lze ovšem předpokládat, že nejlepší zvuk přece jen mají zvony, které vznikají v současnosti, neboť moderní nástroje umožňují dosáhnout té nejpřesnější slitiny, žebra a dodržení všech kroků tavby a lití.[17]

Zvonění rozdělujeme do následujících kategorií.

• Zvonění zvoucí k modlitbě.
• Zvonění k významným událostem – životní mezníky (křest, svatba, úmrtí), vítězství ve válce, narození následníka trůnu apod.
• Signální zvonění – varování před požárem, povodní, útokem nepřátel; dnešní signální zvonky.
• Zvonění ohlašující denní dobu – začátek a konec pracovní doby, vyučování, pivní zvon k uzavření hospod.
• Zvonění odpuzující zlé síly – zvonění na mraky, zvonění proti epidemiím.

Ke zvonům se vážou také některé pověry a zvony mají svůj specifický význam v lidové magii.

• Biskup Paulinus z Noly v Kampanii. Zemřel r. 431. Legenda praví, že se stal prvním křesťanským zvonařem, když jednoho dne uviděl zvonky - květiny, z jejichž květů se linuly nezemsky krásné zvuky, což ho přivedlo na myšlenku vyrobit podobný nástroj z kovu pro slávu Boží. Ve skutečnosti Paulinus zvony pravděpodobně nikdy neodléval, ale byl zřejmě prvním, kdo jich začal v křesťanské církvi pravidelně užívat ke svolávání věřících. Patron zvonů.
• Sv. Antonín poustevník. Patron zvonařů.
• Sv. Forkern. Irský mnich a zvonolijec. Zemřel r. 490. Patron zvonařů.
• Sv. Agáta. Zemřela r. 225 na Sicílii. Patronka zvonařů.
• Sv. Barbora. Zemřela ve 3. století. Patronka zvonařů.
• Sv. Teodor. Zobrazován s ďáblem u nohou nesoucím zvon, zemřel v 5. století ve Švýcarsku. Patron zvonařů.
• Sv. Zuzana (Starý zákon). Patronka zvonařů.
• Sv. Kvído z Anderlechtu. Zemřel r. 1010 v Belgii. Patron zvoníků.[18]

• O Vánocích se občas věší na vánoční stromeček skleněné, plechové, perníkové nebo slaměné zvonky. Zvoneček se tak stává také jedním z novodobých symbolů Vánoc (vedle Ježíška, stromečku, kaprů, dárků apod.).
• O Vánocích se lze se zvonky setkat i v obchodech, používají se i na zvonících svícnech, kdy do zvonku tluče otočná vrtulka poháněná teplými spalinami stoupajícími vzhůru od plamene svíčky, v některých rodinách pak dětem Ježíškův příchod ohlašují pomocí speciálního zvonku (umístěného mimo vánoční stromeček).
• Malé ozdobné zvonečky ve formě rolniček se také v minulosti umísťovaly na postroje tažných koní či sloužily jakožto zvláštní oděvní doplněk (Kašpárkovy rolničky na čepici).
• Legendární švýcarské alpské zvony a zvonce dnes také slouží, kromě svého původního účelu, i coby osobitý symbol pro své země (zejména pro Švýcarsko a Rakousko). Dále je lze použít i jako zvláštní ozdoby, v alpských zemích se používají ve formě zajímavé turistické atrakce a posléze i coby pěkný suvenýr pro vzpomínku z cest.

Zvonky ve slovenské Žilině

• Termínem (instalatérský) zvon bývá podle svého charakteristického tvaru také označován ruční pryžový nástroj sloužící pro uvolňování ucpaných odpadů při kanalizaci vody v domácnostech.
• Termínem potápěčský zvon je nazýváno specializované potápěčské zařízení sloužící pro vyrovnávání přetlaku při potápění, zařízení je známo též pod názvem keson, což je speciální stavební zařízení pro stavby prováděné pod vodní hladinou
• Charakteristický tvar zvonu mají i okvětí u některých vyšších rostlin, které pak byly podle zvonu i pojmenovány. Jde o zejména o byliny řádu zvonkotvaré (Campanulares), čeledi zvonkovité (Campanulaceae) – např. zvonek (Campanula), zvonečník (Phyteuma) nebo zvonovec (Adenophora).
• Podle zvuku zvonku byli pojmenováni někteří ptáci z řádu pěvců – např. zvonohlík (Serinus) nebo zvonek (Chloris).
• Zvuk zvonů, zvonků a zvonců je velice charakteristický, v moderních elektrofonických nástrojích existují možnosti jak tyto zajímavé hudební zvuky elektronicky velmi věrně napodobovat, což se využívá kupř. zejména v umělecky zaměřených experimentálních hudebních skladbách.
• O zvonech, zvonicích a zvonících (tj. o obsluze zvonů) pojednává také celá řada klasických uměleckých děl, mimo jiné též světoznámý román Chrám Matky Boží v Paříži (někdy též uváděno pod názvem Zvoník od Matky Boží), který byl již několikrát zfilmován.[19] V českém prostředí je dobře známá i Haškova povídka „Zvony pana Mlácena“, která již byla také zfilmována.[20]