Rájecká tůň

Pohled na PP Rájecká tůň od Černovického hájku

Rájecká tůň

Rájecká tůň se nachází na území města Brna v katastrálním území Brněnské Ivanovice, okres Brno-město, v nadmořské výšce 193 m n. m. Leží na toku Černovického potoka, který přitéká ze severu od železniční trati a pokračuje na jih[7], kde se asi o kilometr dál vlévá do Holáseckých jezer. Tůň je obklopena břehovým porostem lužního charakteru o šířce 4 – 20 m, za jeho hranicí se ze všech stran rozkládá pole.[4] Směrem na severovýchod se ve vzdálenosti cca 150 m nachází zástavba, směrem na jih dálnice D1. Vzdušnou čarou 100 m na západ leží v sousedství tůně Černovický hájek. Dál na východě teče řeka Svitava. Právě její slepá ramena utvářela místní biotop lužního lesa a Rájecká tůň je jejich pozůstatkem.[4]

Přibližně 100 metrů severně od samotného chráněného území byla v roce 2013 vybudována část regionálního biocentra Ráječek (výsadba cca 1300 stromů na ploše 3 ha).[6]

Chráněné území má rozlohu 0,33 ha. Ochranné pásmo nebylo vyhlášeno. Ze zákona je tedy tvořeno územím do vzdálenosti 50 m od hranic  chráněného území. Toto území tvoří 6 parcel, z nichž tři jsou vedeny v katastru nemovitostí jako vodní plocha (celkem 2402 m²), dvě jako lesní pozemek (466 m²) a jedna jako orná půda (413 m²). Avšak aktuálně je orná půda také zalesněna.[3]

Lužní les, který se rozkládal na území současných chráněných území Rájecká tůň a Černovický hájek, měl ještě v polovině 20. století rozlohu 60 ha. I když mu už tehdy přírodovědci věnovali pozornost coby unikátnímu biotopu, nedokázali zabránit ani s podporou veřejnosti zničení větší části lesa roku 1954. Na zabrané ploše vznikla městská skládka odpadu. Zbylých 12 ha lesa bylo až v roce 1977 vyhlášeno chráněnou přírodní památkou Černovický hájek. Rájecká tůň, která byla vyhlášena přírodní památkou ještě později, roku 1997, představuje jednu z posledních starých říčních tůní a zároveň i druhý malý pozůstatek původního lužního lesa. Rájecká tůň byla dříve unikátním mokřadním biotopem v rámci celého města Brna. Před napojením na povrchový tok potoka byla neprůtočná a poskytovala vhodné prostředí pro rozmnožování obojživelníků a rozvoj mokřadního společenstva. Díky změně původního vodního režimu, dopadům intenzivního zemědělství v jejím nejbližším okolí a spontánnímu vývoji dřevinné vegetace se v současnosti jedná o degradovanou lokalitu s nevyužitým přírodním potenciálem.[3]

Pohled z hranice chráněného území – půda je zorněná až k terénní depresi svažující se k tůni. Z pole dochází ke splachům hnojiv a ornice.

Za současného stavu chráněné území neposkytuje vhodné podmínky pro rozmnožování obojživelníků ani pro rozvoj společenstva mokřadních rostlin. Ohroženo je především znečišťováním přitékající vody a zazemňováním, které je již v pokročilém stadiu.[3] Část koryta v chráněném území není na rozdíl od ostatních břehů Černovického potoka bagrovaná, čištěná ani upravovaná.[4] Vodní sloupec tůně není rozčleněn na jednotlivé zóny s různou hloubkou. Makrofytní vegetace zde chybí. Pobřežní porost způsobuje silný zástin vodní hladiny. Vzhledem k tomu, že tůň je ze všech stran obklopena polem a půda je zorněná až k samé hranici terénní deprese, devastující jsou splachy agrochemikálií do tůně a zvýšené splachy ornice za dešťů. Situaci zhoršuje i odkládání zemědělských výpěstků nebo agrochemikálií při hranici chráněného území, které zvyšuje jeho eutrofizaci. V současnosti je nutná revitalizace celého území.[3]

Dle zřizovacího předpisu je veřejnosti vstup a pohyb povolen pouze po cestách vyznačených orgánem ochrany přírody. Žádná cesta k Rájecké tůni však v současnosti nevede. Naučné tabule zde nejsou instalovány.[3]

V plánu péče pro období 2011 – 2020 jsou zmíněny dosavadní provedené zásahy: odstranění některých nepůvodních ořešáků vlašských a šeříků, vyčištění tůně i jejích břehů od napadaných kmenů a větví, výsadba dubu letního s vtroušeným javorem mléčným. Všechny tyto zásahy plán péče hodnotí positivně, avšak zdůrazňuje potřebu celkové revitalizace celého území. Nevyhnutelným zákrokem se jeví odbahnění, probírka břehových porostů a mírné terénní úpravy tůně. To by mělo vést k návratu obojživelníků a zlepšení podmínek i pro další organismy.[3]

Spadané kmeny a větve se nesmí odstraňovat. Tlející dřevo je důležité pro entomofaunu, ptáky i z mykologického hlediska.

Probírka porostu by měla přispět k propustnosti světla k vodní hladině. Měla by být zaměřena především na nepůvodní druhy dřevin, kromě toho také na dřeviny spodní etáže, které způsobují největší zástin. Souše, mrtvé a odumírající dřevo a stromy s dutinami by měly být ponechány, vzhledem k jejich významu pro bezobratlé a ptáky. Povoleno je odstraňování pouze dřeva napadaného přímo do tůně či jejího bezprostředního okolí – i tak je ale doporučeno toto dřevo ponechávat na chráněném území až do jeho přirozeného rozpadu. Tlející dříví je důležité i z mykologického hlediska.[3]

Co se týče péče o vodní plochu, dno by mělo být odbahňováno s periodou 7 – 10 let a následnými terénními úpravami by měl být vytvářen vhodný litorál. Mělo by se tak dít mimo období rozmnožování a zimování obojživelníků, ideálně v pozdním létě či na podzim. Stopy po odbahnění by měly během jednoho, maximálně dvou vegetačních období spontánně vymizet. Vytvářením pozvolných prosluněných břehů se sklonem 1:10 příp. vyšším je třeba podpořit rozvoj litorálního porostu. Litorální pásmo by mělo být vhodně členěné. Kromě nejmělčí části (o hloubce 1–25 cm) by mělo zahrnovat mělčí část o hloubce 25–50 cm, která je ideální pro kladení vajíček obojživelníků. Tato část by měla být dostatečně osluněna kvůli prohřívání snůšek a rozvoji litorálního porostu, který obojživelníci často k rozmnožování potřebují. Důležitá je i přítomnost hlubší části litorálu (50–90 cm), která umožňuje obojživelníkům úkryt a zimování. Vodní tok by měl být udržován bez rybí obsádky, rybolov je zde zakázán, stejně tak provozování myslivosti.[3]

Jaroslav Čáp ve své monografii doporučuje i další zásahy. Kromě odstranění nepůvodních dřevin i obnovení travních porostů v prostoru mezi Černovickým hájkem a Černovickým potokem (v současnosti se zde nachází pole), a to po celé délce až k dálnici D1. Ještě větším krokem vpřed by bylo zatravnění ploch i západně od potoka a zabudování příkopu se stagnující vodou pod jižním svahem železničního náspu do celého komplexu. (Tento příkop s vodou je v současnosti neudržovaný.) V takto vzniklém prostoru dřívějších polí by pak mohla být vybudována parková úprava s možností rekreace a s možností navštívit po vybudované naučné stezce celý komplex chráněných území.[4]