Alexandr Vondra

V roce 1987 podepsal Chartu 77. Od 2. ledna 1989 do 6. ledna 1990 vykonával funkci mluvčího Charty 77. Je jedním z autorů petice Několik vět. V únoru 1989 byl podmíněně odsouzen za kladení květin k pomníku sv. Václava v předvečer 20. výročí sebeupálení Jana Palacha. Do vězení v Praze-Ruzyni nastoupil 18. září 1989, protože svou disidentskou činností prý porušoval podmínku. Po dobu výkonu trestu jej ve funkci mluvčího Charty zastupoval Václav Havel. Vondra byl propuštěn po necelých dvou měsících dne 10. listopadu 1989.[8]

Stal se spoluzakladatelem Občanského fóra.

V letech 1990 až 1992 působil jako zahraničně-politický poradce prezidenta Václava Havla. V letech 1992 až 1997 působil jako první náměstek ministra zahraničních věcí.[9] Byl vyjednavačem při jednání o česko-německé deklaraci. V letech 1997–2001 byl českým velvyslancem ve Spojených státech. V letech 2001 až 2002 byl vládním zmocněncem pro přípravu summitu NATO v Praze.

V letech 2003 až 2004 působil jako externí spolupracovník The German Marshall Fund of the U.S. a v letech 2004 až 2006 jako jednatel a konzultant firmy Dutko Worldwide.[10] Podle svého životopisu byl v letech 2005–2006 členem Trilaterální komise,[11] ačkoli podle oficiálního seznamu je stále členem.[12]

Vondra podporoval boj za demokratizaci Myanmaru a myanmarskou opoziční vůdkyni Aun Schan Su Ťij.[13]

Mladá fronta DNES prvního září 2010 publikovala investigativní reportáž, v níž zdokumentovala korupci a manipulaci s plánovanou armádní zakázkou na nákup samojízdných minometů od firmy Patria [26] (zástupce firmy Patria však uvádí, že tou dobou již spolupracovali s orgány v trestním řízení[27]), která se retrospektivně týká také předražených obrněných transportérů Pandur II.[28] Od propuknutí skandálu ministr Vondra věnoval zvýšenou pozornost čištění resortu od lidí a vazeb spojenými s pochybnými zakázkami[29][30] a systémové úpravě zadávání soutěží na výběr armádních zakázek.[31] Jaroslav Kopřiva (KDU-ČSL) (dlouholetý náměstek MO pro vyzbrojování), který byl hlavním zdokumentovaným proponentem publikované kauzy, byl odvolán ještě téhož dne,[29] odvoláni byli i šéf sekce správy majetku Jiří Král[29][32] a bezpečnostní ředitel David Průša.[29][32] Kopřiva byl odhalen díky odposlechům reportérů Mladé fronty Dnes,[26] Kopřiva v nich jako za potenciálně zaangažované uvádí také Martina Bartáka (ODS)[26][28] a Pavla Severu (TOP 09).[26][32] Alexandr Vondra při obsazování ministerstva Bartáka[24] ani Severu[31] na místa svých podřízených nechtěl a nevybral, přestože před skandálem mu byli oba ke spolupráci nabídnuti nebo doporučeni,[24][31] důvody k nespokojenosti specifikovat nechtěl.[24][31] Martin Barták[33] i Pavel Severa[34] striktně odmítli, že by byli aktéry kauzy.

Vondra brzy po nástupu začal s výraznou personální obměnou mezi vysokými úředníky ministerstva.[35]

Mimo personálních změn uvedených výše, byli nově jmenováni generální sekretář ministerstva obrany Jan Vylita,[35] na pozici náměstka byl jmenován bývalý poslanec za ODS Michael Hrbata, ten na této pozici vystřídal Františka Padělka.[35] Ředitelem Úřadu pro dohled nad akvizicemi se stal František Nadymáček po odvolaném Romanovi Hoštovi[35] a ředitelem Vondrova kabinetu se stal Pavel Bulant.[35]

Počátkem listopadu Vondra jmenoval na místo odvolaného Jana Fulíka, Jiřího Šedivého.[36][37] Jiří Šedivý před nástupem na ministerstvo působil jako náměstek generálního tajemníka NATO pro obrannou politiku, i jako náměstek ministra má mít zodpovědnost za obrannou politiku, zahraniční věci a dále pověření pro vedení sekce vyzbrojování po dříve odvolaném Jaroslavovi Kopřivovi.[36][37] Jan Fulík stál za kriticky hodnoceným[37] nákupem čtyř taktických letadel CASA C-295 na jaře 2008.[37] Jeden španělský letoun CASA byl tehdy vyměněn za několik českých bitevníků L-159, další tři letadla CASA byla ale českým státem již nakoupena a to bez výběrového řízení celkem za částku 3,5 miliardy korun,[35][38] za tento tendr je pak Česko kritizováno Evropskou komisí.[38]

Podle depeše uveřejněné WikiLeaks z března 2009 je Alexandr Vondra „největším spojencem Spojených států na české politické scéně“.[39]

V lednu 2011 zveřejnilo ministerstvo financí, že má podezření, že se při zakázkách spojených s přípravou českého předsednictví v Radě EU ztrácely peníze, minimálně 500 milionů korun. Společností, která měla peníze neoprávněně získat, měla být společnost ProMoPro, která zajišťovala audiovizuální služby. Faktická zodpovědnost není jasně určená, ale z pozice místopředsedy vlády pro evropské záležitosti, kterým v té době byl, měl hospodaření v této souvislosti na starosti Alexandr Vondra.[40] Ten však jakékoli své pochybení odmítal i po vytrvalém tlaku koaličních partnerů.[41] 16. března 2011 bylo v této věci podáno trestní oznámení na neznámého pachatele.[42] Některá média spekulovala, že původní kontrola, která kauzu odstartovala, byla pomsta Miroslava Kalouska za Vondrovo rozkrývání korupčních kauz na ministerstvu obrany.[40][43] V červnu 2015 soud uložil trest sedmi jednatelům firem, které se na zakázce podílely, včetně společnosti ProMoPro, tři obviněné úředníky zprostil viny. Stát vyčíslil vzniklou škodu na 938 milionů korun, v řízení byla prokázána částka nejméně 327,5 milionu za činnosti, které nebyly provedeny nebo se zakázkou nesouvisely. Vondra v kauze vystupoval jako svědek.[44][45]

11. dubna 2011 v souvislosti s neustávajícím tlakem na svou osobu a pokračující vládní krizí, Alexandr Vondra nabídl premiéru Nečasovi svou demisi na post ministra obrany, aby neblokoval vládní změny a umožnil budoucí spolupráci trojkoalice.[46] Nicméně i po rekonstrukci vlády 21. dubna 2011, na postu ministra obrany setrval. Jeho pozice na ministerstvu je však často napadána představiteli nejmenší vládní strany. Zástupci Věcí veřejných tímto požadavkem reagují na vynucený odchod svých ministrů z vládních pozic a argumentují potřebou aplikovat princip presumpce viny i na ministry ostatních vládních stran, jichž by se mohla týkat, včetně Alexandra Vondry. Z funkce odstoupil 28. listopadu 2012, protože podle vlastních slov ztratil důvěru veřejnosti. Jedním z důvodů jeho nepopularity bylo prosazování výstavby brdského radaru navzdory nesouhlasu většiny obyvatelstva. Byl nejdéle sloužícím ministrem obrany za několik posledních vlád a samotnými vojáky byl hodnocen poměrně kladně.