Vazební věznice Praha Ruzyně

Věznice vznikla v roce 1935 jakožto tzv. donucovací pracovna, tedy věznice s pracovním programem přestavbou části rozsáhlého areálu bývalého ruzyňského cukrovaru zrušeného roku 1921, nedaleko návsi Staré Ruzyně. Dosavadní kapacity zařízení na Hradčanech již nebyly vyhovující. K oficiálnímu zprovoznění došlo 1. července 1935. Součástí areálu byl také statek s polnostmi a dílny.

Během nacistické okupace v letech 1939–1945 tu byli drženi především vězni německého původu, kteří sem byli přesouváni ze zařízení v českých oblastech země, a dostávalo se jim zde lepšího zacházení.

Po převzetí moci v Československu komunistickou stranou v únoru 1948 a nástupu komunistické totality byl pracovní provoz přesunut do vězeňského zařízení v Pardubicích a ruzyňský areál měl sloužit čistě k internačním účelům, včetně zadržování politicky nepohodlných osob. V roce 1950 byla ve věznici dostavěna hlavní šestipodlažní budova (budova A), jíž byl dokončen komplex objektů kolem vězeňského dvora. Obsahovala 400 cel přizpůsobených požadavků zvláštního oddělení pražské Státní bezpečnosti se speciálním režimem utajení. Stejně tak personální režim podléhal přísnému bezpečnostnímu řádu.

Hlavní brána

V průběhu let 1948 až 1989 zde byli vězněni například obžalovaní v procesu s Rudolfem Slánským nebo některé významné osobnosti českého disentu a ideoví odpůrci komunistického zřízení.

V areálu věznice byl zachován vodojem pocházející z doby, kdy byl objekt využíván jako cukrovar, který bývá nesprávně zaměňován za strážní věž.

Zařízení je ve správě Vězeňské služby ČR, slouží v současné době především jako vazební dům pro obžalované muže a ženy čekající na zahájení soudního procesu. V roce 2015 měla věznice dispoziční kapacitu k umístění 910 osob, z toho se jich zde v červnu toho roku nacházelo 691[1].