Protobulhaři

Protobulhaři, Prabulhaři či Starobulhaři, anebo zjednodušeně z latiny Bulgaři, někdy také Bulakové či Hunobulhaři,[1], je souhrnný název pro polokočovné válečnické turkické kmeny, které během 7. století vytvořili v pontsko-kaspické stepi státní útvar Staré Velké Bulharsko. Největšího rozsahu dosáhl za chána Kuvrata, ale po jeho smrti se rychle rozpadl, část Protobulharů se přesunula na Balkán, kde byli posléze asimilování Slovany během procesu etnogeneze etnika Bulharů. Další část Protobulharů putovala na sever, kde se posléze stali známými jako kočovní jezdci v oblasti řeky Volhy po pohoří Ural. Někteří vědci tvrdí, že jejich etnické kořeny lze vysledovat až do střední Asie.[2] Během své migrace na západ přes euroasijskou step absorbovaly kmeny Protobulharů další etnické skupiny a kulturní vlivy v procesu etnogeneze, včetně indoevropských, ugrofinských a hunských kmenů.[3][4][5][6][7][8] Moderní genetický výzkum středoasijských turkických národů a etnických skupin příbuzných Protobulharům ukazuje na příslušnost k západoasijským populacím.[8][9][10] Protobulhaři mluvili turkickým jazykem, tj. prabulharským jazykem ogurské větve.[11] Zachovali vojenské tituly, organizaci a zvyky euroasijských stepí,[12] stejně jako pohanský šamanismus a víru v nebeské božstvo Tengri.[13] V říši Protobulharů, nazývaných zde Bulakové, se odehrává větší část dětské knížky Runera Jonssona Viking Vike králem.

Zřejmě pradávný domov Protobulharů v pohoří Hindúkuš a Pamír, shodný s mapou Střední Asie z arménského atlasu ‘Ashharatsuyts’ (5-7 století), který zrekonstruoval akademik S.T. Eremian.

Historie
Postupně migrace Prabulharů
Protobulhaři masakrují Byzantince

Pocházeli ze střední Asie. Od 2. století obývali evropské stepi severně od Kavkazu a roviny u řeky Itil, která dnes podle nich nese jméno Volha.

Během stěhování národů – v roce 375 a část i v 5. století – se v rámci přesunu hunského konglomerátu dostali k severnímu pobřeží Černého moře a část pronikla i do Panonie, kde si zřejmě zachovala svůj ráz i později během příchodu Avarů. Od jména protobulharského kmene Onogurů či Ogurů, podřízeného Avarům, bývá odvozován název Uhry, Uhersko či Hungary.[14]

Kara Prabulhaři (Černomořští Prabulhaři) v 5.–6. století uskutečňovali nájezdy na balkánské provincie Východořímské říše a ta je často nasazovala ve svém vojsku. V roce 558, když do Černomoří přišli prchající Avaři, se Hunobulhaři na krátký čas podřídili avarskému kaganovi. Po opětovném útěku Avarů, již prchali před Turkuti, byli do roku 630–635 součástí expandujícího Západoturkuckého kaganátu (západní Turkuti z dynastického klanu Ašına).

Asi v roce 635 se Kuvratovi (z konkurenčního dynastického klanu Dulo), náčelníkovi prabulharského kmene Onogurů, podařilo zbavit turecké nadvlády a za pomoci Východořímské říše vytvořil stát, unii kmenů, která se nazývá Staré Velké Bulharsko (latinsky Magna Bulgaria).

Po Kuvratově smrti se Velké Bulharsko rozpadlo, část Prabulharů si podrobili Chazaři, část utekla do oblasti Volhy a Kamy (později vytvořili říši Volžských Protobulharů), část zřejmě odešla do Panonie a Řecka, a největší a nejsilnější část někdy před rokem 680 překročila Dunaj a usadila se v Dolní Moesii (zhruba dnešní Bulharsko). Tito se spojili s místním slovanským obyvatelstvem (Sedm slovanských kmenů) a v roce 681 tu založili bulharský stát. V průběhu 200 let byli Slovany, kteří sem přišli asi v 6. století, asimilováni. Dnešní Bulhaři jsou slovanský národ asimilovaný s Protobulhary a thráckým substrátem, ale v jejich etnogenezi hrály roli i zbytky germánských kmenů (Gótové, Gepidové atd).

Zbývající pontští Protobulhaři odešli v 7. století k řece Volze, kde založili Volžské Bulharsko. Svou identitu si dobře zachovali do 13. století.[11] Volžtí Tataři a Čuvaši se považují za potomky Povolžských Protobulharů.[11][15]

Galerie

Odkazy

Reference
  1. VAN ANTWERP FINE, John. The Early Medieval Balkans: A Critical Survey from the Sixth to the Late Twelfth Century. Michigan: University of Michigan Press, 1991. 336 s. Dostupné online. ISBN 0-472-08149-7, ISBN 9780472081493. S. 76. (anglicky)
  2. Hyun Jin Kim. The Huns, Rome and the Birth of Europe. [s.l.]: Cambridge University Press, 2013. Dostupné online. ISBN 9781107009066. S. 58–59, 150–155, 168, 204, 243. (anglicky)
  3. Golden 1992, s. 253, 256: "[Pontic Bulgars] With their Avar and Türk political heritage, they assumed political leadership over an array of Turkic groups, Iranians and Finno-Ugric peoples, under the overlordship of the Khazars, whose vassals they remained." ... "The Bulgars, whose Oguric ancestors ..."
  4. MCKITTERICK, Rosamond. The New Cambridge Medieval History. [s.l.]: Cambridge University Press, 1995. Dostupné online. ISBN 9780521362924. S. 229. (anglicky)
  5. Sophoulis 2011, s. 65–66, 68–69: "The warriors who founded the Bulgar state in the Lower Danube region were culturally related to the nomads of Eurasia. Indeed, their language was Turkic, and more specifically Oğuric, as is apparent from the isolated words and phrases preserved in a number of inventory inscriptions." ... "It is generally believed that during their migration to the Balkans, the Bulgars brought with them or swept along several other groups of Eurasian nomads whose exact ethnic and linguistic affinities are impossible to determine... Sarmato-Alanian origin... Slav or Slavicized sedentary populations."
  6. Brook 2006, s. 13: "Thus, the Bulgars were actually a tribal confederation of multiple Hunnic, Turkic, and Iranian groups mixed together."
  7. Bulgaria: Arrival of the Bulgars [online]. Encyclopædia Britannica, Inc. [cit. 2015-06-03]. Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]
  8. Bulgar [online]. Encyclopædia Britannica, Inc. [cit. 2015-06-03]. Dostupné online. (anglicky)
  9. CENGHIZ, Ilhan. Y-DNA Haplogroups in Turkic People [online]. 2015. Dostupné online. (anglicky)
  10. Suslova. HLA gene and haplotype frequencies in Russians, Bashkirs and Tatars, living in the Chelyabinsk Region (Russian South Urals).. International Journal of Immunogenetics. Blackwell Publishing Ltd, October 2012, s. 375–392. DOI 10.1111/j.1744-313X.2012.01117.x. PMID 22520580. S2CID 20804610. (anglicky)
  11. Waldman, Mason 2006, s. 106–107.
  12. Waldman, Mason 2006, s. 108–109.
  13. Waldman, Mason 2006, s. 109.
  14. Király, Péter (1997). A magyarok elnevezése a korai európai forrásokban (The Names of the Magyars in Early European Sources) /In: Honfoglalás és nyelvészet ("The Occupation of Our county" and Linguistics)/. Budapest: Balassi Kiadó. p. 266
  15. Shnirelʹman 1996, s. 22–35.

Literatura

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.