Mukačevo

Archeologické vykopávky naznačují, že rané osídlení zde existovalo již před středověkem. Například mezi vrcholy Halič a Lovačka bylo nalezeno keltské oppidum a středisko kovovýroby, které existovalo ve 3. až 1. století př. n. l. Na kopci Tupča bylo nalezeno thrácké hradiště z doby železné (10. století př. n. l.). Kolem 1. století oblast obsadili Karpové, kteří z oblasti vytlačili místní Kelty. Slované oblast osídlili v 6. století.

Hrad Palanok v Mukačevu

V 9. století byla oblast vazalským územím Velké Moravy (kníže Laborec). V roce 895 vstoupily maďarské kmeny do Panonské pánve přes Verecký průsmyk, asi 60 km severně od dnešního Mukačeva. V 10. až 11. stol. se město nacházelo zřejmě v hraničních oblastech Kyjevské Rusi. V roce 1397 daroval město a jeho okolí král Zikmund Lucemburský svému vzdálenému bratranci, Theodoru Koriatoviči, vyhnanému knížeti Litevského velkoknížectví. Sídlil na místním hradě. Koriatovič spravoval rusínské Podolí v rámci Litevského velkoknížectví, dokud ho litevský velkokníže Vytautas Veliký v roce 1392 nevyhostil pro neposlušnost. Theodor se proto stal vazalem Uher a usadil na jejich území mnoho Rusínů. Jiné prameny však uvádějí, že Theodor koupil město a okolí v roce 1396.

V průběhu 15. století město vzkvétalo a stalo se významným řemeslnickým a obchodním centrem regionu. Hrad Palanok byl tehdy pod správnou Jana Hunyadiho. V roce 1445 se město stalo uherským svobodným královským městem. Byla mu také udělena magdeburská práva.

V 16. století přešel Munkács v souvislosti s postupem tureckých vojsk do centrálních Uher do vlastnictví Sedmihradského knížectví. V 17. století (od roku 1604 do roku 1711) probíhal neustálý boj proti expanzivním záměrům Habsburské říše. V roce 1687 začalo v Munkácsi protihabsburské povstání Imricha Thökölyho, rakouské vojsko dlouhý čas hrad Palanok obléhalo.

Region hrál také důležitou roli v Rákócziho povstání.

Klášter svatého Mikuláše (1772-1806)

Po porážce Františka II. Rákocziho se město v polovině 18. století dostalo pod rakouskou kontrolu jako součást Uherského království a stalo se klíčovou pevností Habsburské monarchie. V roce 1726 byl hrad Palanok a město, které před rokem 1711 vlastnil rod Rákócziů, předán Habsburky Schönbornům, kteří se zasloužili o rozšíření města. Za jejich vlády se zde usadilo mnoho Němců, čímž způsobili hospodářský rozmach regionu. Důvodem pro pozvání nových kolonistů z oblasti dnešních Franků byla velmi nízká míra osídlenosti Schönborského panství; jen v roce 1720 se předpokládá, že počet obyvatel na území dnešní Zakarpatské oblasti dosahoval osmdesáti tisíc.[6]

V letech 1796-1897 se z městského zámku, do té doby mocné pevnosti, stalo vězení. V roce 1771 se osamostatnila místní diecéze. V letech 1821-1823 byl na hradě Palanok vězněn řecký národní hrdina Alexandros Ypsilanti. Drženo zde bylo ale i více politických vězňů.

Za doby existence Rakousko-Uherska zde sídila pobočka uherského ministerstva pro orbu (zemědělství), které především pomáhalo nemaďarskému obyvatelstvu. V roce 1904 byla postavena taká současná budova radnice, inspirovaná maďarskou secesí.

V roce 1886 byla zavedena do Mukačeva železnice a město velmi rychle získalo spojení s Budapeští, Košicemi a Lvovem. To sice umožnilo jistý ekonomický vzestup, i přesto však (a spíše z okolního venkova) v závěru 19. století odcházelo stále více obyvatel do větších měst a nebo do Ameriky. Na konci 19. století bylo Mukačevo sice jedním z větších měst regionu, i tak zde stálo jen méně zděných domů a většina prostého obyvatelstva bydlela ve dřevěných domech, mnohdy se slámovými střechami.

Podle posledního rakousko-uherského sčítání lidu v roce 1910 se 12 686 (73,44 %) ze 17 275 obyvatel hlásilo k maďarské národnosti, 3 078 (17,82 %) k Němcům a 1 394 (8,07 %) se deklarovalo jako Rusíni. Z hlediska náboženství bylo 7 675 lidí (44,43 %) židovského vyznání, 4 081 lidí (23,62 %) řeckých katolíků, 3 526 lidí (20,41 %) římských katolíků, 1 771 lidí (10,25 %) příslušníků reformované církve a 190 lidí (1,1 %) byl se přihlásilo k luteránství.

Kino Scala v centru Mukačeva, 1942. Archiv Fortepan

V březnu roku 1919 se místní maďarské obyvatelstvo usneseno, že požaduje zachování celého území Zakarapatské Ukrajiny za součást Maďarska.

Na začátku roku 1919 kontrolu nad městem získala Maďarská republika rad. V Mukačevě bylo zřízeno místní velitelství. Ustanovena byla rudá garda, která měla město bránit před cizí mocí; tvořili ji dělníci z místních továren a také bývalí váleční zajatci. Dne 28. dubna 1919 však do Mukačeva přišli rumunští vojáci a o zhruba měsíc později potom Československá armáda.

Poté, co se v roce 1919 američtí-Rusíni dohodli s Tomášem Garriguem Masarykem na připojení Podkarpatské Rusi k Československu, byla celá Podkarpatská Rus obsazena československými vojsky. Dne 4. června 1920 se Mukačevo na základě Trianonské smlouvy oficiálně stalo součástí Československa. Od 15. října 1921 se stalo centrem Berežšké župy.[7] V této době mělo Mukačevo 20 794 obyvatel a bylo tak největším městem Podkarpatské Rusi (dnešní oblastní metropole Užhorod měl jen o několik set obyvatle méně). Před obdobím rozsáhlejší výstavby československé infrastruktury se zde (spolu s Berehovem a Užhorodem) nacházela jediná větší pošta v celé Podkarpatské Rusi,[8] dále potom nemocnice se 120 lůžky v dezolátním stavu apod. V rámci modernizace celé Podkarpatské Rusi byl vybudována do roku 1930 na svoji dobu moderní pavilon pro chirurgii a kojeneckou péči. Část nemocnice navrhl český architekt Jaroslav Fragner. Stavba měla být ještě rozšířena o ústav pro invalidy, který byl navržen na počátku 30. let, jeho realizace však nebyla nikdy provedena.

V listopadu 1938 byla část území bývalého Maďarského království v rámci První vídeňské arbitráže znovu připojena k Maďarsku. Stěhování československých úřadů u Užhorodu do Chustu probíhalo automobilovými konvoji přes Mukačevo, kde docházelo k přestřelkám s maďarskými ozbrojenci.

Nové úřady bez prodlení vydaly nařízení o vyhoštění všech Židů bez maďarského občanství. V důsledku toho byli polští a ruští Židé, dlouhodobě žijící v nyní Maďarskem kontrolovaném Zakarpatském regionu, a také z Mukačeva, stejně jako domácí Židé, kteří nemohli prokázat své občanství, deportováni za ukrajinské hranice, kde byli předáni Německu. Ve dnech 27. a 28. srpna 1941 byli všichni zavražděni Němci v Kamenec-Podolský masakru.[9]. Přesto v Mukačevu stále žila významná část židovského obyvatelstva, dokud nebyli v roce 1944 všichni Židé německým nacistickým komandem Adolfa Eichmanna deportováni do Osvětimi. Byli poslední židovskou komunitou v Evropě, která podlehla holocaustu.

V roce 1944 se v kině Peremoha (Vítězství) v Mukačevu konal 1. sjezd lidových výborů, na kterém byl přijat Manifest o znovusjednocení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou.

V letech 1944–1945 město bylo nakrátko pod správou československé vlády, v letech 1945–1991 bylo součást Svazu sovětských socialistických republik jakožto Zakarpatská oblast, od roku 1946 součástí Ukrajinské SSR. Během čtyřiceti pěti let existence Mukačeva v rámci SSSR bylo město dále industrializováno a na jeho okrajích vznikla nová panelová sídliště, např. Rosvyhovo. V roce 1969 byla na základě směrnice Generálního štábu ozbrojených sil SSSR pod Ministerstvem výstavby a provozu silnic Ukrajinské SSR zformována v Mukačevu 60. samostatná brigáda silničního stavitelství pro stavbu silnic a mostů. Ta následně budovala řadu silnic v okolí města a především v horském terénu Karpat.

Od r. 1991 do současnosti patří Ukrajině, administrativně spadá do Zakarpatské oblasti.

V roce 2004 byly ve městě zmanipulovány volby starosty.[10] Během nich došlo k násilnostem a častým výhrůžkám.[11]

Dne 11. července 2015 došlo v Mukačevu k ozbrojené konfrontaci mezi Ministerstvem vnitra Ukrajiny a Pravým sektorem.[12]

Podle údajů ukrajinských bezpečnostních složek se začátkem července 2015 v Mukačevě sešli příslušníci ultranacionalistického hnutí Pravý sektor se zločinci, se kterými chtěli vyjednávat o „rozdělení sfér vlivu“ a vymáhání „ochranných poplatků“ ve spojení s pašováním cigaret do zemí Evropské unie. Za onou zločinnou organizací údajně stojí poslanec ukrajinského parlamentu Michajlo Lanjo.

Poté, co ministr vnitra Arsen Avakov poslal do Mukačeva zvláštní policejní jednotky, proběhla ve městě 11. července přestřelka mezi policií a příslušníky Pravého sektoru. Při ní byly použity také protitankové zbraně (pancéřové pěsti) a granáty a zabiti nejméně tři lidé. Část civilního obyvatelstva byla z města evakuována. Asi 14 příslušníků Pravého sektoru se uchýlilo do okolních lesů a chtěli složit své zbraně až poté, když by je k tomu výslovně vyzval vůdce Pravého sektoru Dmytro Jaroš. Ten odjel s doprovodem do Mukačeva, aby mohl vyjednávat s místním velitelem organizace Alexandrem Skičem.[13] Podle zprávy rádia BBC však měl sám Jaroš zahynout 12. července, když při vjezdu do města kolona jeho pěti vozů najela na dálkově odpálenou výbušnou nástrahu. Pro rozhlas to sdělil místní občan.[14] Jiné zdroje tuto zprávu dosud nepřinesly resp. nepotvrdily.

V roce 2013 se v Mukačevu konala shromáždění na podporu Euromajdanu. Po vítězství přiznivců Euromajdanu byli někteří proruští občané Mukačeva perzekvováni.^[zdroj?]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Mukachevo na anglické Wikipedii a Історія Мукачева na ukrajinské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Mukačevo na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Mukačovo v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Mukačevo
• – štetl Mukačevo
• Mukačevo - průvodce po městě + fotografie