Kočka domácí

Kolem roku 3000 př. n. l. se kočka stala významnou součástí života v Egyptě, dokladem jsou obrazy koček na stěnách hrobek, sošky koček a jejich mumie. Pro zemědělce měla kočka obrovský význam jako lovec hlodavců, kteří ohrožovali skladiště obilí a potravin.

Egyptská socha kočky

Staří Egypťané kočky uctívali jako božstvo a věřili, že mají moc chránit člověka před zlem. Přítomnost kočky v domě znamenala požehnání. Nejposvátnější byly černé kočky chránící egyptské chrámy. Nálezy mumifikovaných kočičích těl a kočičích amuletů, například i v hrobech faraónů dokládají kultovní uctívání koček v Egyptě, kde měly i svou vlastní bohyni – Bastet, která byla zobrazována jako malá kočka se lví hlavou a později jako žena s kočičí hlavou. Vrchol jejího uctívání spadá do období kolem roku 500 před naším letopočtem. Bastet byla kromě jiného i bohyní vycházejícího Slunce, Měsíce, plodnosti a štědrosti. Poblíž chrámu ve městě Bubastis, jehož byla Bastet ochránkyní, bylo objeveno obrovské kočičí pohřebiště. Slunečního boha Ra vzývali Egypťané rovněž v kočičí podobě. Zabití kočky se trestalo smrtí a uhynulé kočky byly balzamovány. Egypťané nepovolovali vývoz koček z Egypta, ale díky fénickým obchodníkům se kočky přesto rozšířily do celého Středomoří. První doklady o kočkách v Evropě nacházíme na řeckých vázách z 5. století př. n. l. V Řecku byla kočka dávána do spojitosti s bohyní Afroditou a Artemis, jejíž kult částečně splynul s kultem Bastet.

Kočka domácí byla domestikována také v Asii, asi 1000 let př. n. l. začal jejich chov v Číně a od začátku letopočtu také v Indii.[5] V Indii byla uctívána v podobě bohyně Šašthí, ochránkyně malých dětí a šestinedělek. Indové však věří, že chlupy, které kočce línají, mohou rituálně znečistit člověka, který si s kočkou hraje. V Číně byly kočky pod ochranou buddhismu, byly spojovány s chudobou a mnišstvím, zároveň měly mít moc před chudobou chránit. Na druhou stranu Číňané dodnes příležitostně kočky chovají i pro kožešinu a maso, které se jí hlavně v okolí Kantonu, čtvrté zvíře v čínském zvěrokruhu je obvykle známo jako zajíc či králík, může jím však být i kočka. Tento rozpor vznikl proto, že kočka i králík se v čínštině označují shodným názvem mao. V Číně je stejně jako v Evropě známa také pověra, že černé kočky přinášejí smůlu.[5]

Pompejská mozaika zobrazující kočku

Za vlády římského císaře Octaviana Augusta se dostaly kočky do Říma, kde se staly ozdobou salonů bohatých Římanů. Brzy však se dostaly i do nižších vrstev a římští legionáři si je brali na svá vojenská tažení na sever a tak se kočky dostaly i do Velké Británie. Do 10. století našeho letopočtu byly kočky považovány za hodné ochrany, za přinášející štěstí a v mnohých krajinách (Anglie, Skotsko) byl vydán zákaz jejich zabíjení včetně stanovení pokuty za zabití. Římané převzali kult bohyně Artemis; kterou nazývali Diana, ale ke kočkám zastávali spíše praktický přístup jako k lovcům hlodavců.

Další „kočičí“ bohyně je skandinávská bohyně čarodějnictví a lásky Freya, která vlastnila kočár tažený kočkami, ovšem divokými. Ještě v 19. století se místy v Německu či Dánsku doporučovalo dívkám, které se chtěly šťastně vdát, aby dobře pečovaly o svou kočku – Freyno zvíře. Kladný vztah ke kočkám má islám, prorok Mohamed měl totiž kočku jménem Muezza, kterou velmi miloval. Na začátku středověku se kočky dostaly z Číny do Japonska, kde měly za úkol ochraňovat zámotky bource morušového nebo chránit staré rukopisy v chrámech před potkany. Japonci však také věřili, že se kočka, která se dožije sta let, promění v čarodějnici. Proto v japonských pohádkách často vystupují čarodějnice, které se teriantropicky proměňují v kočky.

V Evropě byla kočka ceněným zvířetem i v raném středověku. Nařízení Karla Velikého v 9. století uvádí kočku mezi zvířaty, která mají být chována v každém selském či klášterním dvoře. Kočka byla chráněna přísnými zákony. Například v 11. století ve Walesu měl ten, kdo by zabil či ukradl kočku z knížecích sýpek, zaplatit tolik obilí, kolik je třeba k zasypání kočky, která visí za ocas a čenichem se dotýká země. Křesťané na kočky původně nahlíželi kladně. Podle jedné legendy kočka zahřívala a chránila Ježíška v jesličkách, za což ji Panna Maria vděčně pohladila po hlavě. Typická kresba na hlavě mourovatých koček proto byla pokládána za stopu tří prstů Matky Boží. Kočka je v katolické ikonografii atributem svaté Gertrudy. Od 13. století se pohled na kočku radikálně změnil s příchodem inkvizice. Tehdy se vše, co předtím na nich lidé obdivovali (pružné pohyby, individualita a nezávislost), stalo podezřelým. Inkvizice vyhlásila kočku za posedlou zlými duchy, protože má v očích pekelný oheň, a za spojence čarodějnic a ďábla. V té době začaly být kočky upalovány spolu s čarodějnicemi, černá kočka se stala symbolem ďábla a například papež Řehoř IX. vyhlásil černé kočky za ďábelská stvoření, která chovají pouze kacíři a čarodějníci. Na konci 15. století další papež, Inocenc VIII., přikázal, aby byla společně s čarodějnicí upálena i její kočka. Pronásledování koček bylo na vrcholu v 16.–17. století, kdy byly kočky věšeny, přibíjeny na vrata nebo upalovány v koších (zvláště ve Francii a dnešní Belgii). V belgickém městě Ypres se každoročně druhou středu v květnu koná slavnost Kattenstoet. Zatímco ve středověku a raném novověku při ní byly kočky upalovány a shazovány ze zvonice, v 19. století tyto kruté praktiky zanikly a dnes se jedná naopak o oslavu koček. Kočky měly mít schopnost ovládnout mrtvé tělo a proměnit je v upíra.[6] Přes pronásledování koček v raném novověku používali námořníci kočky na svých lodích pro lov myší a krys. Např. v britském námořnictvu v 18. stol. vznikla „oficiální funkce“ lodních koček, majících status člena posádky. Lodní kočky existovaly ještě ve 20. stol. Jedna z nich jménem Jenny se plavila i na Titanicu.^[zdroj?] Takto se postupně kočky dostaly do Severní Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland. S nástupem osvícenství se situace koček znovu obrátila, v období baroka a především rokoka se staly ozdobou salonů. Postupně se však obyčejná kočka jevila příliš obyčejnou a začalo její šlechtění. V 17. století přivezl cestovatel Pietro della Valle do Itálie první dlouhosrsté kočky z perské provincie Chorasán. V 18. století byly všechny dlouhosrsté kočky nazývané angorské podle Ankary, dnešního hlavního města Turecka, postupně se však ustálilo rozdělení na kočky angorské, perské a vanské.

Systematický chov koček existuje v Evropě asi 150 let. První výstava koček se konala v Crystal Palace v Londýně v roce 1871.[7] Objevilo se na ní i několik exemplářů siamské kočky, v té době poprvé dovezené do Evropy. Výstavu zorganizoval spisovatel a malíř Harrison Weir, který také sepsal standardy a byl jedním z posuzovatelů. V roce 1887 byl v Londýně založen Národní klub chovatelů koček, který začal pořádat pravidelné výstavy. V roce 1895 byla uspořádána první výstava koček také ve Spojených státech.

Další organizace na sebe nenechaly dlouho čekat: roku 1898 byl ve Velké Británii založen Klub koček, o pět let později vznikla Asociace chovatelů koček, CFA. V roce 1910 přibyl Řídící výbor chovatelů koček (GCCF), v roce 1949 Mezinárodní felinologická federace, FIFe, která je v současnosti hlavní organizací chovatelů koček v Evropě včetně ČR. Existuje však celá řada dalších chovatelských spolků.

Ve Spojeném království některé kočky žijící v sídle premiérů, Downing Street, získaly titul „Vrchní myšilov úřadu vlády“.

nešlechtěná kočka domácí (černá)

Kresba lebky kočky domácí

Dospělá kočka má 244 kostí a 512 svalů. Kostra kočky se skládá z lebky, páteře, žeber s hrudní kostí a kostí končetin. Spojení pákovité stavby zadních končetin a silných zádových svalů umožňuje kočce velice rychlý start a mohutné skoky, není však vhodné pro dlouhodobý výkon.

Velice pružnou páteř z volně spojených obratlů umožňující ohnutí těla prakticky o 180 stupňů tvoří 7 krčních, 13 hrudních a 7 bederních obratlů, kost křížová (ze 3 srostlých obratlů) a obvykle 20–26 obratlů ocasu. Lebka kočky je středně dlouhá, s dobře vyvinutou mozkovnou a silnými čelistmi.

Kočka domácí má úplný sekodontní chrup, který umožňuje potravu trhat, ale ne žvýkat. Mléčný chrup kočky obsahuje 26 zubů. Koťata se rodí jako bezzubá, zoubky se prořezávají 10–30 dní po narození. Výměna mléčného chrupu za trvalý probíhá obvykle od 3. do 6. měsíce věku. Trvalý chrup se skládá z 30 zubů, přičemž z horní čelisti jich vyrůstá 16, z dolní 14. Skus je klešťovitý, to znamená, že řezáky obou čelistí se dotýkají řeznými plochami. Při posuzování pravidelnosti skusu u šlechtěných plemen koček se povoluje tolerance 2 mm. Větší odchylky se označují za předkus či podkus a jsou nežádoucí. Vzhledem k možné dědičné podmíněnosti se jedinci s předkusem či podkusem vyřazují z chovu.

Odražené světlo způsobuje zlatozelený svit kočičích očí

Kočka domácí má vynikající zrak, sluch i čich. Oproti člověku má sice menší zorné pole (205 stupňů oproti 220 stupňům u člověka), vidí však ostřeji a v šeru ji napomáhá tapetum lucidum, vrstva buněk nacházející se na cévnaté vrstvě za sítnicí, které odrážejí dopadající světlo. Tato schopnost způsobuje charakteristický zlatozelený svit, který lze v očích kočky za šera pozorovat. Na světle se kočičí zornice stáhne do úzké štěrbiny. Kočka vnímá některé barvy, v jejím světě je však nejdůležitější pohyb a barvy nehrají důležitou roli.[10][11][12]

Kočky mají výborný sluch, čemuž napomáhají pohyblivé ušní boltce, díky důmyslnému osvalení je může otáčet až o 180°, a to nezávisle na sobě.[13] Kočka domácí má schopnost přesně rozlišit, odkud daný zvuk vychází. Spodní hranice slyšení je asi 30 Hz, tedy stejně jako u člověka, horní hranice je pak asi o dvě oktávy výše než u lidského sluchu, 45 kHz.[14][15]

Nosní sliznice kočky obsahuje asi 200 miliónů čichových buněk.[16] Čich slouží kočce k nalezení kořisti, k orientaci v prostředí a ke komunikaci s ostatními kočkami. Kočka domácí má zachovaný Jacobsonův orgán, kterým může také přijímat určité pachy, jako jsou feromony vylučované říjícími kočkami.

Chuť je těsně spojená s čichem. Zajímavé je, že kočky nemají schopnost vnímat sladkou chuť.[17] Hmat je ze všech smyslů nejméně vyvinut. Nejcitlivějším místem na těle kočky je jazyk, dále čenich a tlapky. Na tlapkách jsou citlivé receptory vnímající vibrace, díky kterým může kočka zaznamenat i nepatrné chvění. Schopnost koček předpovídat zemětřesení je zřejmě dána právě touto citlivostí. Kočka domácí má dále na hrudních končetinách a na obličeji citlivé hmatové vousy, které ji umožňují orientaci i v naprosté tmě. Kočka je do značné míry necitlivá vůči vysokým teplotám – povrch rozehřátý na 44 °C již člověku připadá jako horký a dotyk vnímá jako bolest, kočka teplotu povrchu vnímá jako nepříjemnou až při 52 °C.

Kočka s koťaty

Většina koček pohlavně dospívá v 7. až 9. měsíci, kočky obvykle dospívají později než kocouři. U některých jedinců může dojít k pohlavní dospělosti už v 6 měsících věku, naopak u některých plemen, zvláště větších, dochází k pohlavní dospělosti až po jednom roce věku jedince. Časnější nástup stimuluje styk s již cyklujícími kočkami či kocoury. Protože kočky tělesně dospívají později, než dojde k dospělosti pohlavní, neměly by se nakrývat před dosažením alespoň 12 měsíců věku.

Kočky mohou mít dva vrhy ročně, v jednom vrhu může být až deset koťat.

Kočka domácí je sezónně polyestrické zvíře, k říji dochází v průběhu celého roku vyjma zimy. Pouze v případě horkého léta může být říje omezená jen na jaro a podzim. Říje trvá u koček zhruba 7 dní, ale její délka může být u konkrétních jedinců velice variabilní (zpravidla se však vejde do 3–15 dnů). Období mezi jednotlivými říjemi může být pouze tři týdny až měsíc. Klasickými příznaky říje jsou neklid, protahování se, otírání se o nohy chovatele, nepravidelný a snížený příjem potravy a vytrvalé snahy uniknout ven za kocourem. Při silnějším pohlazení po zádech se většina koček staví do pářícího postoje (přední končetiny natažené vpředu, hrudník se dotýká země, pokrčené zadní nohy posunuté pod břichem a ocas nahoře nebo na straně). Kocouři v období říje projevují taktéž neklid, jsou více cítit a ve zvýšené míře značkují močí své teritorium.

Volně žijící kočky ohlašují říji močí a naléhavým voláním, na které často odpoví více kocourů. Kočka se otírá o předměty a válí se po zemi. Kocouři přilákáni pachem a voláním říjící se samice bojují o právo se pářit. Někdy stačí jen ritualizovaná agrese, velmi často však dojde i k fyzické konfrontaci. S kočkou se často spojí jen jediný, nejsilnější kocour z celé skupiny, i když výjimkou není ani superfekundace, což je jev, při kterém je kočka během jedné říje oplodněna více kocoury a v jednom vrhu jsou koťata různých otců.

Když je kočka připravená k páření, dá to kocourovi najevo tím, že zaujme pářící postoj. Koitus trvá jen několik sekund a skončí násilným odstrčením kocoura kočkou, kočka může kocoura i napadnout. Během styku s kocourem teprve drážděním samičích pohlavních cest dojde k ovulaci (provokovaná ovulace). Nespáří-li se kočka, říjový cyklus se vrací zpět do proestru a další říje může nastat už za další týden.

U kočky může říje nastat i v průběhu březosti, kočka se může pářit a výsledkem je superfetace, kdy jsou v děloze kočky plody různého stáří.

Březost domácí kočky trvá přibližně 9 týdnů, fyziologická délka březosti počítána od krytí se pohybuje v rozmezí od 56 do 71 dní,[19] průměrně 65 dní.

Březí kočky bývají klidnější a přijímají více potravy. Prvním příznakem březosti je ztmavnutí struků, které se objeví za 2–3 týdny po krytí. V druhé třetině březosti je u většiny koček vidět zvětšené břicho a slabiny. Mléčné žlázy bývají zvětšené a překrvené, patrné v srsti. V poslední třetině březosti je, zvláště při větším počtu mláďat, břicho nápadně zvětšené. Již kolem 26.–30. dne březosti je možná diagnostika pomocí ultrazvukového vyšetření kočky. U koček, které se sice pářily, ale nezabřezly, se totiž může objevit falešná březost, pseudogravidita, která věrně připomíná březost skutečnou. Tento stav je způsoben tím, že došlo k ovulaci a hormonální vyladění organismu odpovídá skutečné březosti, ale bez přítomnosti plodů v děloze. Místo porodu končí říjí, která nastane v době očekávaného porodu nebo dříve.

Kotě procházející porodními cestami kočky

V posledních dnech před porodem dochází k výraznému zvětšení mléčných žláz, uvolnění pánve a ke zduření vulvy. Kočka může být neklidná, vyhledává tmavá a tichá místa k vrhu. Délka porodu je individuální a záleží mimo jiné na velikosti vrhu, může trvat až 24 hodin.[20] Obyčejně se rodí 4 až 6, ale také až 10 koťat.

Tři dny staré kotě

Koťata se rodí slepá a hluchá, osrstěná. Hmotnost se pohybuje okolo 57–114 gramů.[21] Koťata mají hned po narození vyvinutý čich a hmat, tyto dva smysly používají k nalezení bradavky matky.

Hned po porodu se matce začne vylučovat mlezivo (kolostrum), první potrava pro novorozená koťata. Teprve později jsou koťata krmena mlékem. Kočičí mléko je albuminové, neobsahuje kasein a jen malé množství laktózy, proto je kravské mléko jako náhradní potrava pro koťata nevhodné a nebezpečné. Náhradním řešením pro krmení koťat, která ztratila matku, jsou specializované mléčné náhražky nebo v nouzi kondenzované mléko, ředěné vlažnou vodou.

Krmení kotěte pomocí injekční stříkačky

Přibližně dvouměsíční mládě kočky domácí

Koťata podporují produkci mléka masírováním okolí bradavek („mléčný krok“) a předením. Silnější jedinci obvykle vyhledávají přední páry bradavek, v nichž je produkce mléka intenzivnější. Pijí několikrát denně, zbytek času prospí. Kočka koťatům masíruje břicho, anální otvor a genitálie, čímž podporuje vylučování moči a trusu. Koťata sama ještě nejsou schopna samostatného vylučování. V této fázi koťata rychle rostou a po týdnu by měla zdvojnásobit svojí porodní váhu.

Koťata otvírají oči kolem 10. dne věku. V té době váží okolo 200 gramů. Začínají vnímat svoje okolí a aktivně ho prozkoumávat. Učí se pohybovat a od třetího týdne se objevují první hry, při kterých se učí běhat, skákat, plížit se a lovit, koťata poznávají okolí. Na konci prvního měsíce věku váží okolo 300 gramů a začínají se sama čistit. V tomto období je chovatel může začít přikrmovat. Koťata jsou čistotná a už v tomto věku se mohou naučit používat kočičí toaletu.

Období mezi pátým až sedmým týdnem je důležité pro socializaci koťat. Koťata si vytvářejí vztah k vlastnímu druhu a k druhům, se kterými přicházejí do styku. Koťata, která v tomto období neměla kontakt s člověkem, se budou lidem celý život vyhýbat a nikdy z nich nevyrostou přítulné kočky, na rozdíl od koťat, která měla v tomto období možnost socializace na člověka. Ve věku deseti týdnů už jsou koťata vůči novým věcem obezřetnější a jejich povahy jsou plně vyvinuté.

Ve třech měsících jsou již plně odstavená. Dvanáct týdnů věku je u ušlechtilých plemen koček doporučený věk odběru koťat a jejich prodeji novému majiteli. V tomto věku jsou koťata velmi hravá a učí se sociálnímu chování. Ve volné přírodě, kde koťata zůstávají s matkou, ji následují při každodenních činnostech a učí se samostatně lovit. Okolo pátého měsíce věku dojde k výměně zubů.

Ovariohysterektomie je kastrace koček, samic. Jedná se o chirurgické odstranění vaječníků, vejcovodů a dělohy. Zákrok se provádí v narkóze a kočka se po ní zotavuje několik dní.

Kastrace kočky vede k odstranění všech doprovodných projevů řije, kočka už nikdy nebude mít koťata. Kastrace je spolehlivou ochranou proti nemocem pohlavních orgánů (pyometra, rakovina dělohy aj.), výzkumy ukazují, že výrazně zmenšuje riziko výskytu rakoviny mléčné žlázy. Existuje alternativní řešení kastrace, a to sterilizace. Ta spočívá v podvázání vaječníků; sterilizace však neovlivňuje hormonální hladinu, kočka stále bude mít říji, i když nebude moci zabřeznout. Sterilizace také nemá žádný efekt jako ochrana před rakovinou. Současně může dojít i ke vstřebání podvazujícího materiálu a tím obnovení fertility kočky.

Orchiektomie je kastrace kocourů. Jde o chirurgický zákrok, při kterém se odstraní varlata, nadvarlata a část chámovodu. Tento zákrok by se měl provádět až v pohlavní dospělosti kocoura, ve věku kolem jednoho roku. Brzká kastrace může vést ke tvorbě močových kamenů, protože močová trubice neměla čas se pořádně vyvinout a rozšířit. Také může dojít k nevyvinutí sekundárních pohlavních znaků, které odlišují kočku od kocoura (větší vzrůst, tzv. kocouří hlava).

Vzhledem k relativní jednoduchosti zákroku je kocour do 24 hodin po kastraci v původní kondici. Do dvou měsíců po kastraci je však ještě schopen zplodit potomstvo, protože při kastraci nedojde k odstranění všech spermií z vývodných pohlavních cest. Kastrace odstraňuje nežádoucí projevy říje jako toulání, vyhledávání koček v říji, značkování teritoria a upravuje intenzivní zápach moči. Kastráti jsou klidnější a raději se zdržují doma, nemají potřebu bojovat o teritorium či kočky.

• Vzteklina – mohou se nakazit všechna teplokrevná zvířata včetně člověka. Vždy končí smrtí. Prevencí je každoroční očkování.
• Borelióza – mohou se nakazit všichni savci včetně člověka. Je přenášena klíšťaty a komáry. I když je nemoc pro člověka velmi nebezpečná, u koček probíhá skoro vždy bezpříznakově. Prevencí je každoroční očkování a používání repelentů, které zabrání přisátí klíštěte.
• Panleukopénie – postihuje pouze kočky, často malá koťata. Často končí smrtí. Prevencí je očkování.
• Virová rhinotracheitis – postihuje pouze kočky. Prevencí je očkování.
• Kaliciviróza – postihuje pouze kočky. Prevencí je očkování.
• Infekční peritonitída (Feline Infectious Peritonitis, FIP) – postihuje pouze kočky, vždy končí smrtí. Prevencí je vakcinace (vakcinace není nikdy 100%, je možné ji provést pouze u koček, které nepřišly nikdy do styku s koronaviry a takových koček není mnoho. Koronaviry jsou běžně přítomny v těle kočky a většina koček nikdy FIP neonemocní. Ovšem pokud je kočka nějakým způsobem oslabena – genetika, stres, infekce – viry v těle se přemnoží a mohou zmutovat. V ČR neexistuje test, který by prokázal, zda má kočka v sobě koronaviry „normální“ nebo ty zmutované, jen to, že jsou v těle přítomny, což ovšem nemusí znamenat, že kočka onemocní FIP. U očkování se navíc diskutuje o jeho negativních účincích a většina chovatelů ho nedoporučuje.
• FIV, „kočičí AIDS“ – postihuje pouze kočky, končí smrtí.
• kočičí leukóza, FeLV – postihuje pouze kočky, končí smrtí. Prevencí je vakcinace.
• Campylobakterióza – mohou se nakazit všechna teplokrevná zvířata včetně člověka. Člověk se nakazí z infekčního trusu, projevuje se žaludečními a střevními problémy. Kočky se nakazí jen zřídka. Prevencí je hygiena.
• Salmonelóza – mohou se nakazit všechna teplokrevná zvířata včetně člověka, i plazi. Prevencí je hygiena.
• Tuberkulóza – kočka se nakazí od nemocného člověka.
• Dermatofytóza – kožní plíseň – mohou se nakazit všichni savci včetně člověka, k nákaze dochází přímým kontaktem nebo pobytem v kontaminovaném prostředí. U člověka i u zvířat se projevuje kožními změnami. Prevencí je očkování a hygiena.
• Kočičí akné – častý zdravotní problém, ve většině případů jsou symptomy mírné a časem zmizí.
• Malassezióza – onemocnění psů a koček s projevy postižení kůže a kožních derivátů.

• Giardióza – původcem je Giardia intestinalis. Jedná se o průjmové onemocnění mladších koček nebo oslabených jedinců.
• Toxoplazmóza – původcem je prvok Toxoplasma gondii. Kočky jsou definitivním hostitelem, mezihostitelem jsou ostatní savci včetně člověka.
• Trichomoniáza – původcem je Tetratrichomonas felistomae. Postihuje nejčastěji ústní dutinu.
• Teilerióza – původcem je Theileria felis. Onemocnění koček a kočkovitých v Severní Americe, prvok napadá lymfocyty a červené krvinky.
• Izosporóza – původcem jsou kokcidie Isospora felis a I. rivolta. Střevní onemocnění postihující zejména koťata do stáří 4 měsíců.

• motolice
  • Paragonimus westermani (motolice plicní) – motolice vyskytující se v Asii, Africe a Jižní Americe. Kočka se nakazí pozřením sladkovodních raků a krabů, motolice se lokalizují v plicích a vyvolávají zánět plic.
  • Opistorchis felineus a O. viverrini – jsou motolice postihující játra a žlučovody. Vyskytují se především v Asii a ve východní Evropě. Kočka se nakazí pozřením masa kaprovitých ryb.
• tasemnice
  • Hydatigera taeniaeformis – tasemnice kočičí, mezihostitelem jsou hlodavci
  • Mesocestoides lineatus
  • Dipylidium caninum (tasemnice psí) – nejběžnější tasemnice u masožravců v Česku
• hlístice
  • Toxocara cati (škrkavka kočičí) – nejběžnější střevní hlístice u koček
  • Toxascaris leonina (škrkavka šelmí)
  • Ancylostoma tubaeforme
  • Aelurostrongylus abstrusus – způsobuje plicní červivost koček
  • Trichuris vulpis (tenkohlavec liščí) – červi způsobující záněty slepého a tlustého střeva
  • Capillaria aerophila – napadá plíce.

Zákožka druhu Otodectes cynotis – původce ušního svrabu u koček

• Zaklíštění – kočky napadají klíšťata různých druhů, v Česku nejčastěji Ixodes ricinus, význam tkví především v přenosu infekčních onemocnění (tularémie, borelióza, babesióza)
• Ušní svrab – původcem je Otodectes cynotis
• Notoedrový svrab – původcem je zákožka Notoedres cati
• Cheyletielóza – původcem je Cheyletiella yasguri
• Trombikulóza – původcem je sametka podzimní (Neotrombicula autumnalis)
• Všenky – Felicola subrostratus
• Blechy – napadají všechny savce. Prevencí je hygiena a odblešování zablešených koček.

Kočka chovaná v městském bytě

• The World Cat Congress / WCC – web – není chovatelskou organizací v pravém slova smyslu (neregistruje kočky, nepořádá výstavy), ale konfederací největších chovatelských organizací, jejímž hlavním účelem je podpora vzájemné spolupráce a koordinace společných akcí a činnosti.

• Fédération Internationale Féline (FIFe) – web
• Cat Fanciers' Association (CFA) – web
• The International Cat Association (TICA) – web
• World Cat Federation (WCF) – web

• The Governing Council of the Cat Fancy (GCCF) – web
• The Australian Cat Federation Inc. (ACF) – web
• New Zealand Cat Fancy (NCF) – web
• The Southern Africa Cat Council (SACC) – web
• American Cat Fanciers Association (ACFA) – web
• The Canadian Cat Association/Association Feline Canadienne (CCA/AFC) – web

• POLLARD, Michael, Encyklopedie koček. Z angl. 1. vyd. přel. Romana Anděrová, 1. vyd. v ČR. Slovart, 2004., 384 s. ISBN 80-7209-552-8.
• CUTTS, Paddy, Vše o kočkách. Z angl. přel. Jana Vilimovská, 1. vyd. v ČR. Nakladatelství Svojtka, 2003., 257 s. ISBN 80-7237-701-9
• EDNEY, Andrew, Já – kočka. Z angl. přel. Doc. Ing. Jiří Cibulka, 1. vyd. v ČR. Nakladatelství a vydavatelství CESTY Praha, 1994., 191 s. ISBN 80-85363-84-4
• VERHOFF-VERHALLENOVÁ, Esther J. J., Encyklopedie koček. přel. Petra Martínková, 1. vyd. v ČR, Rebo, 1997., 239 s. ISBN 80-85815-84-2
• ŘÍHOVÁ Marie, Chováme kočky. 1. vyd. Nakladatelství DONA, 1999, 172 s. ISBN 80-86136-30-2
• ŘÍHOVÁ Marie, Kočky. 2. vyd. Aventinum, 1998, 191 s. ISBN 80-7151-058-0
• THÁMOVÁ, Olga, GORDOŇ, Zdeněk Plemena koček. 2. vyd. Praha: Aventinum nakladatelství, 2005., 208 s. ISBN 80-7151-250-8.
• HORZINEK, Marian C., SCHMIDT, Vera, LUTZ, Hans Choroby mačiek/Nemoci koček. 3. vyd. přel. MVDr. Dominika Švehlová, Doc. MVDr. Alexandra Trbolová, PhD, Prof. MVDr. Pavol Mudroň, PhD, Bratislava: Pro-Trade, s.r.o., 2003., 814 s. ISBN 80-969010-5-2
• TAYLOR, David, Velká kniha o kočkách. Z angl. přel. Luděk J. Dobroruka a Eva Horová, 4. vyd. v ČR. Knižní klub, 2008., 216 s. ISBN 978-80-242-2337-7

• Kočkovití
• Seznam plemen koček
• Chování kočky domácí
• Felinoterapie

• Obrázky, zvuky či videa k tématu kočka domácí na Wikimedia Commons
• Taxon Felis silvestris catus ve Wikidruzích
• Téma Kočka ve Wikicitátech
• Slovníkové heslo kočka ve Wikislovníku
• Taxon kočka domácí na Biolibu
• Kočka domácí na stránkách ZOO Liberec Archivováno 3. 8. 2020 na Wayback Machine
• Kočičí genom na www.ensembl.org (anglicky)
• REIGHARD, Jacob; JENNINGS, H. S. Anatomy of the Cat. New York: Henry Holt and Company, 1902. 498 s. Dostupné online. (anglicky)
• MIVART, George. The cat; an introduction to the study of backboned animals, especially mammals. London: John Murray, 1881. 558 s. Dostupné online. (anglicky)