Bourec morušový

Patří mezi hmyz s proměnou dokonalou, ve vývoji prochází stadiem vajíčka, larvy, kukly a dospělce. Samička klade 300–500 vajíček. Z vajíček se přibližně po 35 dnech líhnou larvy (housenka). Larva je monofágní (potravní specialista), živí se výhradně listy morušovníku bílého (Morus alba) nebo morušovníku černého (Morus nigra), a je velmi žravá. Od vylíhnutí po zakuklení zvýší hmotnost sedmtisíckrát až devěttisíckrát a vyroste na 25násobek až 30násobek původní délky. Tělo larvy pátého instaru (po čtvrtém svléknutí) se zbarví lehce do žluta a dorostlá housenka se začne kuklit. Z párových slinných žláz vylučuje tekutinu, která na vzduchu tuhne, čímž vzniká tenké hedvábné vlákno. Jím se opřádá tak dlouho, až vytvoří pevný pružný zámotek – kokon. Ten je svrchu ještě opředen jemnými vlákénky, tzv. bourovinou.[1][2] Kokon chrání téměř nehybnou kuklu před zraněním a původně ji chránil i před predátory a povětrnostními vlivy. Kokony vytváří více druhů nočních motýlů, ale pouze větší druhy čeledí Bombycidae (bourcovití) a Saturniidae (martináčovití) jsou využívány k výrobě látek.

Jestliže se bourec nechá v zámotku přežít, vylíhlé imago (dospělý motýl) si prokouše otvor, kterým se dostane ven a vlákno tím znehodnotí. Proto se kokony bource morušového zahřívají na teplotu kolem 100 °C po dobu 2 až 2,5 hodin, což jednak kukly bource usmrtí, jednak se zámotky lépe rozplétají.

Bourec trpí chorobami způsobenými prvoky, houbami, viry a bakteriemi. Když nejobávanější nemoc (tzv. pebrina) ohrožovala evropskou produkci hedvábí, zkoumal ji francouzský mikrobiolog Louis Pasteur. V roce 1870 výzkumný tým pod jeho vedením zjistil, že infekce nastává zejména požitím výtrusů prvoka Nosema bombycis (hmyzomorka bourcová) nebo embryonálním přenosem.[3]

Vzhledem k velikosti a dostupnosti byl bourec morušový modelem ve studiích lepidopterologů a při studiu biologie členovců (Goldsmith et al., 2004). Základní objevy feromonů, hormonů, mozkové struktury a fyziologie byly učiněny na bourci morušovém (Grimaldi a Engel 2005). K získání extraktu vůbec prvního známého feromonu bombykolu bylo třeba 500 000 jedinců (Scoble, 1995). Feromon bombykol objevil Adolf Butenandt v roce 1959.

Výroba hedvábí v Suzhou

Současný výzkum je zaměřen na genetiku bource morušového a genetické inženýrství.

Jako zajímavost se uvádí, že na výrobu jednoho kimona je potřeba hedvábí z 2100 housenek bource morušového.

Kokon je tvořen jediným nepřerušeným hedvábným vláknem, které je dlouhé od 300 do 900 metrů a má průměr okolo 10 mikrometrů. Vlákno je lesklé a velmi jemné. K výrobě jednoho kilogramu hedvábí je třeba asi 2000–3000 kokonů. Pokud dostaneme po rozpletení jednoho kokonu necelý kilometr vlákna, pak by deset kokonů stačilo k dosažení vrcholu Mount Everestu. Na světě je každoročně produkováno kolem 35 000 tun surového hedvábí, k jehož produkci housenky spotřebují 500 000 tun listů moruše. Podle E. L. Palmera (1949) jeden kilogram hedvábí představuje asi 3200 kilometrů vlákna. Roční světová produkce hedvábí představuje 112 miliard kilometrů, což je cca 749násobná vzdálenost mezi Zemí a Sluncem.