Kočka proměněná v ženu

V roce 1878 citoval Prager Tagblatt historku slavného komediografa Eugèna Labiche, podle níž se musel Offenbach nechat zapírat před Eugènem Scribem, tehdy nejhranějším dramatickým autorem Francie, který u něj žadonil o zhudebnění svého vaudevillu Kočka proměněná v ženu.[1]

Toto vyprávění je jistě přehnané. Jacques Offenbach, jako majitel, ředitel a hlavní autor divadla Bouffes-Parisiens v druhé polovině 50. let 19. století, usiloval o zvýšení prestiže svého divadla uváděním děl, která nesla jména respektovaných autorů. V květnu 1856 uvedl L'Impresario, adaptaci Mozartovy aktovky Der Schauspieldirektor, a v prosinci 1857 Bruschino, adaptaci Rossiniho krátké opery Il Signor Bruschino. Podařilo se mu pro divadlo získat dílka respektovaných soudobých skladatelů Adolpha Adama (Pierrot a Violetta, duben 1856) a Friedricha von Flotowa (Vdova Grapinova, září 1859). Eugène Scribe byl v té době nejen nejhranějším dramatikem – i když jeho sláva již byla na ústupu – ale také nejuznávanějším libretistou své doby, který spolupracoval mj. s Rossinim, Meyerbeerem, Donizettim, Verdim, Gounodem nebo Auberem. Offenbach tedy o spolupráci s ním stál, a stejně tak měl obchodně nadaný Scribe zájem spojit své jméno se skladatelem, jenž se stal v Paříži rychle fenoménem, zejména po premiéře Orfea v podsvětí. Neposkytl však Offenbachovi nové dílo, jen úpravu třicet let starého vaudevillu, jejž Scribe – který většinu svých dramatických děl psal ve spolupráci s jinými spisovateli – napsal na začátku své kariéry se svým nejvěrnějším spolupracovníkem Mélesvillem.[2]

Námět Kočky proměněné v ženu má dlouhou historii: již starořecký Ezop zaznamenal bajku o kočce a Afroditě, kterou pak v roce 1668 zpracoval pod názvem Kočka proměněná v ženu a ponaučením opatřil Jean de La Fontaine. Scribe a Mélesville na jejím základě napsali stejnojmenné „folie-vaudeville“ (tj. groteskní hru s hudbou a zpěvem převzatých z jiných děl na upravené texty), které mělo premiéru 3. března 1827 v pařížském Théâtre du Gymnase. Pro účely Bouffes-Parisiens bylo třeba provést jen omezené úpravy; hlavní rozdíl spočíval v redukování zpěvních čísel na polovinu, zatímco děj zůstal prakticky nezměněn. Libretisté označovali výsledné dílo jako opéra comique, ale skladatel měl skromnější představu, a proto partitura nese žánrové označení „opereta“.[3] Ve srovnání s novějšími operetami hranými v Offenbachově divadle, které měly vesměs rysy parodie a grotesky, se jednalo o posun k relativně ušlechtilé lyrické komedii.[4] Podle kritika z Revue et Gazette musicale musel Offenbach uvažovat takto: „nelze se pokaždé smát z plna hrdla; přivykněme naše obecenstvo na nějakou zábavu, která by byla střízlivější a aristokratičtější“.[5]

Libretista Eugène Scribe, fotografie z 50. let 19. století

Houslista a zpěvák Henri Tayau, první Guido v Kočce proměněné v ženu

Premiéra se konala 19. dubna 1858 za přítomnosti obou ctihodných libretistů.[5] Večerní program doplňovala repríza Dam z tržnice, což v rámci repertoáru divadla představovalo osvědčenou kombinaci nejprve intimnějšího a lyričtějšího kusu následovaného bláznivou komedií. Obecenstvo i kritika přijali Kočku proměněnou v ženu příznivě, a i když nebyla nejpopulárnější aktovkou v repertoáru, vydržela v něm po dlouhou dobu. Úspěch byl znatelnější mimo Paříž, kde divadelní hra z doby restaurace již neodpovídala novějšímu vkusu publika, a to například na zájezdech Bouffes-Parisiens do Marseilles (1858)[4] a Bruselu (1860)[6]; Bouffes-Parisiens ji často předváděly též v intimnějším prostředí při letních zájezdech do mondénního letoviska Bad Ems v letech 1858, 1863, 1865 a 1866[7].

Již v původním vaudevillu byla celá komedie (a její divácký úspěch) založena na titulní postavě, jejíž představitelka měla přitahovat „kočičí“ elegancí a hravostí. V roce 1827 to byla slavná herečka Jenny Vertpréová, v Offenbachově zpracování to byla Lise Tautinová, již Aldino Aldini z revue La France musicale označil za „nejpřítulnější a půvabně nenucenou kočku, která kdy vrněla na klíně své paničky“.[8] Kritik z Revue et Gazette musicale se o Tautinové domníval, že „je to nejmilejší dědička, jež mohla následovat Jenny Vertpréovou v jejím duchaplném a vzdorovitém půvabu, v její rozpustilé hře prodchnuté kočkovitostí.“[5] A Julius Lovy v týdeníku Le Ménéstrel psal: „To se musí vidět, s jakým šarmem si omáčí prsty ve smetaně, s jakou koketérií vám hrozí svými drápky, s jakou vědeckou mimikou naplňuje svou roli kočky – a ženy.“[9]

Dobová kritika chválila „velmi jemnou a elegantní partituru, kterou [skladatel] vypracoval se zvláštní péčí“, hudbu „plnou svěžesti a originality“, zejména předehru a písně pro hlavní představitelku, které místy napodobovaly kočičí mňoukání, přitom však obsahovaly náročné a efektní koloraturní pasáže.[5][8][9] Zvukomalbu obsahuje i závěrečný kvartet a, jak psal Julius Lovy, „…opona padá za mňoukavého tutti, které musí rozněžnit všechny koucoury ve čtvrti Choiseul“.[9]

Spolupráce na Kočce proměněné v ženu přivedla Offenbacha a Scriba v následujícím roce k mnohem většímu projektu: tříaktová opéra comique Barkouf, k níž již napsal Scribe originální libreto a kterou se Offenbach pokusil uvést na oficiální scénu Théâtre de l'Opéra-Comique. Ten však skončil neúspěchem, který měl významný dopad na další Offenbachovu tvorbu.[10] Scribe zemřel již v únoru 1861 a v den jeho pohřbu hrálo Théâtre des Bouffes-Parisiens na jeho poctu právě Kočku proměněnou v ženu.[11]

Opereta má předehru a osm zpěvních čísel.[3]

Raná inscenační historie Kočky proměněné v ženu ve střední Evropě je komplikovaná. Théâtre des Bouffes-Parisiens ji představil, spolu s dalšími kusy ze svého repertoáru, na svém turné koncem června a začátkem července 1858 v Berlíně v Krollově opeře. Obecenstvo znalo tuto látku z předchozího von Holtaiova zpracování Scribeova vaudevillu a přijalo tuto operetu zvláště příznivě.[12] Toto turné začalo úspěšně v Marseille a mělo skončit ve Vídni; z vídeňských představení však tehdy sešlo pro úřední zásah, který postihl činnost francouzských umělců v Rakousku z důvodu zhoršujících se francouzsko-rakouských vztahů, které vyústily ve druhou italskou válku za nezávislost, a Bouffes-Parisiens ukončily turné několika představeními – včetně Kočky proměněné v ženu – v Bad Ems.[13]

Anna Kratzová jako Minette v Kočce proměněné v ženu

Berlínský kapelník Thuiskon Hauptner (1822–1889) využil úspěchu Offenbachovy operety a 15. prosince 1859 představil své zpracování Kočky pod názvem Die verwandelte Katze v divadle Friedrich-Wilhelmstädtisches Theater a Auguste Holtzstammovou v titulní roli.[14][15][16] Následujícího roku vyšlo toto dílo tiskem pod názvem Die entzauberte Katze[17] a 27. listopadu 1860 se hrálo poprvé ve Vídni v divadle Carltheater, opět s názvem Die verwandelte Katze. V titulní roli triumfovala Anna Kratzová (1837–1918), jež svým ztvárněním kočky-ženy dopomohla dílu ihned k 33 reprízám, zdaleka největšímu úspěchu sezóny.[18] Zaujala v ní natolik, že jí bylo vzápětí nabídnuto angažmá ve vídeňském Dvorním divadle, a její výkon v této roli vyzdvihuje Prager Tagblatt ještě o půl století později v jejím nekrologu.[19] (I když deník Ost-Deutsche Post chválí hlavní představitelku trochu dvousečně: „Slečna Kratzová vesměs šťastně vystihla kočičí povahu: ta je falešná ve všem, takže musí být falešná i ve zpěvu.“[20]) Deník Die Presse však komentuje: „Tato malá opereta, vtipně vymyšlená a ilustrovaná charakteristickou kočičí muzikou, se bude jistě dávat ještě mnohokrát, zejména když se dozvídáme, že skladatelem není pan Hauptner, nýbrž – Offenbach. Jak k tomu došlo, že je za autora označován pan Hauptner, je nám záhadou.“[21]

V červnu 1861 pak došlo konečně k opožděnému vídeňskému hostování Bouffes-Parisiens, a to v divadle Theater am Franz-Josefs-Kai vedeném Carlem Treumannem. Jedním z důvodů této návštěvy bylo napravit stav, kdy se většina Offenbachových děl ve Vídni a potažmo v Rakousku hrála v pirátských verzích. Vídeňští diváci tak dostali možnost poznat originální verze některých děl, které již ve Vídni zazněly, a i když dávali zřejmě přednost domácím zněním, Lise Tautinová v titulní roli Kočky proměněné v ženu prokázala své herecké přednosti (kritika ji označila jako „ztělesnění francouzské grácie“) i proti oslavované Anně Kratzové.[22][23] Totéž divadlo následně již 25. září uvedlo původní Offenbachovu verzi, pod stejným názvem "Die verwandelte Katze" jako Carltheater, v podání vlastního souboru.[24] Zpěvačka Luise Limbachová (1834–1909) však v roli Minette nemohla Kratzové a Tautinové konkurovat a dílo se na repertoáru dlouho neudrželo.[25][26] Autorizovaná Offenbachova verze nicméně od to doby na středoevropských jevištích převládla.

Po vídeňské premiéře se hrála i na jiných místech rakouské monarchie, například ještě téhož roku v Lublani,[27] roku 1862 v Mariboru[28], roku 1863 v Innsbrucku[29], roku 1864 ve Štýrském Hradci[30] a Linci[31], roku 1865 v Černovicích[32], atd.

Pokud jde o Uhersko, 12. července 1861 uvedlo divadlo Bouffes-Parisiens Kočku na zájezdu v Národním divadle (Nemzeti Színház) v Pešti. V maďarském jazyce měla tato opereta premiéru v Národním divadle (Nemzeti Színház) v Košicích 2. listopadu 1862, a to v překladu Endreho Latabára (A nővé változott macska). Následovaly premiéry v Kluži (1863), Pešti (1863) a Debrecínu (1877).[33] Polskou premiéru uvedl až 27. října 1987 Teatr Muzyczny Lublin v překladu Antoniho Wicherka a Lecha Emfazyho Stefańského jako Kotka przemieniona w kobietę.[34]

Americký herec Francis Leon hrál titulní roli Kočky proměněné v ženu v úpravě pro minstrel show.

Ve Španělsku – v Madridu – hrála Kočku proměněnou v ženu poprvé francouzská kočovná společnost 8. března 1859. Vlastní španělskou premiéru měla tato opereta 14. září 1871 pod názvem La gata mujer v madridském divadle (café-concert) Teatro del Recreo (El Recreo) v překladu a úpravě Isidora Hernándeze.[35][36] Rovněž do Portugalska přinesla Kočku v březnu 1873 francouzská divadelní společnost.[37] Pro Itálii zakoupilo autorská práva roku 1874 nakladatelství Sonzogno, ale o skutečném provedení nejsou zprávy.[38] V Dánsku ji uvedlo 14. září 1873 kodaňské divadlo Casino, ale dosáhla jen deseti repríz. Dánské znění překladatele Paula Marcussena neslo název Den forvandlede Kat.[39] Později se Kočka hrála v překladu Holgera Bolanda jako Kat og Kvinde; v roce 1946 ji hrála divadelní společnost Arte a v roce 1966 ji vysílal dánský rozhlas a televize.[40]

Do Velké Británie přivedlo Kočku proměněnou v ženu 18. prosince 1867 londýnské divadlo St. George's Opera House. Přes honosný název se jednalo o malé divadlo věnující se lehkým žánrům, mohlo se však chlubit spoluprací autorů jako Arthur Sullivan a W. S. Gilbert (ještě před začátkem jejich spolupráce). Uvádělo ji pod názvem Puss in Petticoats – bez většího úspěchu u obecenstva či kritiky.[41][42][43][44] V New Yorku se tato opereta hrála poprvé 21. listopadu 1859 (jako druhé Offenbachovo dílo po Dvou slepcích), a to ve francouzštině v Théâtre Français.[45][44] V angličtině ji pod názvem The Enchanted Cat zpopularizovala Kelly and Leon's Opera, což byla společnost věnující se minstrel show; roli Minette hrál Francis Leon, jenž se specializoval na blackface v kombinaci se ženským převlekem.[44] Do Austrálie ji přivezla v anglickém překladu roku 1877 English Opera Company podnikatele Williama Saurina Lystera;[46] teatrolog Kurt Gänzl uvádí jako datum australské premiéry 6. září 1879 (Australia Opera House).[44]

V současnosti se Offenbachova Kočka proměněná v ženu uvádí relativně zřídka, i když zcela zapomenuta není. Významné bylo roku 1984 scénické uvedení na Festivalu Jacquese Offenbacha v Bad Ems.[47] Následovalo v roce 1986 uvedení na Offenbachově festivalu v Carpentrasu,[44][48] inscenace z roku 1999 v pařížském Théâtre du Tourtour v podání souboru Les Délassements Lyriques[49] aj.

Hrála se i v Německu: v roce 1980 ji například uvedl Metropol-Theater v Berlíně[50], roku 1987 se hrála v Halle[51], roku 1995 operetu uvedla Neuköllner Oper Berlin[50], roku 2003 se hrála v Sinsheimu[52] aj. Ve švýcarském městě Büren an der Aare byla Kočka proměněná v ženu roku 2018 uvedena v přepracování na rockovou operu.[53][54]

V roce 2009 nastudovala Kočku Opéra de Rennes, která ji hrála na řadě míst v Bretani, včetně v Théâtre de Cornouaille v Quimperu.[55][56] Roku 2011 ji nastudovalo malé pařížské divadlo Le Théâtre des Rendez-Vous d'Ailleurs[57] a roku 2014 uvedlo tuto operetu dokonce Muzeum Orsay (poukázalo tak na Offenbachovu spolupráci s malíře Gustavem Doré).[58]

Mezi poslední inscenace patří uvedení sanfranciským souborem Pocket Opera pod názvem The Cat Became a Woman (2020).[59]

Lise Tautinová, první Minette

(Interiér Guidova pokoje v Biberachu ve Švábsku) Guida, pohledného mládence, opustili všichni přátelé poté, co přišel o všechny své peníze, a jeho bílá kočka Minette je vším, co z Guidovy domácnosti zůstalo. Jeho věrná hospodyně Marianne sedí u stolu a plete. Má kočku ráda – kočka je pro staré osamělé ženy vzpomínkou na jejich milence (č. 1 kuplety Marianne Le ciel voulut, dans sa sagesse). Ale ona a Guido už pomalu nemají peníze na jídlo pro sebe, natož pro kočku, a kuchařka pana domácího za ni nabízí tři zlaté! Marianne odnáší spící kočku ze svého klína na divan, který stojí v přístěnku za závěsem.

Guido se vrací a Marianne se ptá, proč nepožádal o peněžitou pomoc svého bohatého strýce, dokud byl živ. Guido jí zakazuje zmiňovat strýcovo jméno: byl to on, kdo přivedl Guidova otce na mizinu, a teď by navíc musel o peníze žádat strýcova intendanta Schlagga, na kterého má z dětství špatné vzpomínky. Marianne navrhuje, aby Guido požádal o pomoc svou okouzlující mladou sestřenici, strýcovu dědičku. Ta ostatně již dříve nabízela, že napraví křivdu způsobenou otcem tím, že se za Guida provdá. Ale misantrop Guido má jedinou lásku – svou Minette.

V tom okamžiku vstoupí do dveří cizinec v oděvu Inda; představuje se jako Dig-Dig. Vysvětluje, že Guidův otec kdysi uzavíral obchody s indickými kupci, a předává mladíkovi váček se 100 zlatými jako splátku údajného dluhu (č. 2 kuplety Dig-Diga Tin, tin, tin, tin, joyeux tocsin!). Když si takto získal Guidovu důvěru, vypráví mu Dig-Dig, že pochází z Kandaháru v Kašmíru. Odtud přišel do Francie, kde se živí žonglováním a jako učitel tance, astronomie a eskamotérství, ale původně je učenec a znalec Brahmova učení, zejména v oblasti metempsychózy. Dig-Dig prozrazuje Guidovi, že tělo jeho kočky obsahuje překrásnou a nezbednou mladou dívku, a ochotně Guidovi prozradí, jak tohoto tvora přeměnit: stačí třikrát pronést Brahmovo jméno – avšak s pomocí amuletu, který stojí 200 zlatých...

Marguerite Macé-Montrouge, první představitelka Marianne v Kočce proměněné v ženu

Guido na obchod přistoupí (ač zatím může Dig-Digovi splatit jen těch 100 zlatých, které právě dostal). Po hostově odchodu pronáší zaklínadlo (č. 3 Dig-Digův recitativ a Guidova invokace Avant ta voix anime… Ô dieu puissant du Gange!). Závěs před divanem se rozhrne a na pohovce leží Minette v podobě krásné bíle oděné dívky. Guido je ohromen. Minette se probouzí a diví se, že má místo tlapek ruce a nohy. Prohlíží se zálibně v zrcadle a je se svou proměnou spokojena (č. 4 duet Ô la plus charmante des chattes! ... Est-ce bien moi que j'aperçois). Poté vypráví Guidovi, jak se postupně převtělovala ze sedmikrásky ve skřivánka, kočku a nyní ženu (č. 5 árie Brahma, Brahma, Brahma, change-moi, Brahma!).

Marianne se vrací a oznamuje, že slíbila prodat kočku guvernérovu synovi, aby koupila jídlo na večeři. Je ohromena, že nachází v Guidově pokoji ženu. Mladík spěšně tvrdí, že dívka je dcerou starého přítele jeho otce, která právě přijela z Anglie. Marianne na ni hledí s podezřením, zvláště když k jejímu překvapení Guido bere prodej kočky příliš klidně a prohlašuje, že guvernérův syn si pro ni může přijít, jestliže ji pozná… U jídla Minette projeví nedostatek způsobů a zvláštní zálibu v mléce. Guido ji v rozpacích vyzve, aby něco zazpívala, a Minette zapěje hinduistickou píseň. Ale když dívka začne vylizovat talíř a hrát si s Marianninými klubíčky, je trpělivost věrné hospodyně u konce (č. 6 tercet a píseň Minette Repas charmant, plaisir extrême… Dans une pagode indienne… C'est épouvantable).

Marianne se uchýlí do vedlejší místnosti a Minette Guida žádá, aby hospodyni propustil. Guido začíná mít obavy, a i když ho její kočičí vyznání lásky dojme, chce ji trochu ukáznit a polidštit. Jenže Minette nehodlá mít jako žena méně svobody, než měla jako kočka, z čehož vznikne hádka, při níž Minette uteče oknem na střechu. Guido běží na ulici ji hledat (č. 7 duet Je sortirai. – Non, non, non, non). Minette se vrací oknem a setkává se s Mariannou, která chce Guida opustit – rozzlobil ji zmatek v domě, a zejména to, že našla skutečnou Minette zavřenou ve skříni. Dívka Minette jí zasvěcuje do své léčky – bylo třeba vyléčit Guida z germánské trudnomyslnosti a nezdravého vztahu k čtyřnožci.

Marianne schová skutečnou kočku v koši. Guido se vrací a hádka s Minette pokračuje. Minette mu připomíná, že ji přece koupil guvernérův syn a ona půjde za ním, třeba znovu oknem. Guido nařizuje Marianne, aby Minette zastavila, ale ta jako by oněměla. Vstoupí Dig-Dig, ale protože i on ztuhne a oněmí, běží Guido ke koši, aby našel svůj talisman a vrátil celé zaklínadlo zpět. Jenže z koše vyskočí bílá kočka a uteče oknem. Guido je ohromen a Minette a Dig-Dig všechno vysvětlí: Dig-Dig je správce jmění po Guidově strýci a Minette je ona sestřenice, kterou si Guido odmítal vzít. Guido si uvědomí své pravé city a všichni věří v budoucí štěstí nového páru – s převtělováním už je konec (č. 8 finále Ô ciel! Elle reste en chemin! … Oui, Guido, nous serons heureux).

Dvě flétny (2. též pikola), hoboj, dva klarinety, fagot, dva lesní rohy, dvě trubky, pozoun, bicí souprava, smyčcové nástroje (housle, violy, violoncella, kontrabasy).

• 1975 (rozhlasová nahrávka, oficiálně dosud nevydaná) Zpívají: (Minette) Mady Mesplé, (Marianne) Sonia Nigoghossian, (Guido) Albert Voli, (Dig-Dig) Yves Bisson. Orchestre Lyrique de l'ORTF řídí Catherine Comet.[65]

Tanečnice Fanny Elslerová v titulní roli Coralliho baletu La Chatte métamorphosée en femme z roku 1837

Název Kočka proměněná v ženu nebo podobný nese řada tematicky spřízněných děl, ale většina z nich není s Offenbachovou operetou přímo spřízněna.

Pro některá z nich byla podkladem původní La Fontainova bajka. Mezi ně patří balet La Chatte metamorphosée en femme, k němuž napsal libreto Charles Duveyrier a hudbu Alexandre Montfort a choreografii vypracoval Jean Coralli (Académie royale de musique v Paříži, 16. října 1837), a také jednoaktový balet Henriho Saugueta La Chatte napsaný pro Sergeje Ďagileva (premiéra 30. dubna 1927 v Monte Carlu).

Jiná vycházejí z původního Scribova a Mélesvillova vaudevillu, který byl pro Offenbachovu operetu podkladem a který se ve své době hrál po celé Evropě. Do němčiny tento kus adaptoval již roku 1827 Karl von Holtai (přestože deklaroval nezávislost na Scribově hře,[66][67], věrněji ho přeložil roku 1830 Ignaz Franz Castelli (Die in ein Weib verwandelte Katze).[68] Poté se Kočka proměněná v ženu hrála na německy mluvících scénách v různých zpracováních, včetně výše zmíněného Hauptnerova z roku 1860. Roku 1887 napsal Josef Hellmesberger mladší stejnojmenný tříaktový komicko-fantastický balet na libreto Friedricha Zella (vl. jm. Camillo Walzel) a Carla Telleho, který měl premiéru ve vídeňské Dvorní opeře dne 14. března 1887.[69]

S Offenbachovou operetou přímo souvisí krátké baletní sólo, které vytvořil choreograf Frederick Ashton pro primabalerínu Merle Park, v němž využil směs témat z operety. Tato scéna měla premiéru ve Vídni roku 1985. Později byla v orchestraci Philipa Gammona provedena v londýnském Covent Garden.[70] Dílo později nastudovaly tokijský Asami Maki Ballet, Gruzínský státní balet, britský Ensemble Productions, floridský Sarasota Ballet a New York Theatre Ballet.[71]

• JANOTA, Dalibor. Česká a světová opereta. Praha: NS Svoboda, 2020. 872 s. ISBN 978-80-205-0641-2. S. 470.

• Dílo La_Chatte_métamorphosée_en_femme_(Offenbach) ve Wikizdrojích (francouzsky) (libreto)
• Kočka proměněná v ženu v knihovně public domain hudebnin IMSLP (Petrucci Music Library) (klavírní výtah)