Černovice (Ukrajina)

Černovice (ukrajinsky Чернівці / Černivci [čerňiuci], rumunsky Cernăuți, bělorusky Чарнаўцы / Čarnaŭcy, jidiš טשערנאָװיץ [černovic], hebrejsky צ׳רנוביץ, rusky Черновцы / Černovcy, polsky Czerniowce, slovensky Černovce, německy Czernowitz nebo Tschernowitz, maďarsky Csernovic, arménsky Չերնովից / Černovic̕) jsou oblastní město na jihozápadní Ukrajině na řece Prut na úpatí Karpat, historické zemské hlavní město Bukoviny a dnes správní středisko Černovické oblasti. Je kulturním i hospodářským centrem širšího regionu a kulturním střediskem několika národnostních menšin, historicky se zde střetávaly mocenské vlivy a zájmy Polska, Rakouska, Rumunska, Osmanské říše a Ruska (resp. Sovětského svazu). Komplex Černovické univerzity, jehož autorem je Josef Hlávka, je od roku 2011 zapsán na seznamu Světového dědictví UNESCO.

Černovice
Чернівці

znak

vlajka
Poloha
Souřadnice48°18′ s. š., 25°56′ v. d.
Nadmořská výška248 m n. m.
StátUkrajina Ukrajina
OblastČernovická
Administrativní dělení3 rajóny
Černovice
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha153 km²
Počet obyvatel263 287 (2014)
Hustota zalidnění1 720,8 obyv./km²
Etnické složeníUkrajinci (79,8 %); Rusové (11,3 %); Rumuni (4,4 %) a další
Náboženské složenípravoslavné křesťanství
Správa
StarostaOleksij Pavlovyč Kaspruk (od 25. května 2014)
Oficiální webwww.city.cv.ua
Telefonní předvolba+380 37(2)
PSČ58000
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie

Archeologické vykopávky odkryly v této lokalitě stopy neolitické osady. První písemné zmínky pocházejí z roku 1408, avšak opevněné sídlo zde existovalo už ve 12. století. Právě tmavá barva opevnění dala dle legendy městu jméno „Černovice“. V roce 1359 získal město a okolí kníže Bohdan I. a přičlenil ho k Moldavskému knížectví. V 16. a 17. století byla Bukovina a Besarábie dějištěm srážek tureckých a polských vojsk (Nedaleko leží Chotyn, kde byla svedena jedna z nejslavnějších bitev).

Roku 1775 získala budoucí Bukovinu habsburská monarchie a Černovice se pak staly hlavním městem jedné ze zemí pozdějšího Předlitavska. Během 19. století několikanásobně vzrostl počet obyvatel. Roku 1866 Lvovsko-černovicko-jasská dráha připojila město k železniční síti. V době probouzení ukrajinského národního povědomí a zejména po carském zákazu veřejného užívání ukrajinštiny na ruském území (většina Ukrajiny vč. Kyjeva) se Černovice spolu s Lvovem a Stanislavovem (Ivano-Frankivsk) staly jedním z center ukrajinského jazyka, písemnictví a kultury; tehdy zde působila mj. spisovatelka Olha Kobyljanska a zrodila se tu též nynější ukrajinská hymna.

20. století přineslo mocenské zvraty a Černovice jednak několikrát připadly jinému státu (podobně jako Zakarpatská oblast), jednak přišly (částečně) o etnickou rozmanitost (zvláště vlivem holocaustu). Tak se staly roku 1918 součástí Rumunska, 1940 součástí SSSR, 1941 opět Rumunska, 1944 znovu SSSR. Od roku 1991 patří samostatné Ukrajině.

Obyvatelstvo
RokPočet obyvatel
17752 300
183211 000
186934 000
190065 800
1930112 400
194178 800
1959152 300
1984238 000
2005242 300
2014264 000
2017266 100

Černovice (potažmo celá Bukovina) vždy vynikaly pestrým národnostním složením a v minulosti též převahou židovského obyvatelstva. Z tradičních menšin je dodnes nejvýraznější rumunská, pro niž jsou Černovice historickým kulturním centrem. V roce 1999 zde byl otevřen rumunský generální konzulát.

Národnostní složení počátkem 20. století:

Židé 33 %; Ukrajinci 19 %; Němci 17 %; Rumuni 15 %; Poláci 15 %.

Národnostní složení v roce 2001:

Ukrajinci 189 000 (79,8 %); Rusové 26 700 (11,3 %); Rumuni 10 500 (4,4 %); Moldavané 3 800 (1,6 %); Poláci 1 400 (0,6 %); Židé 1 300 (0,6 %); ostatní 2 900 (1,2 %).

Kultura
Černovické divadlo
Tzv. Opilý kostel Sv. Mikuláše

Černovice jako křižovatka kultur

Díky své poloze, bohaté historii a etnické, jazykové i náboženské rozrůzněnosti byly Černovice odedávna prostředím, kde se dařilo kultuře, resp. kulturám; mezi světovými válkami byly místem, kde se "prolínaly i protínaly vlivy Západu a Východu v kumulaci až roztodivné. Členové tamější židovské enklávy psali a mluvili němčinou starorakouské provenience (…) Židovská menšina byla obklopena rumunským lidovým živlem a na západě oddělená od Vídně maďarským územím, zatímco z východu se intenzivně prosazoval slovanský, to jest ruský vliv. Na severozápadě Halič posilovala židovskou komunitu, ale i působení další slovanské větve, polské; na jihu Sedmihradsko, navozující dávnou spjatost s Tureckem, upevňovalo - díky své početné německé menšině - jazykovou čistotu."[1]

Památky a zajímavosti
Univerzita (dle návrhu českého architekta Josefa Hlávky)
  • Černovická univerzita, netradičně vyhlížející cihlový komplex (vznikal v letech 1864-1882) od českého architekta Josefa Hlávky; ten zde užil zářivé barevné obklady, netradiční mozaiky, geometrické tvary byzantského stylu, mnoho komínů a věžiček. Působivá je zejména kaple.[2] Od roku 2011 je zapsán komplex na Seznamu světového dědictví UNESCO.
  • Hudebně dramatické divadlo Olhy Kobyljanské
  • Černovické regionální muzeum umění
  • Muzeum lidové architektury zaměřené na tradiční bukovinské domy a kostely
  • katolický Chrám Sv. Ducha s neoklasicistní fasádou a kupolí
  • roubený kostel Sv. Nikolaje z počátku 17. století
  • „Opilý“ kostel Sv. Nikolaje ze 30. let 20. století
  • cihlový Arménský kostel od Josefa Hlávky
  • Radnice
  • Kalinivská tržnice
  • Židovský hřbitov - jeden z největších v Evropě

Hospodářství a doprava
Trolejbus před nádražím v Černovicích
Židovský hřbitov

Na rozdíl od většiny velkých ukrajinských měst nebyl v Černovicích v éře SSSR výrazněji zastoupen těžký průmysl; jsou zde zejména podniky dřevozpracující a textilní.

Přestože Černovice leží na významné trase spojující severovýchodní a jihovýchodní Evropu, dopravní infrastruktura není příliš rozvinutá. Všechny železniční tratě vycházející z Černovic jsou jednokolejné a neelektrifikované. Z nich nejdůležitější vede ze Lvova přes Ivano-Frankivsk, Kolomyji a Černovice dále do Rumunska. Další tratě vedou na sever do města Ternopil, na východ přes moldavské území do Kamence Podolského/Oknice a na jih přes hraniční přechod ve Vadul Siret do rumunské Suceavy. Po roce 2014 byly dálkové a mezinárodní vlaky značně redukovány, nejvzdálenější destinací zůstal Kyjev.

Do mnoha ukrajinských, rumunských a dalších měst jezdí z Černovic autobusy. Černovice mají i malé letiště, odkud létají spoje do Kyjeva.

Již roce 1897 vyjela v Černovicích první tramvaj; zdejší síť však neměla dlouhého trvání a kvůli členitosti terénu byla nahrazena autobusy a trolejbusy.

Osobnosti

Slavní rodáci
  • Rose Ausländerová (1901–1988), lyrická básnířka
  • Charles K. Bliss, (1897–1985), tvůrce písma Bliss
  • Josef Burg, (1912–2009), jeden z posledních autorů v jidiš
  • Paul Celan (1920–1970), rumunský a německý básník
  • Erwin Chargaff (1905–2002), biochemik
  • Boris Chersonskij (* 1950), ukrajinský psychiatr a básník
  • Eugen Ehrlich (1862-1922), právník, zakladatel sociologie práva
  • Joseph Gregor (1888–1960), divadelní vědec a libretista
  • Otakar Hřímalý (1883–1945), český hudební skladatel a pedagog
  • Volodymyr Ivasjuk, ukrajinský hudební skladatel a šlágrový pěvec
  • Arsenij Jaceňuk (* 1974), ukrajinský politik
  • Marija Jaremčuk (* 1993), ukrajinská zpěvačka
  • Vladislav Kalousek (1863–1906), český klasický filolog
  • Eusebius Mandyczewski (1857–1929), muzikolog a hudební skladatel
  • Itzig Manger (1901–1969), spisovatel v jidiš
  • Georg Marco (1863–1923), šachový mistr
  • Carol Miculi (1821–1892), rumunský klavírista a skladatel, žák Chopinův
  • Alfred Offner (1879–1947), malíř
  • Bernard Reder (1897–1963), sochař
  • Gregor von Rezzori (1914–1998), novinář a spisovatel
  • Walther Rode (1876–1934), spisovatel a advokát
  • Ludwig Rottenberg (1864–1932), dirigent a skladatel
  • Elieser Steinbarg (1880–1932), spisovatel v jidiš
  • Otakar Theer (1880–1917), český básník, prozaik, dramatik a překladatel
  • Stefanie von Turetzki (1868–1929), založila v Černovicích 1. dívčí lyceum v Rakousku-Uhersku.
  • Viorica Ursuleac (1894–1985), rumunská sopranistka
  • Eduard Linkers (1912–2004),herec
  • Zvi Yavetz, (* 1925), izraelský historik
  • Mila Kunis (* 1983), herečka žijící v USA

Osobnosti spjaté s městem
  • Čeněk Slepánek (1878-1944), český spisovatel a publicista, navštěvoval zde školu pro finanční stráž
  • Josef Hlávka (1831-1908), český architekt a mecenáš, projektoval budovu zdejší univerzity (dříve rezidence bukovinských metropolitů)
  • Richard Příbram (1847 Praha-1928), česko-rakouský profesor lékařství
  • Olha Kobyljanska (1865-1942), ukrajinská spisovatelka
  • Mihai Eminescu (1850-1899), rumunský básník pozdního romantismu
  • Ciprian Porumbescu (1853-1883), rumunský hudební skladatel
  • Ivan Franko (1856-1916), ukrajinský národní básník, navštěvoval zde univerzitu (1891)
  • Gala Galaction, vlastním jménem Grigore Pisculescu (1879–1961), spisovatel
  • Alfred Margul-Sperber (1898–1967), básník a překladatel
  • Andreas Mikulicz architekt
  • Moses Rosenkranz (1904–2003), básník
  • Joseph Alois Schumpeter (1883–1950), rakousko-americký ekonom a ministr financí, narozen v Třešti na Moravě, 1909–1911 zde působil jako profesor
  • Constantin Tomaszczuk, zakladatel černovické univerzity
  • Karl Emil Franzos (1848–1904), spisovatel a publicista, vyrostl v Černovicích, literárně zvěčnil místní ghetto knihou „Židé z Barnowa“
  • Antonín Borovec (1870–1925), československý diplomat (narozen v Pardubicích), za 1. světové války se zasloužil o vdovy a sirotky
  • Wilhelm Reich (1897–1957), psychoanalytik, narozen v Dobrjanyči, navštěvoval zde základní školu
  • Wilhelm Stekel (1868–1940), psychoanalytik, vyrostl v Černovicích, navštěvoval zde gymnázium
  • Karl Ernstberger (1887-1892), český architekt
  • Ondřej Bubla (1906–1980), pedagog, sportovní instruktor, trenér, působil v Černovicích v letech 1933–1938. Za přínos v oblasti sportovního vzdělávání a za rozvoj československo-rumunského přátelství byl oceněn králem Michalem I. Řádem Rumunské koruny.
  • Igor Jakovlevič Pomerancev (* 1948), exilový ukrajinský reportér a spisovatel, žijící v Praze

Partnerská města

Související články

Reference
  1. Ludvík Kundera, Vůně soli, kapitola Paul Celan; Olomouc 1996; str. 181
  2. Andrew Evans, Ukrajina, turistický průvodce. Brno 2005; str. 193

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.