Dámy z tržnice

Počátkem roku 1858 připravoval Jacques Offenbach pro své divadlo Bouffes-Parisiens, jehož byl majitelem i ředitelam a současně hlavním autorem, nejprve jednoaktovou komedii Un fi, deux fi, trois figurants na libreto Adolpha Jaima mladšího a Étienna Tréfeua (vl. jm. Étienne-Victor de Tréval). Tři komické mužské postavy měli hrál Léonce, Désiré a Mesmacre. Offenbach měl napsáno pět hudebních čísel a v divadle započaly zkoušky, ale právě v tomto okamžiku se mu podařilo u ministerstva vnitra získat rozšíření svého divadelního privilegia. Do té doby měly Bouffes-Parisiens povoleno hrát pouze jednoaktové hry s nejvíce čtyřmi postavami; nově nebyl počet účinkujících omezen, takže bylo možné hrát hudební komedie nejen s větším počtem hlavních postav, ale rovněž se sborem, případným baletem a figuranty. Za těchto okolností zanechal práce na zmíněném libretu (které nakonec v roce 1872 zhudebnil Léon Vasseur) a rychle hledal jiné, které by mu umožnilo nové možnosti využít.[1]

Zpěvačka Marie Cico v Dámách z tržnice debutovala ve vedlejší roli ovocnářky

Nové libreto mu poskytl spisovatel a novinář Armand Lapointe (1822–1910), který v 50. letech 19. století napsal řadu hudebních komedií (vaudevillů) pro různá divadla, i když dosud žádnou pro Bouffes-Parisiens. Dámy z tržnice a Mesdames de Cœur-Volant (hudba Camille Erlanger, premiéra 16. dubna 1859 v Bouffes-Parisiens) však patří mezi poslední díla v tomto žánru; od roku 1860 se Lapointe věnoval téměř výlučně próze. Dámy z tržnice měly dvanáct jmenovitých rolí, z toho sedm podstatnějších (včetně vděčných úloh pro komickou trojici Léonce–Désiré–Mesmacre, aby změnou programu nepřišli zkrátka), a uvádějí na scénu sbor v podobě trhovců a trhovkyň i figuranty ve formě vojenského oddílu. Drobnou rolí zde začala i tehdejší Offenbachova milenka Marie Cico.[2] Nevídanému počtu účinkujících odpovídala i – na poměry malého divadla – skvostná výprava z dílny hlavního dekoratéra pařížské Opery Charlesa-Antoina Cambona, která představovala dobovou tržnici před dosud nezrušeným hřbitovem Neviňátek s kašnou Pierra Lescota a Jeana Goujona v původní podobě.[3]

Premiéra se konala 3. března 1858. Vedle trojice komiků v převleku se prosadil i Charles-François Duvernoy v mravně pochybné roli tambora Raflafly a v rolích mladých milenců spolehlivá Pierrette Chabertová jako Ciboulette a hlavně nově příchozí Lise Tautinová jako kuchtík Croûte-au-pot. Obecenstvo i kritika byly překvapeny inscenační ambiciózností díla, na které v tomto divadle, dosud předvádějícím v podstatě série drobných komorních scének, nebyly zvyklé; slovy kritika Julese Lovyho z hudebního časopisu Le Ménéstrel se tu objevila „grand opéra bouffe“[4]. Reakce však byly vesměs pozitivní; kritika se shodovala na chvále potřeštěného libreta, zejména však hudby. Zmíněný Lovy byl nadšen: „Tato hudba je současně jiskřivá a patetická, příjemná a strohá, burleskní a ušlechtilá; směje se a pláče, tančí, sténá, podupává, bubnuje, přiměje vás k slzám, ztrýzní vám duši, rozchechtá vás, očaruje vás, převrátí vám útroby, magnetizuje vás, uvrhne vás do extáze – je prostě báječná (místní výraz).“[4] Rovněž Aldino Aldini v La France musicale považoval Dámy z tržnice za osvědčení Offenbachova talentu: „Hned ze začátku musím říci, že p. Offenbach je nevyčerpatelný; nikdy neřekl své poslední slovo. Hudba veselá a hudba cituplná, hudba lidová a hudba učená, všechno mu jde. Tentokrát nám představil duchaplnou a pikantní parodii velkých oper, s jejich ansámbly, jejich septety – mimochodem, jeho vlastní septet je mistrovský kousek – jejich velkými efekty a dokonce jejich fígly. A jak je jeho opereta odvážně instrumentována! Člověk by se cítil v samotné Opeře.“[5] Recenzent Revue et gazette musicale de Paris psal: „Offenbach se na svou novou partituru spoléhal, a nemýlil se; je to jedna z nejlepších, které napsal v tomto žánru, který je jeho majetkem. Originalitu jeho inspirace a jeho stylu uznávají všichni, i ti, kteří jím pohrdají a přáli by si ho předstihnout.“ Podle něj se nejedná jen o hříčku nebo napodobeninu. „Systém hudební parodie zde ještě hraje svou roli, ale bez přehánění; Offenbach má dost síly, aby letěl na vlastních křídlech a to, co situace vyžaduje, nehledal jinde než v sobě.“[6]

Rytina s premiérovým obsazením Dam z tržnice: zleva Mesmacre (Mme Beurrefondu), Lise Tautin (Croûte-au-pot), Léonce (Mlle Poiretapée), C.-F. Duvernoy (Raflafla), Désiré (Mme Madou), Mlle Chabert (Ciboulette), Guyot (tržní komisař). Rytina Léona Loira

Lapointovo libreto řadí Dámy z tržnice do burleskní a parodické větve Offenbachovy rané tvorby, reprezentované například Dvěma slepci, Ba-ta-clanem, Chrupželezem nebo Večerním větrem Dějištěm tentokrát není exotické prostředí ani období, ale Paříž 18. století; podobně jako v případě Dvou slepců se hrdinové rekrutují ze spodních příček společnosti. Připomínka atmosféry historické pařížské tržnice byla aktuální, neboť právě v době premiéry probíhala výstavba nových pavilonů Halles de Paris a trh Neviňátek zažíval své poslední dny; definitivně byl zrušen roku 1860.[7]

Atmosféru pařížské tržnice ve svých komediích zpopularizoval dramatik z poloviny 18. století Jean-Joseph Vadé

Libreto paroduje uslzená dramata s rodinnou tematikou, melodramata hraná lidovějšími pařížskými divadly s typickými scénami jako shledání ztracených příbuzných (hrdinka Ciboulette se dojemně shledává se ztracenou matkou postupně třikrát). Podle Julese Lovyho je to „Paul de Kock naroubovaný na Vadého“ – odkaz jednak na nejtypičtějšího autora lidových románů a dramat z první poloviny 19. století, jednak na dramatika 18. století Jeana-Josepha Vadé, zakladatele „genre poissard“ – celého žánru komedií z prostředí tržnice.[4] Jedním z prostředků humoru je nápodoba nevázaného lidového jazyka trhovců, občas v kontrastu s pseudo-patetickou mluvou v melodramatických situacích. Hra však obsahuje také řadu prvků grotesky a fyzického humoru – potyčky mezi trhovkyněmi, přetahování se o kuchtíka i o Ciboulettu atd.; podle jedné z recenzí premiéry hrál nemalou úlohu „koš na uhlíky, v němž postupně přistanou všechny postavy této rekohry, včetně pana komisaře“.[4] Tento účinek podtrhlo využití mnoha převlekových rolí. Obsazení rolí mladíků zpěvačkami bylo dobovou konvencí a vyskytuje se v řadě Offenbachových operet; obsazení postav komických starších žen mužskými herci bylo rovněž osvědčeným divadelním prostředkem a Offenbach je využil v některých okrajovějších, zvláště fraškovitých pracích (Ojajaje aneb Královna ostrovů, Paní Motýlek, případně též Jana pláče a Jan se směje). Avšak v Dámách z tržnice jsou ze sedmi hlavních postav hned čtyři převlekové. Děj končí hned dvěma svatbami mezi postavami různého pohlaví, avšak hranými herci téhož pohlaví; už dobová kritika konstatovala, že „Offenbach se s pohlavím umělců nepárá“.[5] Již první dějepisec Bouffes-Parisiens Albert de Lasalle libreto charakterizuje slovy „extravagantní a nadmíru groteskní“[3] a Offenbachův životopisec Jean-Claude Yon ho přirovnává k absurdním humorem vynikajícím výtvorům Hervého.[8]

Dámy z tržnice byly první Offenbachovo dílo, ve kterém mohl prokázat svou schopnost napsat rozsáhlejší vokální formy, a partitura opery obsahuje řadu pozoruhodných míst. Začíná krátkou instrumentální introdukci přecházející ihned do prvního z osmi zpěvních čísel, v němž skladatel skvěle vystihl tržní mumraj. V úvodním septetu se překřikují jednotliví trhovci, vychvalujíce své zboží; je to v podstatě zvukomalebná kompozice sestávající ze stylizovaných pouličních výkřiků, včetně napodobení jejich falešných akcentů.[7] Tato scéna vrcholí příchodem Raflaflova oddílu a jeho kupletem, který se svou ráznou a zapamatovatelnou melodií sloužil jako základní téma opery. Méně výrazná je následující romance Croûte-au-pota, následuje první hudební rvačka a vzápětí po ní Ciboulettina bravurní (až pretenciózní[9]) árie italského typu v rytmu valčíku umožňuje interpretce předvést své pěvecké i herecké schopnostmi, například v částech, kdy přeskakuje z nižšího rejstříku do vyššího, jak tlumočí návrhy svých ctitelů a své odpovědi.[7] Raflaflovo nokturno je parodickým vyjádřením předstíraného milostného citu, zatímco následující duet Cibouletty a Croûte-au-pota je vřelejším a upřímnějším vyznáním lásky, moment určitého oddechu od rychlého groteskního děje. Vrcholným číslem je septet s potyčkou trhovkyň o dceru, který o málo později následuje poslední číslo, finále s odhalením Ciboulettina původu, radostným tancem „fricassée“ zejména pro představitele tří trhovkyň (který později německá kritika nazvala „trivializovanou čtverylkou“[10] nebo „tancem, který lze hravě označit za matku kankánu“[11]) a hymnickým zopakováním hlavního tématu z Raflaflova úvodního kupletu; obě poslední čísla se vyznačují drastickými hudebními kontrasty, žonglováním se slabikami nebo opakováním triviálních až nesmyslných útržků textu k zvýšení komického účinku.[7] Až ve finále se zapojuje sbor, který má spíše statickou úlohu,[7] i když čtyři jeho sólisté vystupují již v introdukci. Již dobová kritika poukazovala na příbuznost hudby Dam z tržnice s mistry italské opery buffy (jako Paisiello nebo Cimarosa).[6][9] Celkově tento experiment prokázal Offenbachův talent pro propracovanější partitury – včetně schopnosti dosáhnout skutečného sladění hlasů v ansámblech[9] –, který se již na podzim roku 1858 definitivně osvědčil v Orfeovi v podsvětí.

V prvním vídeňském nastudování Dam z tržnice roku 1862 vystoupili slavní komici Johann Nepomuk Nestroy a Louis (Alois) Grois

Dámy z tržnice zůstaly několik let na repertoáru Bouffes-Parisiens, a to nejen v Paříži, ale i na četných zájezdech tohoto divadla. 10. května 1858 jimi Bouffes-Parisiens zahájily svůj vůbec první zájezd v Marseilles.[12] 7. července 1858 je hrály v Krollově divadle v Berlíně.[13][14] I když je kritika chválila a označovala za „vrchol groteskní komiky“, předvídala, že „přenesení tohoto kusu na německé jeviště by bylo nemožností; absurdity a lascivnosti libreta by stěží přežily první scény“. V Bruselu Bouffes-Parisiens uvedly Dámy z tržnice prvně 13. června 1860.[15] 11. června 1861 následovala Vídeň (Treumannovo divadlo na nábřeží Františka Josefa)[13] a 12. července 1861 Pešť (Budapešť) v Národním divadel (Nemzeti Színház)[16].

Později Dámy z tržnice od Bouffes-Parisiens převzala jiná pařížská divadla: roku 1873 Théâtre de la Renaissance (ještě pod Offenbachovým dohledem), roku 1889 Théâtre Cluny, roku 1913 Théâtre des Arts, 4. května 1940 dokonce Théâtre national de l'Opéra-Comique.[17] Hrály se často i ve francouzských provinčních divadlech. Roku 1867 například pobýval Jacques Offenbach v Nice a navštívil představení Dam z tržnice v tamějším divadle; následně veřejně nabídl řediteli divadla 500 franků za to, že až do Offenbachova odjezdu z města upustí od masakrování jeho díla.[18] Celkově, zatímco zahraniční kariéra Dam z tržnice zaostávala za jinými Offenbachovými díly, ve Francii nikdy nadlouho nezmizely z jeviště. Významná byla inscenace režiséra Roberta Dhéryho v Opéra-Comique v letech 1979–1984 (spolu s operetami Pan Karfiol si dovoluje pozvat… a Panenské jablíčko pod společným názvem Vive Offenbach!).[19][20] Pozadu samozřejmě nezůstala ani francouzskojazyčná divadla mimo samotnou Francii. Již v říjnu 1858 ji hrálo v Bruselu divadlo Bouffes-Belges.[21] 18. prosince 1908 je uvedla honosná Opéra de Monte Carlo.[15]

Nepočítáme-li inscenaci Bouffes-Parisiens představenou na turné tohoto divadla v Berlíně, objevily se Dámy z tržnice mimo Francii netypicky poprvé v Polsku. 21. května 1860 měla ve varšavském Velkém divadle premiéru polská úprava pod názvem Straganiarki.[22] Táž verze se hrála od 19. dubna 1868 v polském divadle ve Lvově.[15][23]

Ve Vídni uvedl Dámy z tržnice Offenbachův velký propagátor Karl Treumann ve svém divadle zvaném Divadlo na nábřeží Františka Josefa (Theater am Franz-Josef-Kai) nebo prostě Treumann-Theater. Měl v ní vystupovat jeho kolega a přítel, slavný herec Johann Nepomuk Nestroy, který v jeho divadle hostoval a již dříve se objevil v jiných offenbachiádách, zejména jako Jupiter v Orfeovi v podsvětí a Pan v Dafnisovi a Chloé. Nestroy se ji však zdráhal do němčiny převést: „Ta hra tak, jak je, nemůže být nikdy poněmčena. Nejde jen o francouzské slovní hříčky, které nelze přeložit, ale ani sama zápletka nemůže být převedena do němčiny.“[24] Nakonec však operetu přece jen pro Treumanna přeložil Alois Berla pod názvem Damen vom Stande (slovní hříčka znamenající „dámy z (vyššího) stavu“ i „dámy od stánku“); přitom ji lokalizoval do vídeňského prostředí, které vyhovovalo místním hercům v čele s Nestroyem. Ten ztělesnil pannu Barbaru Kletzenstinglovou, koláčnici [=Mlle Poiretapée]; byla to vůbec poslední role tohoto legendárního vídeňského komika.[25] Další dvě trhovkyně, v této adaptaci paní Linsengrubovou a paní Hetschpetschovou, hráli oblíbení komici Louis Grois a Wilhelm Knaack, samotný Karl Treumann hrál tambora Anastasia Bummerleho [=Raflafla] a Anna Marková a Helene Weinbergerová hrály zelinářku Gretu [=Ciboulette] a kuchtíka Petera Schwammerla [=Croûte-au-pot].[26]

Premiéra se konala 22. února 1862 a inscenace, byť skvostně vypravená (nové dekorace Hermanna Burgharta a kostýmy Moritze Meyera)[26], patřila k málo úspěšným podnikům tohoto divadla. Revue Wiener Theater-Chronik psala: „Tato Offenbachova opereta oslovovala nyní právě tak málo, jako když ji zde provedly Bouffes-Parisiens. Pánové Nestroy, Grois a Knaack sice byli, pokud zrovna nezpívali, výtečnými představiteli „dam z tržnice“, nemohli však zabránit fiasku této novinky.“ Snesitelně prý zpívali jen Treumann a Weinbergerová.[27] Podle deníku Die Presse: „Komolit Offenbachovy operety co do textu i hudby patří k největším zálibám této scény. […] Berlův text je, až na některé groteskní pošetilosti, bezvýrazný. Poměrně nezměněná hudba přesahuje pěvecké a krákavé síly účinkujících, zejména dam […] Obecenstvo zůstalo od počátku do konce netečné.“[28] I dle mínění časopisu Blätter für Musik, Theater und Kunst operetě lokalizace do Vídně uškodila, obrala ji o atmosféru a znemožnila její úspěch. Hudba podle něj obsahuje řadu vynikajících míst, kterým však provedení herci Treumannova divadla málo pomohlo, zvláště v porovnání s herci Bouffes-Parisiens dosud v čerstvé paměti; hlavní kritiku sklidil sám Nestroy.[29] Malý úspěch této inscenace (v kombinaci s faktem, že jde o inscenačně nejnáročnější z Offenbachových aktovek) odradil od Dam z tržnice další německojazyčná divadla v rakouské monarchii.

Minna Wagnerová hrála Ciboulette ve vídeňské inscenaci Dam z tržnice roku 1870

Bližší francouzskému originálu, i když rovněž s vlastními úpravami, byla druhá německá verze, jejíž text přeložil a upravil Eduard Jacobson. Pod žánrovým označením „operní burleska“ a názvem Die Damen der Halle ji poprvé uvedla berlínská Krollova opera 6. srpna 1867.[15] Hrály dámy Jenny Mejo a Kochová jako mladý pár, pánové Weiss, Hesse a Grahl jako tři trhovkyně a Theodor Kruis jako Raflafla. Hudební časopis Berliner Musikzeitung dává tato úprava „směs francouzské podkladové barvy a lokálních [=berlínských] přísad, avšak graciézní kolorit převažuje a Offenbachova dráždivá hudba, tak svěží a pikantní jako kterákoli jiná, kterou napsal, musí celkově tomuto drastickému dílku pomoci k úspěchu.“[30] Dílo bylo skutečně v Berlíně dosti úspěšné, předpovědi recenzenta, že se ujme i na dalších německých scénách, se však nenaplnily. Berlínskou verzi však uvedlo roku 1870 (premiéra 4. května) vídeňské divadlo Carltheater; Anna Grobeckerová (sestra Jenny Mejo) a Minna Wagnerová hrály kuchtíka a mladou zelinářku, z Treumannovy inscenace zůstal Wilhelm Knaack jako jedna z hokynářek, další dvě hokynářky a tambora hráli Karl Blasel, Josef Roehring a Franz Eppich.[31]

Mladou zelinářku Ciboulettu v maďarské premiéře Dam z tržnice roku 1863 ztvárnila Emma Harmathová (patrně v jiném kostýmu, než je zobrazen)

V Uhersku představilo Dámy z tržnice poprvé na zmíněném zájezdu roku 1861 přímo Théâtre des Bouffes-Parisiens. V maďarštině je o dva roky později (premiéra 3. října 1863) uvedlo Lidové divadlo (Népszínház) v Budíně, a to v překladu Mihály Haviho a Józsefa Romhányiho pod názvem A kofák. Pak ji hrála například divadla v Prešporku (1864), Aradu (1864) nebo Miškovci 1868.[16]

Ve Velké Británi a v anglicky mluvícím světě se tato opereta v 19. století překvapivě neprosadila, a to přes oblibu převlekových komedií v žánru anglické burlesky. Zkrácená verze se hrála roku 1865 v londýnském Oxford Music Hall, avšak plné znění soudobá divadla zřejmě neuvedla.[13]

Do Dánska dorazily Dámy z tržnice poměrně pozdě. Poprvé se hrály v překladu Antona Melbyeho pod názvem Konerne i Hallerne 1. června 1906 v Divadelním sále (Teatersal) v kodaňském Tivoli. O dva roky později je inscenovalo divadlo ve Frederiksbergu.[32]

Roku 1874 odkoupilo práva k Dámám z tržnice pro Itálii od nakladatelství Brandus italské nakladatelství Sonzogno a o rok později vydalo i klavírní výtah s italským překladem pod názvem Le Erbivendole, ale o soudobých inscenacích v italštině nejsou zprávy.[33] Jedno z řídkých moderních italských provedení Dam z tržnice, pod názvem Le Signore del Mercato, uspořádal dirigent Peter Maag 14. května 1981 v turínském Auditorio della RAI.[34]

Dámy z tržnice se v současnosti hrají poměrně často, i když většinou jako školní nebo amatérská či poloamatérská představení. Offenbachovský badatel a editor Jean-Christophe Keck ji nastudoval pro festival na hradě Bruniquel roku 2006[35] (tato inscenace se hrála rovněž v divadle Opéra de Tours roku 2008[36]) a znovu roku 2014[37]- Roku 2007 je hrál Ensemble Lyrique Jacques Coeur v Bourges. V roce 2011 Dámy z tržnice Curyšská opera (Opernhaus Zürich) zkombinovala s operou Carla Orffa Chytračka (Die Kluge).[38] Roku 2012 je nastudovala s J.-C. Keckem Hudební akademie Hannse Eislera v Berlíně.[39] Inscenace Nového operního studia Opéra de Lyon v Théâtre de la Croix-Rousse z roku 2012 se hrála téhož roku i v Besançonu a byla obnovena v Lyonu roku 2015 (dirigent Jean-Paul Fouchécourt); samotné operetě v ní předcházel prolog z Břicha Paříže, románu o pražské centrální tržnici od Offenbachova zarytého kritika Émila Zoly.[40][41][42]

Roku 2017 tuto operetu nastudovala chicagská divadelní společnost New Moon Opera v kombinaci s Offenbachovou Bagatelou.[43] Zahrálo ji též sdružení Lyrica, association lyrique des Hauts de France, roku 2019 ve vesnici Erquinghem-Lys[44], školní inscenaci nastudovala také George Mason University Opera (Los Angeles)[45] a v létě téhož roku se hrála na operetním festivalu v Aix-les-Bains[46].

České země

Premiéra Pařížských zelenářek v Praze byla zásluhou Josefa Frankovského, který si je zvolil ke své benefici

Do českých zemí dorazila až verze z Carltheatru, a to nezvykle pouze v češtině. Český překlad a úpravu pro Prozatímní divadlo pořídil J. Hanuš (Jindřich Hanuš Böhm). Převlekové úlohy byly zcela odstraněny: trojice trhovkyň v ní oproti originálu hrály ženy a kuchtíka muž, čímž byly komika kusu a ovšem i umělecký záměr autorů dosti oslabeny. Premiéra, jež byla beneficí Josefa Frankovského v roli Raflafly, se konala v letní aréně na hradbách 8. července 1871 v kombinaci s rozvernou lidovou veselohrou Vlci v ovčinci. Baletní mistryně Marie Hentzová do ní aranžovala „tanec zelenářek“.[47] Pod názvem Pařížské zelenářky měla tato opereta u publika zprvu „průrazný úspěch, který se projevil hlasitými salvami potlesku a četným vyvoláváním herců“, a Anna Kupková (Ciboulette) a Jindřich Mošna (Croûte-au-pot, v české verzi Francínek) museli opakovat svůj duet.[48] Hudební listy byly rezervované: „Text je dosti slabý, hudba lepší než tento“.[49] Zato Jan Neruda ve své recenzi mínil, že Pařížské zelenářky zvítězily, libreto je že francouzsky vtipné, hudba jen lehká, ale pikantní, a některé scény (duet Francínka a Cibouletty č. 6 a „examinační scéna“ – septet č. 7) jsou „velice působivy“.[50][51] I recenzent časopisu Světozor poznamenával, že se opereta, včetně hudby a hereckých výkonů, obecenstvu velice líbila: „Jest v ní trefně vylíčen divoký život pověstného zelného trhu pařížského.“[52] Následovalo však do konce roku jen pět repríz a pak opereta z repertoáru zmizela.[53]

Prostředí pařížské tržnice později vykreslila nesmírně populární opereta Charlese Lecocqua Dcera madame Angot (česká premiéra 4. července 1874)[54], a zřejmě i proto se Offenbachova skromnější verze na českém repertoáru dále neprosadila.

Kašna Neviňátek v polovině 18. století

Pařížská tržnice, obraz Philiberta-Louise Debucourta z roku 1782

(Pařížská tržnice za Ludvíka XV.) V pařížské ústřední tržnici je rušno, trhovci a hlavně trhovkyně se překřikují a lákají své zákazníky. Raflafla, velitel tamborů, zastavuje své vojáky a zpívá oslavnou píseň na „dámy z tržnice“ (č. 1 septet Ach'tez nos légum's a Raflafův kuplet Au beau jour d'la mi-carême). Předává jim obrovskou kytici a rozpouští svůj oddíl. Zůstává na místě u stánků dvou trhovkyň, paní Beurrefonduové a paní Madouové. Raflafla by se potřeboval oženit s některou z dam – kteroukoli, která by měla úspory alespoň dva tisíce livrů –, a proto se postupně dvoří oběma. Paní Beurrefonduová se má na pozoru: již před dávnými lety se spálila, když ji opustil její manžel, seržant francouzské armády, a přitom si odnesl i jejich několikaměsíční dcerku… Týž odstup si zachovává a prakticky touž historku mu vypráví i paní Madouová. Avšak hlavním a tajeným důvodem zdráhání obou trhovkyň je jejich náklonnost k roztomilému kuchtíkovi Croûte-au-potovi.

Kuchtík právě přichází a hledá mladou trhovkyni Ciboulette, do níž je zamilován (č. 2 kuplet Croûte-au-pota Ma Ciboulette). Ale paní Beurrefonduová i paní Madouová se mu snaží vetřít do přízně, podstrkují mu do košíku zboží ze svých stánků a nakonec se ho pokoušejí fyzicky zmocnit a vyrvat té druhé. Croûte-au-pot skončí v koši s uhlíky a žárlící Raflafla ho odnáší. Obě rozdurděné trhovkyně si toho ani nevšimnou a vjedou si do vlasů. Jejich ctnostná kolegyně slečna Poiretapéeová (která si mimochodem také myslí na sličného kuchtíka) se je snaží roztrhnout a usmířit, ale jen se jí podaří obrátit obě proti sobě. To přirozeně vyvolá shluk ostatních trhovců i zákazníkům včetně Cibouletty, která konečně dorazila ke svému stánku (č. 3 ansámbl Quel est ce vacarm'). Přispěchá i tržní komisař se svými pochopy a odvádí všechny tři znepřátelené trhovkyně do vazby.

Ciboulette si zpívá o tom, jak se její ovoce dobře prodává a jak by šlo na odbyt ještě více, kdyby slevila ze své počestnosti (č. 4 Ciboulettin recitativ a rondo Quel bruit et quel tapage). Raflaflovi mezitím utekl Croûte-au-pot a tambor ho logicky hledá u Cibouletty. Dívka k němu chová nevysvětlitelnou, byť ne mileneckou náklonnost, a i Raflafla k ní cosi cítí, ačkoli Ciboulette neodpovídá jeho finančním potřebám. Proto se raději dvoří pro změnu vracející se slečně Poiretapéeové a zpívá jí milostné „nokturno“ (č. 5 Raflaflův kuplet Vous êtes la lune). Jenže ta ho odmítá; tvrdí, že chce zůstat do smrti pannou, ve skutečnosti však hodlá zůstat věrnou své první lásce. Až argument, že její úspory nedosahují požadované výše, Raflaflovo namlouvání zastaví; na odškodněnou alespoň odvádí slečnu na kalíšek kmínky.

Mezitím se vrací Croûte-au-pot a nachází konečně Ciboulettu samotnou, aby si mohli vyznat lásku (č. 6 duet Ciboulette a Croûte-au-pot Oui, mon bonheur, le bonheur que je rêve). Paní beurrefonduová přemohla kaprála a utekla z vazby; když nalezne Ciboulettu a Croûte-au-pota v objetí, rychle kuchtíka zažene a Ciboulettě vyčítá, že se miliskuje na veřejnosti se svobodným mládencem. Ciboulette přiznává, že by si ráda Croûte-au-pota vzala, ale nemůže se provdat bez svolení rodičů – které bude obtížné získat, protože je sirotkem. Okolnosti jejího narození a osiření paní Beurrefonduovou šokují: zjišťuje totiž, že je Ciboulettinou matkou. Je tímto nečekaným shledáním dojata a běží vyhledat kuchtíka, aby mladému páru dala mateřské požehnání. Slečna Poiretapéeová, která byla výstupu přítomna, vypráví celou příhodu paní Madouové a ta nabude přesvědčení, že Ciboulettinou matkou je ona. Nastává druhé dojemné shledání. Když se vrátí paní Beurrefonduová, nechce se svých právě nabytých rodičovských práv vzdát, a tak nastává další potyčka. Jen přítomnost komisaře zabrání nejhoršímu (č. 7 septet buffo Je défendrai mon enfant).

Jenže jak zjistit, která z dam je Ciboulettinou pravou matkou? Naštěstí si dcera vzpomene, že nosí od svých tří let na ňadrech dopis od svého otce, jejž nebyla pro svůj analfabetismus schopna přečíst. Protože i většina ostatních přítomných má se čtením potíže, zůstane čtení dopisu na Croûte-au-pota. Ze psaní vyjde najevo, že Ciboulettovým otcem je – Raflafla! – a její matkou – slečna Poiretapéeová! Oba dávají Ciboulettě ke svatbě s kuchtíkem svolení a oba i shledávají, byť bez velkého obapolného nadšení, že budu muset rodinné shledání završit i vlastním sňatkem. Paní Beurrefonduová a paní Madouová vyšly tentokrát naprázdno, ale to nemění nic na tom, jak obdivuhodnými bytostmi jsou „dámy z tržnice“ (č. 8 finále Quel prodige s'opère s tancem fricassée a reprízou Raflaflaova kupletu Vivent les dames de la Halle).

Dvě flétny (2. též pikola), hoboj, dva klarinety, fagot; dva lesní rohy, dvě trubky, pozoun; tympány, bicí souprava; smyčcové nástroje (housle, violy, violoncella, kontrabasy).[55]

Mady Mesplé, jež zpívá Ciboulette na nahrávce EMI

• 1958 (rozhlasová nahrávka, CD 2016 Malibran MR 796) Zpívají (Poiretapée) Marcelle Sansonetti, (Madou) Deva Dassy, (Beurrefondu) Gabrielle Ristori, (Raflafla) Gaston Rey, (Ciboulette) Claudine Collart, (Croûte-au-pot) Joseph Peyron, (komisař) Pierre Germain, (obchodník se šatstvem) Janie Delille, (obchodnice s deštníky) Jeannette Levasseur, (zelinářka) Germaine Parat. Sbor a orchestr řídí Roger Ellis.
• 1982 (nahrávka z koncertu v Monte Carlu na základě inscenace Opéra-Comique, LP EMI, 2C 157-173 1743, HIS MASTER’S VOICE, SLS 173 1743, CD 2009 EMI, CDS7 49 361-2) Zpívají (Poiretapée) Michel Hamel, (Madou) Michel Trempont, (Beurrefondu) Jean-Philippe Lafont, (Raflafla) Charles Burles, (Ciboulette) Mady Mesplé, (Croûte-au-pot) Léonard Pezzino, (komisař) Jean-Marie Frémeau, (obchodník se šatstvem) Marcel Quillevéré, (obchodnice s deštníky) Monique Pouradier-Duteil, (zelinářka) Olympe Dumaine. Orchestre philharmonique de Monte Carlo řídí Manuel Rosenthal.

• JANOTA, Dalibor. Česká a světová opereta. Praha: NS Svoboda, 2020. 872 s. ISBN 978-80-205-0641-2. S. 469–470.

• Dámy z tržnice v knihovně public domain hudebnin IMSLP (Petrucci Music Library) (partitura a klavírní výtah)
• Libreto ve francouzštině
• Mesdames de la Halle na YouTube, školní inscenace George Mason University Opera (Los Angeles) z roku 2019