Burzenland (řádový stát)

Burzenland (latinsky Terra Borza, maďarsky Barcaság, rumunsky Tara Bârsei) je německý název pro historické území na jihovýchodě Sedmihradska (ležícího dnes v Rumunsku), které v letech 1211–1225 obýval se souhlasem uherského krále Řád německých rytířů. Úkolem těchto německých křižáků bylo „bojovat proti, dosud pohanským, kumánským nájezdníkům a zalidnit deserta et inhabita zdejší kraje“ výměnou za částečnou autonomii a možnost ražení mincí. Němečtí rytíři zahájili politiku zalidňování z Německa. Byl to první neúspěšný pokus řádu získat území mimo tradiční křižácká území v Levantě, kde již byl prostor pro mladý rytířský řád kvůli silné konkurenci značně omezen, zde již operovaly jiné rozšířenější rytířské organizace jako byli templáři či johanité. Pozornost německých křižáků se navíc častěji sbíhala k výbojům proti pohanům ve východní Evropě, jež pro ně byly geograficky bližší a tedy dostupnější nežli dlouhá a nebezpečná cesta do daleké Levanty.

Burzenland Terra Borza (la) Barcaság (hu) ←  1211–1225  → vlajka znak
geografie Rozšíření Řádu německých rytířů po Evropě kolem roku 1300, Burzenland vyznačen světle modře
hlavní město:	neurčeno
obyvatelstvo
národnostní složení:	Sedmihradští Sasové, Němci, Rumuni, Uhři
jazyky:	němčina, latina, maďarština, rumunština
náboženství:	římskokatolické
státní útvar
státní zřízení:	teokratická volená monarchie
mateřská země:	Uherské království
státní útvary a území
předcházející: Uherské království (1000–1301) následující: Uherské království (1000–1301)

V roce 1193 vyzval papež Celestýn III. rytířské řády, zejména Řád německých rytířů a Řád mečových bratří k boji proti nevěřícím v Pobaltí, protože v Pobaltí stále žily kmeny, které odmítaly přijmout křesťanství. Vojenské vpády a nájezdy pohanských Prusů vůči svým křesťanským sousedům se navíc často neobešly ani bez ničení církevních statků. Tyto výzvy však prozatím zůstaly nevyslyšeny. Řád německých rytířů nadále působil ve Svaté zemi, v části města Akkonu měl řád zřízeno své velitelství, které ztratil z důvodu dobytí města muslimskými vojsky až v roce 1291. Řádu tedy nečinilo problémy působit na vícero místech současně.

V roce 1211 daroval uherský král Ondřej II. území v Sedmihradsku německým rytířům, aby ho kolonizovali a zároveň pomohli Uhersku proti pronikajícím Kumánům. V německém jazyce se země začala nazývat Burzenland. Řád zde postavil několik hradů a zval na území německé kolonisty. Tito osadníci přicházeli převážně z Porýní a Vestfálska, ale i z Durynska a Bavorska, a začalo se jim říkat Sedmihradští Sasové.

Osadníci se rozšířili na severovýchodě a jihu Sedmihradska a založili zde mj. města Kronstadt (Brașov), Schäßburg (Sighișoara) či Hermannstadt (Sibiu). Roku 1224 jim král Ondřej II. v listině Diploma Andreanum udělil řadu výsad a autonomii v čele se Sibiňským hrabětem. Obdobné výsady a autonomii získali i Sékelové, jimž vládl Sékelský hrabě. Sékelové a Sasové měli za úkol střežit zdejší úseky uherských hranic. Tato etnika zároveň tvořila dva ze tří zdejších politických národů - třetím byla zdejší maďarská šlechta, jíž zde vládl přímo sedmihradský vojvoda, který byl Sékelskému a Sibiňskému hraběti nadřízen jen v otázkách financí, mincovnictví, vojenství a společných sněmů. Naopak většinoví Rumuni byli v postavení nevolníků.

Po necelých 14 letech roku 1225 byl Řád německých rytířů z území vyhnán, protože měl v plánu zřídit na území řádový stát nezávislý na uherském králi. Tím skončili snahy řádu pro zbudování řádového státu v Sedmihradsku. Rytíři se přesto nemuseli obávat ohledně svého dalšího angažmá, protože zájem o schopné zkušené bojovníky nebyla nouze.

V pořadí čtvrtý velmistr Hermann ze Salzy (1209–1239) od neznámého umělce dle dobové představy

Němečtí rytíři tentokrát vyslyšeli předchozích výzev, když krátce po jejich vyhnání z Uherska, již na přelomu let 1225/1226, obdrželi z Polska novou pozvánku, a to do Pobaltí od knížete Konráda Mazovského. Za ochranu prusko-mazovského pohraničí, před dosud pohanskými Prusy, jim byla jako odměna nabídnuty chełmiňské země, zahrnující mimo jiné také zachování knížecí svrchovanosti nad tímto územím, což vzhledem k předchozím zkušenostem s německými rytíři v Sedmihradsku, to byl velmi neprozřetelný čin. Řád si zde počínal podobně jako dříve a byl tentokrát úspěšný, po několika letech se jim podařilo vybudovat v Prusku stálé řádové državy a založit mocný řádový stát nezávislý na místních na panovnících. Stát přetrval až do roku 1525, kdy se rozpadl v důsledku válek s Polskem, Litvou a snah pruských měst po osamostatnění.

V Burzenlandu zůstali i po vyhnání řádu němečtí kolonisté a prokázali vysoký stupeň organizace, což vyústilo do autonomie trvající od roku 1224 až do 19. století v rámci tzv. Královy země (něm. Königsboden, lat. Fundus Regius, maď. Királyföld). V roce 1876 byl Burzenland v rámci velké administrativní reformy Sedmihradska začleněn do uherské brašovské župy. Poté, co se Sedmihradsko stalo v roce 1920 součástí Rumunska, zůstal Burzenland součástí rumunské brašovské župy.