Galilejské knížectví

Galilejské knížectví bylo jedno ze čtyř hlavních vazalských panství křižáckého Jeruzalémského království. Centrum knížectví se nacházelo kolem města Tiberias a Galilejského jezera, zbytek území knížectví, které se rozprostíralo na území Galileje a jižní Fénicie (dnešního Libanonu) byl pod správou vazalů galilejského knížete. Některé vztahy mezi Galilejským knížectvím a jeho vazaly však byly čistě formální, například Sidonské panství bylo zcela nezávislé.

Galilejské knížectví ←  1099–1187  → vlajka znak
geografie Galilejské knížectví (světle zeleně) kolem roku 1187
hlavní město:	Tiberias
obyvatelstvo
národnostní složení:	Frankové, Arabové
jazyky:	latina, starofrancouzština, italština, arabština, řečtina
náboženství:	římskokatolické, řecké ortodoxní, syrské ortodoxní, islám, judaismus
státní útvar
státní zřízení:	feudální dědičná monarchie
mateřská země:	Jeruzalémské království Jeruzalémské království (vazalství)
státní útvary a území
předcházející: Fátimovský chalífát následující: Ajjúbovský sultanát

Křižácké panství v Galileji bylo založeno roku 1099, kdy jeruzalémský vládce Godefroy z Bouillonu Tiberiadu, Haifu a Bet Še'an předal v léno Tankredovi Galilejskému. Roku 1100 Tankred složil lenní přísahu jeruzalémskému patriarchovi Daimbertovi, který mu propůjčil knížecí hodnost. Ale již následujícího roku Godefroyův nástupce, jeruzalémský král Balduin I. omezil Tankredovu moc předáním Haify do rukou Galdemara Carpenela. Tankred roku 1101 Galileu opustil a stal se regentem Antiochijského knížectví za svého strýce Bohemunda z Tarentu, který byl v tureckém zajetí. Knížectví se zatím stalo lénem rodu de Saint-Omer a později Bures. Roku 1187 bylo knížectví dobyto sultánem Saladinem, ale titul poté nadále užíván mladšími syny a dalšími příbuznými kyperských králů (kteří byli titulárními králi jeruzalémskými).