Vévodství Naxos

Italské městské státy, mezi nimi zejména Janovská republika, Pisa a Benátská republika soustředili svůj imperiální zájem na egejské ostrovy již dávno před čtvrtou křížovou výpravou (1204). Italští obchodníci měli své obchodní stanice v Konstantinopoli a italští piráti často ve 12. století útočili na osadníky v Egejském moři. Po pádu Konstantinopole a (dočasném) vyvrácení Byzantské říše křižáky roku 1204 Benátčané, kteří na této výpravě měli lví podíl, mohli své plány v Egejském moři realizovat.

Vévodství Naxos bylo založeno v roce 1207 vůdcem benátské flotily, která čtvrtou křížovou výpravu do Konstantinopole doprovázela, Marcem Sanudem, synovcem benátského dóžete Enrica Dandola. Dobytí Kyklad byl od Marca Sanuda nezávislý a velmi riskantní podnik, ke kterému neměl od latinského císaře Jindřicha Flanderského svolení. Na jeho výpravě Marca doprovázel jeho bratranec Marino Dandolo, bratři Andrea(Ondřej) a Geremia(Jeremiáš) Ghisiové, a také Ravano delle Carceri, pán z Euboje a Philocalo Navigaioso, pán z Lémnu. Pro svou kampaň si Sanudo zařídil zapůjčení devíti galér z benátského loďstva. Sanudova flotila zakotvila v přístavu Potamidides na severozápadě Naxu a odtud Benátčané dobyli většinu ostrova.

Východní ortodoxní Řekové přesto pokračovali v odporu a zřídili si tábor kolem pevnosti Apalyros. Marco Sanudo Apalyros oblehl. Navzdory podpoře hlavních rivalů Benátek v Itálii Janovanů, pevnost po pěti až šesti týdnech obléhání padla.

Zbytky benátské pevnosti na ostrově Naxu

Poté, co byl v roce 1210 obsazen celý ostrov, Marco a jeho spolubojovníci brzy dobyli Milos a ostatní ostrovy v Kykladském souostroví a Marco Sanudo se prohlásil Vévodou Egejského moře nebo také Vévodou z Naxu a centrum své moci zřídil na Naxu. Sanudo zde vybudoval mocnou pevnost a Kyklady rozdělil na padesát šest provincií, které podělil jako léna mezi své spolubojovníky. Většina z nich vládla velmi autonomně a nejspíš platili Sanudovi nějaké dávky. Carcerimu a Navigaoisovi poté byly jejich ostrovy uděleny jako léno samotným latinským císařem, díky čemuž se fakticky stali vazaly Latinského císařství. Marco Sanudo se poté také stal vazalem císaře v Konstantinopoli raději, než být vazalem Benátek.

Dobyvatel Marco Sanudo vládl dvacet let (1207–1227). Ve svém osobním držení měl ostrovy Naxos, Páros, Antipáros, Milos, Sifnos, Kythnos, Ios, Amorgos, Kimolos, Sikinos, Syros a Folegandros. Bratranec Dandolo držel ostrovy Andros, Tinos, Mýkonos, Skyros, Skopelos a Serifos. Bratři Ghisiové měli v držení ostrov Cea. Théru spravoval Jacopo Barozzi, Anafi Leonardo Foscolo, Kythiru Marco Venier a Antikytheru držel Jacopo Viaro.

Anály latinského Egejského vévodství se při popisování historie vévodství soustřeďují především na rodiny Sanudo, Dandolo, Ghisi, Crispo a Sommaripa, Venier a Quirini, Barozzi a Gozzadini. Na Naxu se vystřídalo celkem dvacet jedna vévodů jako vazalové latinských císařů i villehardouinských knížat z Achaje, Anjouovců v Neapolském království (1278) a po roce 1418 Benátské republiky.

V roce 1236 bylo Vévodství Naxos nominálně uděleno Guillaumu II. z Villehardouinu, budoucímu achajskému knížeti. Vévoda Marco II. Sanudo ztratil ve prospěch Byzantské říše, jejíž flotilu vedl na konci 13. století admirál italského původu Licario, mnoho ostrovů, kromě Páru a Naxu. V roce 1317 zaútočila Katalánská společnost na zbytky vévodství. Roku 1383 příslušníci rodu Crispi vedli otevřené ozbrojené povstání a z naxoského trůnu svrhli dynastii Carceri- Niccolo II. vládl 1364-71 jako manžel vévodkyně Florentie I. Sanudo (1361-71), poté v l.1371-83 Niccolo III. Carceri. Během vlády vévodů z dynastie Crispi se sociální systém a zemědělství rozložily úplně a dominanci získalo pirátství.

Sultán Selim II.

Ještě před tím, než bylo za vlády posledního vévody z Naxu Giacoma IV. sultánem Selimem II. (1566-1574) dobyto, bylo vévodství přinuceno osmanským Turkům platit tribut. Sultán jmenoval posledního zástupce státu Egejské vévodství, portugalského žida Josefa Nasiho, který vládl v letech 1566 - 1579.

Josef Nasi se oženil se svou sestřenicí, doñou Reynou Nasi, dědičkou rodu Mendesů, který poskytl Nasimu i jeho majetku útočiště po Alhamberském dekteru o vyhnání židů. Po Josefově smrti roku 1579 sultán vyvlastnil většinu vdovina majetku, který čítal asi devadesát tisíc dinárů, které měla vyhrazeny ve své ketubě. Spolu se zbytkem svého dědictví doña Reyna držela také hebrejský knihtisk, nejprve ve svém paláci v Belvederu a později na předměstí Konstantinopole.

Vláda západních křesťanů po tomto datu však nebyla zcela vymýcena. Rod Gozzadini z Bologny, který vládl na ostrově Sifnos dále nesli titul „vévody z Naxu“. Pod benátskou správou zůstaly i některé další menší ostrovy v Kykladském souostroví. Ostrov Tenos Benátčané drželi až do roku 1714. Poslední benátské přístavy v Moreji (Peloponésu) byly dobyty roku v roce 1718. Dalmatský šlechtic Gaspar Graziani začal někdy po roce 1519 nosit titul „vévoda z Naxu“, který pravděpodobně ztratil buď v roce 1619, když získal titul moldavského knížete, nebo o rok později, když byl popraven.

• Benátská republika
• Křižácké státy
• Latinské císařství
• Achajské knížectví
• Soluňské království
• Athénské vévodství
• Čtvrtá křížová výprava

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vévodství Naxos na Wikimedia Commons
• Lateinische Herrschaften in Griechenland im Projekt der Foundation for Medieval Genealogy
• Ducal House of Crispo