Jaroslav Heyrovský

Jaroslav Heyrovský v laboratoři (z archivu ÚFCH AV ČR)

Narodil se v Praze v rodině Kláry (rozená Hanlová z Kirchtreu)[3][4] a Leopolda Heyrovských jako čtvrté z pěti dětí. Měl tři sestry, Kláru, provdanou za Arnošta Hofbauera, Marii a Helenu a mladšího bratra Leopolda.[5] Otec byl profesorem římského práva na Univerzitě Karlově a také její rektor. V roce 1901 byl přijat na Akademické gymnázium, kam později do stejné třídy přistoupil Karel Čapek[6], s nímž i seděl v lavici. Odmaturoval v roce 1909.[7] Téhož roku se zapsal na Karlovu univerzitu, kde navštěvoval přednášky chemie, fyziky a matematiky. Absolvoval zde dva semestry.[8] V roce 1910 odešel studovat na University College do Londýna.[3][9] Důvodem byl zájem o fyzikální chemii, která byla na vysokých školách v Rakousku-Uhersku na nízké úrovni. Na University College tehdy přednášel například Sir William Ramsay. Díky studiu v Anglii se naučil experimentovat co nejjednodušeji a laboratorní deník si vedl v angličtině.[7] Roku 1913 získal titul bakaláře přírodních věd (Bachelor of Science). Poté se přihlásil k postgraduálnímu studiu u profesora Fredericka G. Donnana,[10] jemuž při přednáškách dělal demonstrátora (v Anglii v té době označení pro začínajícího asistenta).[11]

Během spolupráce s profesorem Donnanem se začal zajímat o elektrochemii. O prázdninách roku 1914 se vrátil domů, kde kvůli první světové válce musel zůstat.[7] Do konce roku 1914 pracoval v laboratoři profesora Štěrby-Böhma v Chemickém ústavu Karlovy univerzity.[12] V lednu 1915 narukoval. Kvůli tělesné slabosti jej přidělili k zdravotnímu oddílu.[12] Sloužil u 28. pěšího pluku (se sídlem v Szegedu), který měl plukovní nemocnici v Táboře.[12] Zde působil v lékárně (jako lékárenský chemik a na rentgenovém oddělení).[3] V roce 1916 se s plukem přesunul do nemocnice v městské části Innsbrucku, čtvrť Igls.[12] Tady začal pracovat na dizertační práci o elektroafinitě hliníku.[10] Onemocněl však zánětem středního ucha a odjel se léčit do Prahy.[10]

Rigorózní zkoušku složil 27. června 1918 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy ještě před koncem války.[10] 26. září byl promován doktorem filosofie.[10] Mezi oponenty byl i profesor Bohumil Kučera, který Heyrovského upozornil na obecné otázky elektrokapilarity a na neshody hodnot povrchového napětí měřeného jeho metodou a klasickou metodou francouzského fyzika Gabriela Lippmana. Právě zkoumání Kučerových výsledků měření o čtyři roky později vedlo k objevu polarografie.[7]

Od podzimního semestru 1918 působil jako asistent profesora Bohuslava Braunera na Ústavu analytické chemie Univerzity Karlovy.[3] Kromě toho se věnoval studiu ionů a sloučenin hliníku.[13] Napsal o tomto tématu šest vědeckých publikací, tři z nich vyšly v renomovaném časopise Journal of the Chemical Society.[13] V únoru 1920 mu byla o dva roky prodloužena smlouva na post Braunerova asistenta.[13] V roce 1920 začal v Praze přednášet nový obor, fyzikální chemii.[14] V dubnu 1920 byl jmenován docentem. Habilitační práci s názvem Kyselina hlinitá. Příspěvek k teorii amfoterních elektrolytů,[15] tvořily výsledky jeho bádání z let 1913 až 1920.[13] O rok později získal za stejnou práci titul doktora věd (DSc.[16]) na londýnské univerzitě. Na jaře 1922 se stal mimořádným[13] a v květnu 1926 řádným profesorem fyzikální chemie na Univerzitě Karlově.[17] Roku 1926 absolvoval šestiměsíční stáž na Sorbonně.[15]

V letech 1922–1939 řídil Ústav fyzikální chemie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.[18] Roku 1928 založil společně s Emilem Votočkem časopis, ve kterém vycházely československé vědecké články ve světových jazycích. Název časopisu byl dvojjazyčný, anglicky Collection of Czechoslovak Chemical Communications a francouzsky Collection des travaux chimiques Tchécoslovaques.[19] V roce 1933 absolvoval sérii přednášek v Spojených státech amerických a roku 1934 v Sovětském svazu.[15]

Heyrovského polarograf

Koncem roku 1921 napadlo Heyrovského měřit proud, který prochází kapkovou elektrodou.[7] První závislosti (polarografické křivky) zaznamenal 10. února 1922 při elektrolýze roztoku chloridu sodného.[15] Začátkem roku 1922 mezi kapkovou elektrodu a potenciometr zařadil galvanometr.[7] Metoda byla objevena při zkoumání elektrolýzy se rtuťovou kapkovou katodou, kterou byly při objevu z roztoku deponovány alkalické kovy.[20] V říjnovém čísle roku 1922 časopisu Chemické listy se objevil článek o tomto objevu nazvaný Elektrolýza s rtuťovou kapkovou elektrodou.[7] O objevu polarografie přednesl přednášku na zasedání Faradayovy společnosti v Londýně v roce 1923.[7] To zaujalo japonského vědeckého pracovníka Masuzó Šikatu, který se přijel s metodou seznámit do Prahy.[21]

V roce 1924 spolu se svým japonským spolupracovníkem sestavil originální přístroj pro automatický záznam křivek závislosti proudu na napětí, přístroj nazvali polarograf.[14] Název vybral spolu s Šikatou podle toho, že při vkládání elektrického napětí se kapková elektroda elektrochemicky polarizuje.[22] Sestavili ho pro urychlení ručního záznamu polarizačních křivek.[21] Podle návrhu jej vyrobili mechanici fyzikálního ústavu Univerzity Karlovy Innemann a Peták.[23] Od roku 1929 se u nás začal polarograf vyrábět komerčně, od 30. let se do výroby zapojily i zahraniční firmy.[23] Heyrovský polarografii vybudoval a nasměroval i pro praktické využití v chemické analýze.[24]

Díky své známosti s profesorem Johannem Böhmem, kterému v roce 1935 pomohl přestoupit z tehdejšího nacistického Německa na pražskou univerzitu,[25] mohl v laboratořích chemického ústavu pracovat i během druhé světové války, když byly vysoké školy uzavřeny.[25] Během války v polarografii zavedl použití osciloskopu a spolu s Jindřichem Forejtem tak vyvinul oscilografickou polarografii střídavým proudem.[18] Tato možnost vědecké práce byla po válce vnímána částí české veřejnosti jako kolaborace.[25]

Dne 15. května 1945 mu kolegové, kteří byli členy revolučních gard, zakázali vstup do fyzikálně-chemického ústavu.[26] O jeho osudu mělo rozhodnout vedení Přírodovědecké fakulty. To 21. června nařídilo, aby Heyrovský odevzdal klíče od budovy. Ve stejný den k tomuto případu vznikla vyšetřovací komise. Ta případ ukončila až koncem ledna 1946.[25] Na jeho stranu se postavili mnozí kolegové i žáci. Naopak mu přitížilo členství ve Svazu pro spolupráci s Němci. Argumentoval tím, že byl v mnoha jiných organizacích (např. Americký ústav, English Grammar School, British Society) a musel tak prokazovat „objektivitu v kulturní spolupráci“.[27] Kauzou se zabývala i Česká akademie věd a umění a skončila ji až 11. dubna 1946 s tím, že požadovala omluvu. Tu Heyrovský nejprve odmítal a v červnu 1946 se dokonce vzdal členství v ČAVU. Koncem roku po naléhání kolegů došlo ke kompromisu. Heyrovský rezignaci stáhl a 16. ledna 1947 akademie přijala jeho dopis s textem:

V letech 1945–1950 se Heyrovský zabýval oscilografickým výzkumem reverzibility dějů na rtuťové kapilární elektrodě, diferenciální polarografií s tryskající elektrodou a studiem kapacitních jevů vyvolaných adsorpcí různých látek na rtuťových elektrodách.[18] V letech 1951–1957 působil jako místopředseda Mezinárodní unie pro fyziku.[3] Byl také prezidentem a prvním čestným členem Polarografické společnosti v Londýně.[3] Pracoval rovněž ve vládní komisi pro zřízení Československé akademie věd.[28]

Hrob na Vyšehradském hřbitově

Samostatný Polarografický ústav vznikl 1. dubna 1950. V jeho čele stál Heyrovský[29] až do roku 1963, kdy odstoupil ze zdravotních důvodů.[30] O rok později byl přejmenován na Polarografický ústav Jaroslava Heyrovského ČSAV.[30] Od roku 1972 nese název Ústav fyzikální chemie a elektrochemie Jaroslava Heyrovského.[30] Po odchodu z čela ústavu se dále věnoval oscilografickému výzkumu.[30]

Od druhé poloviny 40. let jej provázely drobné zdravotní problémy. Roku 1951 měl slabý záchvat mozkové mrtvice, který však nezanechal trvalé následky.[31] Již před udělením Nobelovy ceny se léčil v nemocnici, provázely jej nepravidelnosti v krevním oběhu, těžký zánět žil a další komplikace. Tyto komplikace byly pravděpodobně způsobeny častou prací s rtutí.[32] Zemřel na Velikonoční pondělí 27. března 1967 ve státním sanatoriu na Smíchově.[32] Pohřben byl na Vyšehradském hřbitově v Praze.

Na Nobelovu cenu byl nominován celkově osmnáctkrát. V oboru chemie čtrnáctkrát (1934, 1938, 1940, 1944, 1947, 1950, 1952–1959), ve fyzice jednou (1940) a na Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu třikrát (1948, 1949, 1953).[15] Nobelovu cenu za chemii převzal 10. prosince 1959 za objev a rozpracování analytické polarografické metody.[9] Na tu jej v roce 1958 navrhli předchozí laureáti Archer John Porter Martin, Chandrasekhara Venkata Raman a další významní vědci, nominovali jej také chemici ze slovenských vysokých škol.[38] Při tradiční přednášce u příležitosti předání Nobelovy ceny hovořil o směrech polarografického výzkumu.[30]

• BENEŠOVÁ, Olga. Nobelova cena : historie Nobelovy nadace : laureáti Nobelovy ceny 1901–1996 : čeští laureáti Jaroslav Heyrovský, Jaroslav Seifert. Praha: Psychiatrické centrum, 1996. 91 s. ISBN 80-85121-88-3.
• HEYROVSKÝ, Jaroslav. Jaroslav Heyrovský on Polarography. Praha: Union of Czechoslovak Mathematicians and Physicists, 1990. 91 s. ISBN 80-7015-132-3.
• JINDRA, Jiří. Jaroslav Heyrovský a Jan (Johann) Böhm. Chemické listy. 2009, roč. 103, čís. 11, s. 894–897. ISSN 1213-7103.
• JINDRA, Jiří. České země a Nobelovy ceny za fyziku a chemii 1901–1954. Dějiny věd a techniky. 2006, roč. 39, čís. 1, s. 1–24. ISSN 0300-4414.
• KALVODA, Robert. Hrst vzpomínek na pana profesora Heyrovského a jeho polarografii. Chemické listy. 2009, roč. 103, čís. 11, s. 880–888. ISSN 1213-7103.
• KORYTA, Jiří. Jaroslav Heyrovský. Praha: Melantrich, 1990. 168 s. ISBN 80-7023-058-4.
• Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 221.
• POSPÍŠIL, Lubomír; HROMADOVÁ, Magdaléna. Jaroslav Heyrovský - 50. výročí udělení Nobelovy ceny za chemii. Chemické listy. 2009, roč. 103, čís. 11, s. 900–901. ISSN 1213-7103.
• SKRAMLÍK, Pavel. Heyrovský byl první. Svět vědy. 2005, roč. 3, čís. 12, s. 44–45. Dostupné v archivu pořízeném z [www.svetvedy.cz/zobraz_clanek.php?id=519&cislo=12_2005 originálu]. ISSN 1214-9365.
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 455–456.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jaroslav Heyrovský na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jaroslav Heyrovský
• Osoba Jaroslav Heyrovský ve Wikicitátech
• Stránka komise Nobelových cen o Jaroslavu Heyrovském Archivováno 24. 1. 2002 na Wayback Machine
• Výstava Příběh kapky na webu Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR
• Nadační fond Jaroslava Heyrovského
• Příběh kapky Video o polarografii a Jaroslavu Heyrovském v pořadu České televize PORT, 2. 12. 2009
• Jaroslav Heyrovský a příběh rtuťové kapky Archivováno 17. 6. 2020 na Wayback Machine Zvukový záznam z pořadu Českého rozhlasu Planetárium, 19. 11. 2011
• Rozhovor se synem Jaroslava Heyrovského Michaelem Heyrovským Archivováno 17. 6. 2020 na Wayback Machine v pořadu Českého rozhlasu Vstupte!, 19. 11. 2008
• Pořad Českého rozhlasu Všechny věci na světě nejsou krásné, obsahuje množství unikátních ukázek s hlasem Jaroslava Heyrovského včetně reportáže švédského rozhlasu z roku 1959 z udělení Nobelovy ceny