Josefov (Jaroměř)

Toto pevnostní město bylo vystavěno na místě vesnice Ples na příkaz císaře Josefa II. Popud k jeho výstavbě dala změna severní hranice Habsburského mocnářství[2] zapříčiněná ztrátami Kladského hrabství a většiny Slezska včetně tamních pevností po válkách o rakouské dědictví (1740–1748). Tyto územní změny byly potvrzeny Hubertusburským mírem po sedmileté válce (1756–1763).[6]

V rámci zabezpečení této nové státní hranice a zároveň přístupu k Vídni byla nejprve zmodernizována pevnost Olomouc (1742–1757).[7] Výstavba pevnostního města Plesu se už rok po skončení sedmileté války (1764) stala předmětem „války per“ mezi převážně francouzskými a rakouskými vojenskými inženýry ve službách Habsburků. Vysoké vojenské a dvorské kruhy se tehdy přiklonily k názoru rakouské strany inženýrského sboru a prosadily přestavbu Hradce Králové na bastionovou pevnost (1766–1779).

Stavba pevnostního města na místě starší vesnice Ples byla zahájena po válce o bavorské dědictví (1778–1779). Tento konflikt mezi Pruskem a Habsburskou monarchií potvrdil, že na to, aby pevnost Hradec Králové účinně bránila pruské armádě v rozvíjení útočných operací, stojí příliš hluboko ve vnitrozemí. Zároveň znovu upozornila na strategické přednosti mírného návrší nad soutokem řek Labe a Metuje, kde se vesnice Ples rozkládala.[8]

Projekt pevnostního města Plesu vypracoval francouzský vojenský inženýr v habsburských službách Claude Benoît Duhamel de Querlonde (1721–1808), který stavbu také mezi lety 1780–1783 řídil. Po něm vedení stavby na počátku roku 1784 převzal rakouský inženýr Franz von Lauer (1735–1803).

Querlonde v plánech opevnění propojoval tehdy nejpokročilejší koncepty francouzského vojenského inženýrství. Těmi byly Louisem de Cormontaigne (1695–1752) upravený třetí systém maršála Sébastiena le Prestre de Vauban z konce 17. století a poznatky školy v Mézières (dnešní Charleville-Mézières, 50. léta 18. století),[9] přičemž Vauban svůj třetí systém uplatnil pouze v projektu pevnostního města Neuf Brisach.[10] Obdobně teoretické poznatky Mézièrské školy byly užity téměř výhradně při stavbě Plesu / Josefova a Terezína.[11]

Pro opevnění Plesu/Josefova jsou typické jak mimořádně rozsáhlé sítě podkopů v délce cca 42 km, tak zesílení menších bastionů podél jižní strany vnitřního obranného pásma velkými detašovanými bastiony ve středním pásmu a nezvykle silnou krytou cestou, osazenou velkými pevnůstkami v jejích zalomeních.[12]

Opevnění s příkopem

Vlastní stavbě předcházela koupě smiřického panství, kde se vesnice Ples nacházela. Tuto državu od Jana Václava knížete z Paaru zkraje roku 1780 odkoupila císařská komora.[13] Základní kámen pevnostního města byl pak následně položen 3. října 1780.[14] Opevnění města a většina vojenských budov vně hradeb vznikly mezi lety 1780–1790.[15] Josef II. ale tento pevnostní komplex jako bojeschopný slavnostně vojsku předal už 16. září 1787.[16][17]

Stavba Plesu obnášela nejen vyhloubení příkopů a navršení zemních valů, ale také přeložení říčních koryt. Toky Labe a Metuje byly zregulovány, přehrazeny a jejich soutok posunut o 700 metrů dál po proudu. Přitom byla vzniklá ostrožna kilometr před soutokem přerušena kanálem, aby zde mohl vzniknout umělý ostrov tvořící základ obrany severní strany pevnostního města.[18] Protože se město rozkládá zčásti na skalnatém podloží, bylo povoláno též 200 horníků z Banské Štiavnice, aby do skály vyrazili štoly pro část podzemních chodeb a kanalizační stoky.[19]

Pevnostní staveniště spolykalo asi 360 milionů cihel z jaroměřských cihelen, pískovec z lomů v Dubenci, Choustníkově Hradišti a Stanovicích. Rozsahu prací a objemu užitých materiálů odpovídalo též množství dělníků, jež plesským staveništěm prošlo. Bylo jich asi dvanáct tisíc. Ohromující byla i celková suma 10 550 141 zl. 33 3/4 kr. investovaná do roku 1790 do stavby pevnosti.[18][20]

Zvláštní kapitolu tvoří civilní městská zástavba. Měšťanské domy byly stavěny pro nejrůznější řemeslníky, živnostníky a jejich rodiny, které se v Josefově usazovaly. Dělo se tak na základě osidlovacího patentu Josefa II. z 9. prosince 1782. Tento dokument výměnou za nejrůznější služby mnohonárodnostní pevnostní posádce sliboval převážně českému civilnímu obyvatelstvu stálý výdělek, finanční zvýhodnění a daňové úlevy.

Vlivem opevňovacího ředitelství, které trvalo na dodržování územního plánu, jsou tyto měšťanské domy dodnes typické jednotným vzhledem. Ředitelství nestrpělo žádné stavební úpravy, které by překážely ve výhledu nebo snižovaly odolnost budov vůči dělostřelbě. Není tudíž bez zajímavosti, že řád, upravující zástavbu Josefova a Terezína, se stal předobrazem dnešního územního plánování.[21]

Při příležitosti korunovace císaře Leopolda II. českým králem byl Ples povýšen na královské svobodné město. Dva roky poté nechal císař František II. pevnostní město přejmenovat na Josefov (německy Josefstadt) na počest svého strýce Josefa II.. V roce 1789 vypuknuvší Velká francouzská revoluce donutila Pruské království a Habsburskou monarchii přenést se přes dosud nesmiřitelné vzájemné nepřátelství. Ples tedy ke svému původnímu účelu tehdy použit nebyl.[3] Ani za napoleonských válek se přes opakovaná uvedení do bojové pohotovosti neuplatnil jinak než jako arest pro zajaté Napoleonovy vojáky.[22]

Coby „žalář národů“ sloužila pevnost i v dalších letech. Zadržováni zde byli třeba italští a uherští revolucionáři (1849) a turečtí vojáci (1878–1879 a 1912)[23][24] Mezi zdejší významné vězně patřili ale i polský polyhistor Hugo Kołłątaj (1750–1812),[25] diktátor (vůdce) polského Lednového povstání Marian Langiewicz (1827–1887),[26] nebo roku 1857 revolucionář a dobrodruh Anton Schütte (1817–1867), kterému se z Josefova podařilo téhož roku uprchnout.[27]

Když se pruská a rakouská vojska střetla znovu, psal se rok 1866. Tehdy už sice Josefov za vývojem vojenské taktiky a techniky zaostával, i tak však byl připraven k obraně. Zátopové kotliny na severovýchodě města byly zatopeny. Předpolí bylo vyklizeno a tamní aleje a parky vykáceny, aby neposkytovaly nepříteli ochranu. Pruská vojska se však tehdy nezdržovala s dobýváním Josefova. Obešla jej a s rakouskou armádou se střetla v bitvě u Hradce Králové. Josefov tedy plnil spíše druhořadou úlohu obří zbrojnice, muničního a výstrojního skladu a špitálu.[28]

Posádkovým městem ale Josefov zůstal ještě více než sto let po zrušení jeho pevnostního statutu (1888), který velmi přísně omezoval jakoukoliv výstavbu v pevnosti a jejím okolí. Dokonce se zde usídlilo velitelství IX. armádního sboru (1883–1908). Z prvků opevnění se však navzdory rozsáhlým demoličním pracím na konci 19. a v 1. pol. 20. století většina zachovala.[29]

Mnohonárodnostní ráz pevnostního města ještě víc zdůraznila první světová válka. Během ní ve vlastním Josefově a později i v jeho blízkém okolí vznikl rozsáhlý zajatecký tábor pro italské, litevské, polské, rumunské, ruské a srbské zajatce. Na tuto dobu dodnes upomíná pomník ruským zajatcům z roku 1916 znázorňující minulost, současnost a budoucnost Rusi. Jeho autory jsou sochaři Nikolaj Alexandrovič Suškin a Leonard Dobrowolski.[30][31]

Jako zajatecký tábor Josefov sloužil už jen krátce po první světové válce.[24] V průběhu druhé světové války se uplatnil spíš jako cvičiště protektorátního vládního vojska a wehrmachtu. Více než druhá světová válka vzhled pevnostního města poznamenala okupace sovětskými vojsky (1968–1991). Přesto zatím zdaleka největším zásahem do života města uvnitř staré bastionové pevnosti se stal trvalý odchod vojska z města v polovině 90. let 20. století.

Dělostřelecká kasárna – největší objekt

Běžná zástavba

Největší turistickou atrakcí Josefova jsou podzemní chodby. Tajuplnost a romantiku josefovského labyrintu umocňuje osvětlení voskovými svícemi. Návštěvníci tak na vlastní kůži zažívají pocity vojáků bránících pevnost před nepřítelem. Promenády, lemující horní část pevnosti, poskytují v parném létě stín a klid a zájemcům o pevnostní architekturu možnost prohlédnout si objekty tvořící hlavní a vnější obranný val Josefova. Návštěvu podzemí lze zpestřit prohlídkou lapidária s originály soch M. B. Brauna nebo návštěvou hned několika muzejních expozic – Historické expozice Josefov Městského muzea v Jaroměři, Traxlerovy sýpky, Bastionu IX, Ravelinu XIV, Bastionu IV, Prvního vojenskohistorického muzea M. Frosta či Muzea Waldemara Matušky.[32]

Na rok 2019 se nově připravuje expozice Historické kovárny na Bastionu XII a nová expozice na Bastionu X.

Částí podzemního obranného systému pod Cornichonem a Shromaždištěm No. XXX se přičiněním zdejší pobočky Klubu československých turistů provází už od roku 1923.[29] Podzemní i nadzemní části tohoto úseku opevnění byly navíc zejména 70. a 80. letech 20. století ve spolupráci s Městským muzeem v Jaroměři pod záštitou Svazarmu opravovány skupinou dobrovolníků, zárodkem pozdějšího Klubu vojenské historie (KVH) Josefov – Pevnostní dělostřelecká rota.

Na jejich činnost následně navázala na přelomu 80. let a 90. letech další neformální uskupení na jiných místech hradeb. Ta se na počátku 21. století přeměnila v občanská sdružení pojmenovaná podle obnovovaných pevnostních prvků. Jedná se hlavně o Ochránce památek pevnosti Josefov (OPPJ) - Ravelin No. XIV a Společnost Retranchement No. XVIII. Hlavním důvodem k jejich přetvoření ve spolky se stala možnost čerpat finanční prostředky na opravy z dotačních programů.[33]

Josefov, ač část města Jaroměře, má vlastní systém názvů ulic. Některé ulice v Josefově měly názvy shodné s názvy ulic v Jaroměři. Duplicity byly odstraněny v roce 2016 přejmenováním tří ulic v Jaroměři a čtyř v Josefově (Palackého na Kracíkovu, Husova na Traxlerovu, Jiráskova na Guldovu, Lužická na Kpt. Kroužela.[34]

Tato nestátní rezervace České společnosti ornitologické (ČSO) se nachází na severovýchod od Josefova. ČSO tu od roku 2006 vytváří životní prostředí pro mokřadní ptáky a další na mokřady vázanou faunu a flóru. Hloubení různých tůní, přivádění vody do území opraveným historickým zavlažovacím systémem, redukce vegetace a další zásahy vedou k hnízdění vzácných, ohrožených nebo jinde dramaticky ubývajících druhů ptáků (např. bekasina otavní, čejka chocholatá, chřástal vodní, chřástal kropenatý). Do roku 2017 tu bylo pozorováno přes 160 druhů ptáků, mezi něž patří i každoročně sledovaní jeřábi popelaví nebo zimu zde trávící vzácnější sovy kalousi pustovky. Sycení prostředí vodou pomohlo i k raketovému nárůstu početnosti obojživelníků. Najdete tu skokany skřehotavé a hnědé, vzácněji ropuchy obecné a zelené nebo kuňku ohnivou. Žije zde početný čolek velký a obecný. Obnovení mokřadu se projevilo i na rozmanitosti vážek, brouků a dalších skupin živočichů. Nalezen tu byl také největší vodní brouk na světě vodomil černý. Ptačí park je volně přístupný veřejnosti, pro kterou tu je naučná stezka a pozorovatelna. Jsou tu pořádány exkurze. Předem definované území 76 ha ČSO postupně vykupuje z darů dobrovolných dárců.

Z jihu lemuje ptačí park Stará Metuje, jejíž koryto a bezprostřední okolí bylo vyhlášeno evropsky významnou lokalitou pro vážku klínatku rohatou. Té vyhovuje poměrně čistá voda, štěrkopískové úseky dna a přirozený charakter toku. V Metuji bylo zaznamenáno přes 30 druhů ryb, žije zde bobr evropský, vydra říční, ale i nepůvodní norek americký, nutrie říční či ondatra pižmová.

Umělé svahy na severní straně Josefova (glacis) navzdory své orientaci hostí teplomilná a suchomilná společenstva rostlin a živočichů. Žijí zde ještěrky obecné, slepýši křehcí, ale také např. tři druhy orchidejí – bradáček vejčitý, kruštík širolistý a okrotice bílá. Pod glacis jsou vlhčí plochy, kam stéká ze svahů voda. Zde, stejně jako na Josefovských loukách, kvete uprostřed léta silně ohrožený česnek hranatý a létají tu celoevropsky chránění mokřadní motýli – modrásci bahenní a očkovaní. Těžkou technikou brázděná krajina vojenského cvičiště na východním okraji Josefova se stala domovem některých vzácných stepních druhů brouků jako je svižník německý nebo bizarně vypadající chrobák ozbrojený. Po celém obvodu Josefova brzy na jaře vylézají černí brouci s výrazně tlustým zadkem, majky, známé kapičkami jedu, které vylučují z končetin.[48]