Jan Herzer

Narodil se 13. listopadu 1850 v Josefově[3] (dnes část Jaroměře) jako syn soustružníka.[1] Absolvoval gymnázium v Hradci Králové a roku 1871 ukončil studia klasických a románských jazyků na pražské univerzitě.[3] V letech 1871 a 1878 studoval rovněž v Paříži a roku 1872 v Lipsku.[4] Roku 1879 získal titul doktora filozofie.[3]

V roce 1872 nastoupil jako suplent na reálce v Hustopečích u Brna, odkud byl o rok později přeložen do Kroměříže[4] a roku 1876 na první české státní reálné gymnázium v Praze,[5] které sídlilo nejprve ve Spálené, později v Křemencově ulici.[6] Několik let (v literatuře se vyskytují údaje 1883–93,[4] 1884–87[7] a od r. 1885[8]) působil souběžně jako lektor francouzštiny na pražské technice. V roce 1885 byl také jmenován přísežným tlumočníkem francouzštiny při c. k. zemském soudu v Praze.[4]

Byl výborným pedagogem[3] a propagátorem francouzského jazyka a literatury.[7] Jeden ze životopisů ho charakterizoval slovy „zosobněný typ francouzské duše na české půdě“.[7] Věnoval se studiu novofrancouzské literatury, tvorbou učebnic a slovníků i překlady uměleckých děl. Zabýval se ale také němčinou a italštinou.[9] Za jeho nejvýznamnější prací byl považován francouzsko-český slovník, který sestavil společně s Čeňkem Iblem.[10] Viz též sekci Dílo.

1. srpna 1901 odešel na vlastní žádost do penze[3] kvůli vleklé plicní chorobě.[6] Zemřel 13. dubna 1903 ve svém bytě v Praze-Novém Městě čp. 572-II (dnes rohový dům Sokolská 572/45 a Žitná 572/46, Praha 2) na tuberkulózu.[2] Pohřben byl na Olšanech.[3]

Byl autorem např. těchto knižně vydaných prací:[11]

• Učebná kniha jazyka francouzského pro školy české (1881 s reedicemi)
• Skladba jazyka francouzského : pro vyšší třídy středních škol českých (1885)
• Cvičebná kniha ku překládání na jazyk francouzský (1886)
• Učebná kniha jazyka německého pro… (řada učebnic vydávaných po roce 1891)
• Slovník francouzsko-český (společně s Čeňkem Iblem), který vycházel nákladem Jana Otty na pokračování v sešitech od r. 1892[12] a pak knižně po r. 1896. Byl považován za Herzerovo nejzáslužnější dílo.[10] Připomínán byl ještě ve 20. letech, i když už s výhradami jako nedostačující pro moderní dobu.[13]
• Učebnice jazyka francouzského pro školy měšťanské (1896)
• Slovník česko-francouzský : kapesní vydání (1898)
• Návod k učební knize jazyka německého pro školy měšťanské (1899)
• Českoněmecký slovník (začátek 20. století, na pokračování; pozdější vydání upravil Vojtěch Prach)
• Ottův slovníček česko-německý (1902, spoluautor: Josef V. Sterzinger)

Překlady a úpravy:

• Eugène Scribe: Diplomat (1882, v originále Le diplomate, veselohra)
• Alphonse Daudet: Králové ve vyhnanství (1882)
• François René de Chateaubriand: Příhody posledního Abenceraga (1882, v originále Les aventures du dernier Abencerage)
• Victor Hugo: Výbor básní Victora Huga (1884)
• Alphonse Daudet: Arelatka (1885, divadelní hra, v originále L’Arlésienne)
• Adolph Mussafia: Adolfa Mussafiy Mluvnice jazyka vlaského v pravidlech a příkladech (1885)
• Paolo Mantegazza: Psychologie lásky (1891)
• Paolo Mantegazza: Psychologie krásna (1892)
• Paolo Mantegazza: Psychologie záliby (1892-93)
• Paolo Mantegazza: Psychologie ženy (cca 1894)
• Pierre Maël: Tajemství severu (cca 1894)
• Frederick Marryat: Kadetova dobrodružství na moři (1894)
• Marie von Ebner-Eschenbachová: Obecní dítě (1902)
• Auguste Debay: Muž a žena v manželství : přírodopis a lékařské dějiny manželů v nejzvláštnějších podrobnostech (počátek 20. století)

Ve výročních zprávách středních škol uveřejnil studie o Voltairově Henriadě (Kroměříž 1875) a o životě a spisech Jeana Rotroua (Praha 1881).[4] Přispíval do Ottova slovníku naučného pod značkou Hrz.[14] Od roku 1882 byl editorem Francouzské bibliotéky.[4]

26. července 1875 se v Hustopečích u Brna oženil s Annou Demelovou (1855-??) z Uherského Ostrohu.[15] Měli syna Břetislava (1877-??), který se vyučil tiskařem, a dceru Olgu (1879-1960).[16]

Rozvedli se 19. září 1885 u soudu na Král. Vinohradech a manželka se o několik let později odstěhovala do Pešti.[16] Jeden z nekrologů to nepřímo zmínil slovy: „Kdo se znal s Herzerem v posledních letech, postřehl jako význačný jeho rys zahořklou skepsi, v niž vyústily jeho nezdary životní.“[9]