Čejka chocholatá

Zavalitý pták velikosti holuba, o délce těla 28–31 cm, rozpětí křídel 82–87 cm a hmotnosti 128–330 g. Zbarvení je u obou pohlaví podobné, převážně černobílé, se zeleně a nachově lesklým hřbetem a křídly a okrovými spodními krovkami ocasními. Zobák krátký, v zátylku typická úzká chocholka. Za letu se i z velké dálky pozná podle pomalého plácavého mávání křídly, která jsou zespodu bílá a shora černá. V létě se samec od samice liší delší chocholkou a sytě černým zbarvením krku a tváří (u samice s bílým skvrněním), za letu má také širší a kulatější konce křídel. V zimě mají obě pohlaví větší bílé pole pod zobákem a šupinatou kresbu na svrchní straně těla (způsobenou béžovými lemy na špičkách per). Mladý pták je podobný dospělému v zimě, má však výrazně kratší chocholku a světlé lemy per jsou u něj úplné (ne jen na špičkách per), na svrchní straně těla tak tvoří výraznější vroubkovanou kresbu.[2][3][4]

Chodí po zemi, potravu sbírá na zemi. Je dobrým letcem, obratným a rychlým. Létá často, při letu dělá prudké obraty, prudce stoupá, převrací se na záda se svištěním křídel. Dožívá se vysokého věku (23 let, uvádí se i více).[5][6][7]

Hlas: Hlasové projevy se skládají převážně z varovných výkřiků. Také naříkavý, chvílemi vrkavý hlas (podle naříkavého hlasu lidé místně říkali čejce „kníha“; více k pojmenování viz níže). Dungel a Hudec uvádějí zvučné poplašné „kíj-ha“, samec v tokovém letu „knui kvíjuchuich“ apod., mláďata se ozývají jemným naříkavým „píiiih“.[5] Černý uvádí zvučné „kívit“, v toku „kiuchíí vi vi“.[8][9]

Druh s palearktickým typem rozšíření, obývající Evropu, část Asie (Turecko, jižní a východní Sibiř, Mongolsko, Čínu) a severozápad Afriky. Převážně tažný pták, s výjimkou některých populací na západě Evropy a na jihu, které jsou patrně stálé.[2]

Typickým prostředím čejky chocholaté jsou mokřadní louky a pole, zároveň preferuje spíše otevřená prostranství s nepříliš hustou vegetací. Na tahu často na bahnitých dnech rybníků[5].

Hnízdo s vejci

Žije v monogamii, občas se vyskytují i případy polygynie (1 samec a 3 samice). Hnízdí obvykle ve společenstvích několika párů, z nichž si každý hájí svůj hnízdní revír. Tok probíhá nejprve v letu a je doprovázen výraznými hlasovými projevy. Později se přesouvá na zem, přičemž ptáci hrabou několik mělkých jamek o průměru zhruba 12 cm představujících základy hnízdních kotlinek. Hnízdo, které ptáci umísťují na málo zarostlá nebo na vysečená místa, je obvykle nehojně vystláno stébly a suchými rostlinami.

Hnízdí pouze jednou ročně, od února do června. Pokud je snůška zničena, zpravidla následuje náhradní hnízdění. Samice snáší téměř vždy 4 vejce. Jsou žlutohnědá nebo olivově žlutohnědá, červenohnědě až černě skvrnitá, o rozměrech 46,64 × 33,32 mm a průměrné hmotnosti 23,45 g. Snáší je denně, obden nebo s přestávkou jednoho i více dnů. Sezení začíná od snesení posledního nebo předposledního vejce. (Vejce jsou uložena v hnízdním důlku vždy špičatějším koncem k sobě a samice jejich polohu pečlivě ošetřuje.[6]) Inkubace trvá zpravidla 24 dnů, za špatného počasí i déle. Sedí oba ptáci, samice více než samec.[2]
Kuřata se líhnou v ranních hodinách a do večera jsou z hnízda pryč – samice je brzy od hnízda odvádí. Kuřata se živí sama, samice je však čas od času zahřívá.[6] Formánek uvádí, že mláďata po vylíhnutí zahřívá a vodí samice, samec je střeží. Po vylíhnutí mají kuřátka hmotnost 14–20 g, po měsíci dosahují hmotnosti asi 160 g a ve věku 35–40 dnů jsou vzletná.[6] Při ohrožení se kuřata tisknou k zemi a „spoléhají“ na ochranné zbarvení. Snůšku i mláďata chrání dospělí ptáci vytrvalými střemhlavými nálety doprovázenými hlasitým křikem. Tento způsob aktivní ochrany se jeví jako efektivní zvláště v místech s větším množstvím párů, protože se díky němu daří odehnat i větší šelmy. V ČR bylo ze 188 snůšek zničeno 34 (18 %), z toho 10 polními pracemi a 9 zaplavením, u zbylých nebyla příčina zjištěna. Po dosažení vzletnosti mláďat se rodiny slučují do hejn. Pohlavní dospělosti dosahují čejky ve stáří jednoho roku. Nejvyšší známý věk kroužkovaného ptáka přesahuje 16 let.[2]

Čejka chocholatá byla v prosinci 2019 chována přibližně v 50 evropských zoo. Z toho takřka polovinu tvořily zoo v Německu. V rámci Česka se v tu dobu jednalo o Zoo Hluboká a Zoo Praha. Historicky byla chována také v Zoo Dvůr Králové, Zoo Hodonín, Zoo Olomouc, Zoo Ostrava, Zoo Plzeň.[13]

Potravu tvoří hlavně bezobratlí živočichové (hmyz a jeho larvy, pavouci, korýši, měkkýši, žížaly), v malé míře i drobní obratlovci (rybky, žabky), v nepatrné míře též části rostlin. Živočišnou potravu ptáci sbírají z povrchu země nebo v mělké vodě[6].

• Česká společnost ornitologická – Pták roku 1995

Ve starší literatuře uváděna jako čejka obecná.[17]

„Stará jména čejky
České jméno čejka je pojmenování opravdu staré a existuje o tom i písemný doklad. Před rokem 1366 píše mistr svatovítské kapituly Bartoloměj z Chlumce, zvaný Claretus, v knize Ortulus phisiologiae, že čejka je malý pták velikosti drozda a v letu říkává: »Knihy, knihy,« ale nikdy žádné nečte! Ačkoliv se čejce říkalo čejka již ve středověku, měla celou řadu dalších lidových pojmenování. Zdeněk Klůz zaznamenal tato: áhežka, áhyžka, čajka, čejka, čejka obecná, kniha, knihavka, knihora, knihovka, kníha, kníhora, kníhovka, kolajka, koliha, kyviz, mikačka, piviska, »stará dívka«, »stará panna«, vdova.“[6] [pozn. 1]