Jan Dobeš (kreslíř)

Podle údaje v matrice se narodil 21. prosince 1845 v Horní Radechové u Náchoda jako syn mlynáře,[1] i když v životopisech se objevuje rovněž datum 22. prosince.[2][3] Jeho otec byl podnikavý, vedle hlavního zaměstnání také vyráběl tkalcovské stavy a pily, opravoval stroje a nábytek. Početná rodina díky tomu nežila v nouzi. Mladý Jan chodil do dvanácti let do školy v rodné obci. Dobře se učil a ve volném čase pořádal hry pro spolužáky. Také se u něj projevovalo výtvarné nadání — kreslil obrázky a vytvářel důmyslné hračky ze dřeva, hlíny a kamenů.[3]

Další vzdělání získal v náchodské nižší reálce, odkud přestoupil na vyšší reálku v Kutné Hoře.[2] Tam na něj měl silný vliv akademický malíř František Bohumír Zvěřina. Vzdělání ukončil učitelským kurzem na vyšší reálce v Praze, kde na tamního učitele kreslení Adolfa Weidlicha udělal takový dojem, že mu jako jedinému žáku nabídl soukromé hodiny.[2] Roku 1866, po složení zkoušek, získal oprávnění vyučovat na nižších reálkách v oboru technickém.[2] Téhož roku v létě, těsně po prusko-rakouské válce, hrál v Hronově s přáteli divadlo.[3]

Získat učitelské místo bylo v té době obtížné. Dobeš proto v prvních letech působil jako soukromý vychovatel. Rok strávil u Freyových v Praze, tři roky u ředitele cukrovaru K. Siemense v Čáslavi a tři roky u rytíře Horského v Býchorech na Kolínsku.[2] Zapojil se zde také do veřejného života. Například v Čáslavi hrál a vytvářel dekorace v místním Dusíkově divadle a účastnil se činnosti čtenářské besedy.[2]

Roku 1872 byl přijat jako učitel vyšší dívčí školy v Mladé Boleslavi.[2][4] Nabízeli mu i místo ředitele, ale protože se jednalo o městskou (nikoli státní) školu, která neposkytovala příliš jistot, odmítl a již o rok později se odstěhoval do Náchoda.[3][5] Tam strávil následujících čtrnáct let. Vedle svého hlavního zaměstnání byl veřejně činný. V rámci náchodské učitelské jednoty Komenský pořádal přednášky – např. s ukázkami experimentální fyziky (1875),[6] o telefonu (1878),[7] o perspektivě (1879)[8] nebo o vodě a páře (1879);[9] v tomto spolku byl také zvolen místopředsedou[10] a roku 1881 předsedou zábavního výboru;[2] r. 1887 je uváděn jako předseda.[11] Byl též ředitelem ochotnického divadla a v jeho rámci přispíval na dobročinné účely, např. na pomoc chudým žákům nebo na doplnění knihovny.[12] Stal se rovněž předsedou čtenářské besedy, místního odboru Ústřední matice školské a členem župní jednoty hasičů. Byl také zvolen do obecního zastupitelstva.[3] Ochotně vytvářel výtvarně pečlivě zpracované „adresy“ (věnování) a diplomy k různým příležitostem[3] (viz sekci Dílo). Rád také cestoval a prováděl hosty, například po Krkonoších.[3]

V Náchodě také řadu let působil jako soukromý učitel Šarloty Schaumbursko-Lippské (pozdější manželky posledního württemberského krále Viléma II.).[3] Roku 1883 se rovněž stal učitelem kreslení na náchodské tkalcovské škole a o prázdninách následujícího roku vedl pedagogicko-didaktický kurs kreslení pro učitele textilních škol.[13]

Roku 1887 byl přeložen na měšťanskou školu v Červeném Kostelci.[14] 11. srpna se s velkou slávou rozloučil s náchodskými občany a odstěhoval se do nového působiště.[3] O dva roky později byl jmenován ředitelem.[15] Protože byl finančně dobře zajištěný, nechal si tam vybudovat vilu se zahradou[3] podle návrhu architekta Edmunda Chaury.[16] I zde se účastnil veřejného života – byl např. ředitelem ochotnického divadla a členem výboru sokolské jednoty.[3] Ve volbách do říšské rady r. 1897 byl jmenován volebním komisařem pro V. kurii (všeobecnou); po vyhlášení výsledků se stal spolu s několika dalšími městskými funkcionáři terčem útoku rozvášněných dělníků, voličů neúspěšných sociálních demokratů, a na jeho vile bylo rozbito několik oken.[17]

V roce 1898 byl jmenován školdozorcem (školním inspektorem) pro českojazyčné školy v okresech Náchod, Nové Město nad Metují, Broumov a Trutnov.[18] Brzy se také přestěhoval zpět do Náchoda a svou kosteleckou vilu nabídl už následujícího roku k prodeji.[19] V říjnu 1903 si při nevydařeném skoku přes příkop zlomil nohu.[20] O dva roky později byl v Náchodě předsedou výboru, který uspořádal benefiční výstavu prací převážně amatérských výtvarníků na podporu Ústřední matice školské.[21][22] Pak odešel do penze a odstěhoval se[23] nejprve na Král. Vinohrady (1906), později na Zbraslav (1907).[24][25]

Zemřel 30. ledna 1926 v Modřanech (dnes část Prahy) a byl tam také pohřben.[26][27]

Červený Kostelec — ilustrace v Ottově vlastivědné encyklopedii Čechy

Proslavil se zejména kresbami. Zprvu je tvořil jen pro vlastní potřebu, ale díky pomoci ředitele náchodských škol J. K. Hraše se mu podařilo s nimi oslovit veřejnost.[3] Byl autorem řady „adres“ (ozdobných věnování), např. pro broumovského opata Jana Rottera, historika V. V. Tomka, sokolského vůdce Miroslava Tyrše a další.[3][2] Ohlas mělo přání císaři Františku Josefovi k padesátým narozeninám (1880), které vytvořil pro náchodskou učitelskou jednotu „Komenský“,[28] a o rok později ještě honosnější blahopřání korunnímu princi Rudolfovi k jeho sňatku s princeznou Štěpánkou.[3][29] Nakreslil také asi 30 portrétů.[2] Roku 1891 vystavoval některé své práce na jubilejní zemské výstavě v Praze a byl jedním z účastníků oceněných stříbrnou medailí[30] (ve skupině XXIII. – Školství).[31]

Byl autorem těchto knižně vydaných publikací:[32]

• Album města Náchoda a okolí (před r. 1882)[2]
• Vycházka na Krkonoše (1884)

Dále ilustroval např.:[32]

• Jan Havelka: Obrázky ze přírody (1884–1888)
• Stanislav Řehák: Z přírody (1883–1888)
• Václav Petrů: Na Křemešník! (1885)
• Josef Soukal: Památnosti západní Moravy (1885)
• Antonín Josef Zavadil: Památky královského horního města Hory Kutné (1886)
• Antonín Svoboda: Nové Město nad Metují a nejbližší jeho okolí (1887)
• Čeněk Kalandra: Od Sázavy ku Labi (1887)
• Čeněk Kalandra: Škůdcové našich lesů a sadů (1890)
• Kliment Čermák: Mladým duším. Výpravy mladých starožitníků (1892)

Byl rovněž jedním z ilustrátorů rozsáhlých děl Hrady, zámky a tvrze království Českého (August Sedláček) a Čechy (sestavil Jan Otto).[30]