Čeněk Kalandra

Narodil se do rodiny pekařského mistra Josefa Kalandry ve Vysokém Mýtě na Pražském předměstí č. 40. Pekařem byl také jeho děda František. Matka Veronika byla dcera koželužského mistra Jana Lichtenberka. Měl čtyři sourozence: Annu (1846), Antonii (1851), Josefa (1853), Otilii (1855), dalších sedm zemřelo krátce po narození.

V roce 1863 ukončil tříleté studium reálné školy a našel si práci jako advokátní písař. Později pracoval jako úředník na železnici v Pardubicích a Bohumíně, nakonec se však rozhodl věnovat učitelskému povolání.[3]

V září 1875 nastoupil na svoje první pedagogické působiště v Úžici, ovšem bez patřičných zkoušek. Od března 1879 získal místo prozatímního učitele v Čisté u Nové Paky. Sem přivedl i svoji budoucí manželkou Julii Morávkovou (22. května 1865), která pocházela z Kostelce nad Orlicí, s ní se oženil roku 1882 a vychovali tři děti: Stanislava (1883), Oldřicha (1887) a Zdeňku (1892)[4]. Také složil učitelské zkoušky a požádal o lepší místo. Od září 1883 zastával místo správce školy v nedalekých Uhlířích (dnes součást obce Lázně Bělohrad), ale jednalo se o méně významnou obec, která měla přibližně 250 obyvatel.[5][6]

V roce 1889 byl jmenován správcem školy, tentokrát v obci Roveň u Mladějova.[7] Krajina nedalekých Prachovských skal či hradů Trosky a Kost mu sice mohla být literární inspirací, avšak vysněného místa řídícího učitele se dočkal až v létě roku 1891 v Žereticích (občas uváděn název Žerotice, stejnojmenné obce u Znojma) na Jičínsku, což bylo spojeno i s vyšším platem. Zde zažil i nejplodnější literární období. V roce 1907 opět změnil pedagogické působiště, když byl na vlastní žádost převeden do měšťanské chlapecké školy v Libáni. Nastoupil až v listopadu a bylo mu tak umožněno pouze za podmínky, že po roce odejde do penze. To však neudělal. Přilepšil si na služném (pobíral 270 korun měsíčně) a dále rozvíjel svoji literární činnost. Avšak o poznání rušnější působiště než ta předešlá, nepřineslo Kalandrovi kýžený klid.

Maloměšťácká společnost bývalého venkovského učitele, nedbale oblečeného a s poněkud bohémským vzhledem, odmítala přijmout mezi sebe a on ji oplátkou sarkasticky vykresloval ve svých článcích, což se mu jako bedlivému pozorovateli dařilo.[8] K utišení napjatých vztahů s libáňskými spoluobčany nepřispěla ani jeho stále více tíživější finanční situace a nezdary v jeho pokusech o vlastní podnikání. U řemeslníků se postupně zadlužoval a při snaze o zprostředkování zboží místním rolníkům se stával nespolehlivým. Exekuční události v jeho domácnosti nebyly výjimkou. To vedlo i k nelibosti u místního řídícího učitele chlapecké měšťanky Josefa Straky, který se snažil nepohodlného podřízeného zbavit. V únoru 1911 Čeněk Kalandra odešel na zdravotní dovolenou a do školy se již nevrátil, rozhodnutím zemské školní rady byl od 1. června 1912 penzionován, ale to už od listopadu 1911 bydlel v Praze[9].

Ani zde nepřestal psát, zvláště pak se stal přispěvatelem do mnoha časopisů (Nových ilustrovaných listech, Naší zahrádce, Mlynářských novinách, Zemědělských listech, Dobré kopě, v Mladých proudech, Nivě, Českém slově, Ostravském deníku, Samostatnosti, atd.) Napsal i několik dalších knih, ale například jeho rádci (Vzorný rádce k dosažení místa, Co je dovoleno muži, když miluje?, Druhá knihovna žádostí) jsou považována za slabší autorova díla.

Svoji oblíbené spisovatelské se činnosti věnoval až do své smrti 29. února 1928. Během života vydal na padesát titulů a přispěl četnými články do různých časopisů, věnoval se i překladatelské činnosti z němčiny a francouzštiny. Jeho dílo lze rozdělit na část romanopisnou a populárně-naučnou z oblasti přírody, především botaniky. Jeho prvotina vznikla za jeho působení drážního úředníka v Bohumíně, kdy německé prostředí tohoto města ho vedlo ke snaze sepsat česky psané dílo. Vzniklo pak několik humoresek do časopisu Paleček. Věnoval se i psaní divadelních her. Občas při vydání svých literárních prací používal pseudonymy (X. Čekal, Čeněk Orlický, L. Báňský, X. Neznámý, X. Přímý a X. Zapomenutý).