Francouzská Polynésie

Francouzská Polynésie (francouzsky Polynésie française) je zámořské společenství Francie v Oceánii tvořené 118 ostrovy rozesetými po území velkém asi jako celá Evropa.

Francouzská Polynésie
Polynésie française
Porinetia Farani
vlajka
znak
Geografie


Poloha Francouzské Polynésie

Hlavní městoPapeete
Rozloha4 167 km²
Nejvyšší bodMont Orohena (2241 m n. m.)
Časové pásmo−10
Poloha17°32′ j. š., 149°34′ z. d.
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel268 270
Hustota zalidnění64 ob. / km²
Jazykfrancouzština (úřední jazyk), tahitština
Státní útvar
Státní zřízenízámořské společenství Francie
PrezidentÉdouard Fritch
MěnaCFP frank (XPF)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1258 PYF PF
MPZF
Telefonní předvolba+689
Národní TLD.pf

Vědci se dnes všeobecně shodují, že právě Francouzská Polynésie je územím, které bylo osídleno lidmi jako jedno z posledních míst planety. Prvními ostrovy, které byly ve Francouzské Polynésii osídleny, byly Markézské ostrovy. Stalo se tak teprve ve druhém století před naším letopočtem. Z Francouzské Polynésie pochází aerolinie AirTahiti a Air Tahiti Nui.

Historie

Polynésané souostroví osídlili kolem roku 200 př. n. l. V reakci na vyhoštění francouzské katolické misie byla na ostrovy vyslána válečná loď a v roce 1842 byl nad Tahiti a ostrovem Tahuata vyhlášen francouzský protektorát. Celé souostroví bylo Francií anektováno v 80. letech 19. století.[1]

Členění
Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Francouzské Polynésie.
Ostrov Bora-Bora
Dělení Francouzské Polynésie

Ostrovy se seskupují do několika souostroví sopečného původu, která dohromady pokrývají oblast o rozměrech asi 2000 km² ze západu na východ a 2400 km² ze severu na jih. Sousedy Francouzské Polynésie jsou na západě ve vzdálenosti asi 350 km Cookovy ostrovy, na severu ve vzdálenosti asi 430 km Kiribati a na východě ve vzdálenosti asi 370 km Pitcairnovy ostrovy.

Skládá se z pěti souostroví, nejznámějším ostrovem je zřejmě Tahiti v souostroví Společenské ostrovy. Ostrov Tahiti je nejosídlenější a nachází se na něm hlavní město Papeete s mezinárodním letištěm Fa'a'ā International Airport, které je jediným mezinárodním letištěm ve Francouzské Polynésii (bylo postaveno v roce 1960). Díky tomu je Tahiti leteckou bránou Francouzské Polynésie a všichni, kteří sem přilétají ze zahraničí, musí projít právě Papeete. Tahiti je vzdáleno asi 7800 km západně od pobřeží Peru a 3800 km od severovýchodního okraje Nového Zélandu.

Francouzská Polynésie je jednou z pěti tzv. Zámořských společenství a dělí se oficiálně[2] na pět částí (francouzsky subdivisions administratives):

  1. Návětrné ostrovy (francouzsky Îles du Vent), jež jsou součástí Společenských ostrovů
  2. Závětrné ostrovy (francouzsky Îles Sous-le-Vent), jež jsou součástí Společenských ostrovů
  3. Souostroví Markézy (francouzsky Îles Tuamotu Marquises)
  4. Souostroví Tuamotu – Gambierovy ostrovy (francouzsky Îles Tuamotu Tuamotu-Gambier)
  5. Jižní souostroví (francouzsky Îles Australes), jehož součástí je Bassovy ostrovy (francouzsky Îles (de) Bass)

Ekonomika

K hlavním zdrojům příjmů Francouzské Polynésie patří turistika, chov černých perel a produkce kopry pro olej. Také se tu pěstují ananasy, vanilka, káva a různé ovoce.

Testování atomových zbraní
Satelitní snímek NASA - atol Fangataufa

Francouzská Polynésie sloužila jako pokusná střelnice pro atomové zbraně v 60. až 90. letech 20. století, kam se přesunuly ze severní Afriky poté, co se osamostatnila bývalá kolonie Alžírsko.[3] Na atolech Mururoa a Fangataufa Francie až do roku 1973 prováděla pokusné jaderné výbuchy v atmosféře, poté až do roku 1996 výbuchy podzemní.[4]

Související články

Reference
  1. Francouzská Polynésie: Malé souostroví s jadernou minulostí. 100+1 zahraniční zajímavostí. 8. února 2018.
  2. Journal officiel de la République française ("Official Journal of the French Republic"), May 20 1972.
  3. Jaderné testy zhoršily zdraví domorodců [online]. Aktuálně.cz, 4.8.2006 [cit. 2010-02-27]. Dostupné online. (čeština)
  4. ŠUTA, Miroslav. 20 let od útoku na Rainbow Warrior - Francouzští atentátníci zůstali ve vězení jen 2 roky [online]. Britské listy, 11. července 2005 [cit. 2010-02-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-05-01. (čeština)

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.