Rudolf Virchow

Památný kámen Rudolfa Virchowa v jeho rodném městě Świdwine, Polsko

Rudolf Virchow vystudoval medicínu v Berlíně. V roce 1846 se stal prosektorem v nemocnici Charité. V dalším roce se habilitoval pro patologickou anatomii. Roku 1856 byl povolán zpět do Berlína do funkce profesora a ředitele nově zřízeného ústavu pro patologickou anatomii z působiště ve Würzburgu, kde se letech 1849 až 1856 intenzivně věnoval studiu buněk.

Německý přírodovědec Theodor Schwann tvrdil, že nové buňky vznikají z blastému jak v průběhu embryonálního vývoje, tak i za určitých patologických procesů, jako jsou například záněty či tuberkulóza. Podobný názor zastával i rakouský patolog českého původu Karel Rokytanský; k této teorii ho přivedla skutečnost, že při pitvě nebyly nalezeny žádné makroskopické zkušenosti, které by vysvětlovaly úmrtí.

Virchow však tyto hypotézy odmítal, přesvědčený, že dceřiné buňky vznikají dělením z buněk mateřských. Vyjádřil to výrokem: „Omnis cellula e cellula“. Pomocí své buněčné teorie vysvětloval i patologické změny. Domníval se, že nemoci vznikají v důsledku chorobných změn uvnitř buněk, které se pak dále dělí, rozmnožují. Na základě studia buněk bylo proto možné porozumět tvorbě novotvarů a metastáz při nádorových onemocněních.

Kromě toho se zasloužil o prohloubení poznatků o chorobách kardiovaskulárního systému. Některé práce věnoval problematice trombotických a embolických příhod. Na základě vlastních experimentálních prací objasnil patogenezi zánětlivých procesů. Při většině zánětlivých onemocnění spojených s tvorbou krevních sraženin vzniká nejprve trombosa, zatímco se lokální zánětlivé změny dostavují až sekundárně. Jeho zájem o chemii ho přivedl ke studiu živočišných barviv (bilirubin, hematin), bílkovin a aminokyselin.

Virchow nesouhlasil s Darwinem ve všem, ale byl fascinován jeho antropologickým přístupem. Zorganizoval výzkum zdravotního stavu a antropologických ukazatelů šesti miliónů německých dětí. Na jeho základě dospěl k závěru, že tělesná stavba a zdatnost je výsledkem životních podmínek a nikoli příslušností k nějaké rase. Ostře kritizoval v té době se rodící rasové teorie. Naprosto odmítl existenci čisté árijské rasy.

V roce 1861 založil Deutsche Fortschrittpartei (Německou pokrokovou stranu) a stal se pruským poslancem. Jeho ostré diskuze s konzervativním Bismarckem málem vyústily v souboj. V Reichstagu setrval do roku 1893, kdy se stal rektorem berlínské univerzity. Doprovázel Heinricha Schliemanna na jeho cestě za vykopávkami do Tróje 1871. Byl též vášnivým zastáncem veřejného zdravotnictví a hygieny i hlubokých sociálních reforem. V roce 1848 vyšetřoval na příkaz Pruské vlády epidemii tyfu v Horním Slezsku. V závěrečné zprávě připsal hlavní vinu za epidemii státu a církvi.

Spolu s Rudolfem Leubuscherem založil na přelomu let 1848/1849 sociálně politický týdeník nazvaný Medicinische Reform. V těchto novinách, které přestaly vycházet již po roce, zdůrazňoval důležitost veřejné zdravotnické péče. Během revoluce v roce 1848 bojoval na straně Demokratů. Stal se zakladatelem Pokrokové strany a po řadu let stál v jejím čele. Jeho radikální demokratické názory ho stály pozici v „Royal Charité“. Vzápětí byl požádán, aby se ujal profesorství na Universitě ve Würzburgu.

Medicínu promítal i do politiky: „Medicína je společenská věda, politika není nic jiného než medicína ve větším měřítku,“[1] prohlásil v pohřebním projevu lékaře a politika J. Rizala.

Rudolf Virchow nebyl jen obdivuhodným vědcem, ale i otcem a manželem. V roce 1850 se oženil s Rose Mayer (dcera Karla Mayera, zakladatele moderní gynekologie) a stal se otcem šesti dětí, tří dcer a tří synů. Koncem února 1902 jel na přednášku do Geografické společnosti, při vystupování uklouzl a zlomil si krček stehenní kosti. Za sedm měsíců 5. září zemřel.

Navzdory tomu, že býval rebelem, dostalo se mu státního pohřbu v Berlíně. Náhle o něj svět ztratil zájem, ani jeho velký obdivovatel Vilém II. nepřijel na jeho pohřeb. Nicméně jeho „buněčná teorie“ posunula vědění o celé století.

V roce 1858 vyšlo jeho stěžejní dílo „Die Zellular-Pathologie in ihrer Bergründung auf physiologische und patologische Gerebelehre“, v němž shrnul veškeré poznání buňky jako stavebního kamene živé hmoty. Další významná díla:

• Mittheilungen über die in Oberschlesien herrschende Typhus-Epidemie, (1848)
• Handbuch der speciellen Pathologie und Therapie, (1854–62)
• Vorlesungen über Pathologie, (1862–72)
• Die krankhaften Geschwülste, (1863–67)
• Gegen den Antisemitismus, (1880)