Darwinovy pěnkavy

Darwinovy pěnkavy, známé též jako Galapážské pěnkavy, je skupina asi 15 druhů[1][2][3] zpěvných ptáků.[4] Jsou dobře známé díky pozoruhodné rozmanitosti tvarů a funkcí zobáku.[5] Bývají často klasifikovány jako podčeleď Geospizinae nebo jako tribus Geospizini. Patří do čeledi tangarovitých a nejsou blízce příbuzné s čeledí pěnkavovitých. Nejbližším známým příbuzným Galapážských pěnkav je kubánka andská (Tiaris obscurus).[6] Tyto obyvatele Galapážského souostroví poprvé shromáždil Charles Darwin při druhé expedici lodi HMS Beagle a následně je určil a popsal anglický ornitolog John Gould, jehož práce tak napomohla Darwinovi v přípravě evoluční teorie.

Darwinovy pěnkavy
pěnkavka velkozobá (Geospiza magnirostris), pěnkavka prostřední (Geospiza fortis)
pěnkavka malinká (Camarhynchus parvulus), pěnkavka lesňáčkovitá (Certhidea olivacea)
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádpěvci (Passeriformes)
Podřádzpěvní (Passeri)
InfrařádPasserida
NadčeleďPasseroidea
Čeleďtangarovití (Thraupidae)
(Canabis, 1847)
rody
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Termín „Darwinovy pěnkavy“ poprvé použil anglický ornitolog Percy Lowe v roce 1936 a roku 1947 jej v knize Darwin's Finches (Darwinovy pěnkavy) zpopularizoval britský evoluční biolog David Lack,[7][8] který založil svoji analýzu na vzorcích, jež v letech 1905–1906 nasbírala Galapážská expedice Kalifornské vědecké akademie. Velikost ptáků se pohybuje v rozmezí od 10 do 20 cm a jejich hmotnost od 8 do 38 gramů. Nejmenší jsou pěnkavky rodu Certhidea, největší je pěnkavka tlustozobá (Camarhynchus crassirostris). Nejvýznamnější rozdíly mezi jednotlivými druhy jsou ve velikosti a tvaru jejich zobáků, jež jsou přizpůsobeny rozličným zdrojům potravy.

Nový pohled

Začátkem roku 2020 byla publikována studie o vývoji tří ptačích druhů v průběhu poslední doby ledové (pleistocénní lokalita Rancho La Brea v americké Kalifornii). V průběhu několika desítek tisíc let se tyto tři druhy výrazně morfologicky nezměnily. Podle autorů odborné práce se také u „Darwinových pěnkav“ v průběhu posledních staletí nic výrazně nemění a drobné anatomické změny jsou údajně spíše jakýmisi „fluktuacemi“ v jinak stabilní morfologii v rámci postupných vývojových změn v průběhu delší doby. Krátkodobé změny v časovém horizontu zhruba do 1000 let se proto jen velmi vzácně zachovají ve fosilním záznamu.[9]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Darwin's finches na anglické Wikipedii.

  1. MARSH, Geoff. Darwin’s iconic finches join genome club. S. 147–147. Nature [online]. 2015-02-12. Roč. 518, čís. 7538, s. 147–147. Dostupné online. DOI 10.1038/518147a. (anglicky)
  2. NAYLOR, David. Evolution of Darwin’s finches and their beaks - Uppsala University, Sweden. uu.se [online]. Uppsalská univerzita, 2015-02-12 [cit. 2021-10-20]. Dostupné online. (anglicky)
  3. SOONS, Joris; HERREL, Anthony; GENBRUGGE, Annelies; AERTS, Peter; PODOS, Jeffrey; ADRIAENS, Dominique; DE WITTE, Yoni. Mechanical stress, fracture risk and beak evolution in Darwin's ground finches ( Geospiza ). S. 1093–1098. Philosophical Transactions of the Royal Society B: Biological Sciences [online]. 2010-04-12. Roč. 365, čís. 1543, s. 1093–1098. Dostupné online. DOI 10.1098/rstb.2009.0280. (anglicky)
  4. Grant & Grant 2008, s. 3
  5. PODOS, JEFFREY; NOWICKI, STEPHEN. Beaks, Adaptation, and Vocal Evolution in Darwin's Finches. BioScience. Dostupné online. DOI 10.1641/0006-3568(2004)054[0501:baavei2.0.co;2]. (anglicky)
  6. SATO, Akie. On the Origin of Darwin’s Finches. Oxford. 2001. Dostupné online. (anglicky)
  7. Lack, David. 1947. Darwin's Finches. Cambridge University Press (reissued in 1961 by Harper, New York, with a new preface by Lack; reissued in 1983 by Cambridge University Press with an introduction and notes by Laurene M. Ratcliffe and Peter T. Boag). ISBN 0-521-25243-1
  8. Steinheimer 2004, s. 300
  9. Katherine L. LONG, Donald R. PROTHERO & Valerie J.P. SYVERSON (2020). How do small birds evolve in response to climate change? Data from the long‐term record at La Brea tar pits. Integrative Zoology. doi: https://doi.org/10.1111/1749-4877.12426

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.