Ernest Hemingway

Otec Clarens Ed Hemingway byl lékař, matka Grace se věnovala hudbě a byla velice zbožná. Bydleli v Oak Parku na předměstí Chicaga, chatu pojmenovanou Windermere měli u jezera Walloon na severu Michiganu. Na druhé straně jezera koupili později také usedlost nazvanou Longfieldská farma, kde rodina trávila letní měsíce.[3] Ernest se narodil roku 1899 jako druhý ze šesti dětí – měl ještě čtyři sestry a nejmladšího bratra Leicestra. Matka z něj chtěla mít slušně vychované dítě, jejich vztah byl i v dospělosti komplikovaný. Otec v něm podporoval lásku k přírodě, chodili spolu na lov a rybařit, naučil se tábořit, pomáhal na farmě. Byl fyzicky vyspělý, rád plaval a se spolužáky podnikal pěší túry do okolí. Přestože špatně viděl na jedno oko, byl výborný střelec. Svou sílu předváděl v boxu a jízdách po řece na kánoi. Hrál na violoncello ve školním orchestru.

Hemingway v roce 1918 v Miláně

Během studia na střední škole se pokoušel o verše, povídkové črty a sloupky do novin. Po maturitě odmítl jít na vysokou školu a v říjnu 1917 se stal reportérem kansaského listu Star. Byl pevně rozhodnut stát se spisovatelem. Rok na to odjel do Itálie na italskou frontu první světové války jako dobrovolník ambulantních sborů Červeného kříže. V červnu 1918 se dostal jako řidič sanitky do těžkých bojů u řeky Piavy. Zde byl těžce raněn střepinami z minometu. Přes svá mnohočetná zranění odnesl na zádech do bezpečí italského vojáka, který byl v bezvědomí. Byl prvním Američanem raněným v Itálii a za svůj statečný čin byl vyznamenán italskou stříbrnou medailí.[3] Léčil se v nemocnici v Miláně, kde se zamiloval do zdravotní sestry Agnes von Kurowské. Ernest se v lednu 1919 vrátil do USA, kde byl vítán jako hrdina. Agnes zůstala v Evropě a po několika měsících jejich vztah ukončila, protože se zamilovala do mladého poručíka.

Po válce se chtěl věnovat psaní. Žil v Torontu, kde se živil jako novinář v deníku Toronto Star a začal psát povídky, které nikdo nechtěl otisknout. V říjnu 1920 se usadil u přátel v Chicagu a tam se seznámil se svou budoucí ženou, osmadvacetiletou Hadley Richardsonovou. Svatba se konala v září 1921 a novomanželé se vydali na cestu do Evropy.

Zpočátku žili v Paříži, kde navázali kontakty se zahraničními novináři i známými osobnostmi uměleckého světa. Hemingway se stal členem skupiny amerických intelektuálů soustředěných kolem Gertrudy Steinové – tzv. „Ztracená generace“. Živil se jako reportér torontského Staru i jiných novin a za reportážemi procestoval mnoho zemí (Turecko, Itálie, Německo, Švýcarsko). Kromě toho psal krátké črty, povídky a básně. Během pobytu v Evropě však přišel o všechny své rukopisy, když Hadley ve vlaku někdo ukradl kufřík, ve kterém je vezla Ernestovi do Lausanne.[3][4] Zůstaly mu pouze dvě povídky: Můj táta a Nahoře v Michiganu, což mu způsobilo hlubokou depresi. K psaní se vrátil v Itálii na jaře 1923, kdy poprvé od ztráty rukopisů dokončil povídku. Dal jí název Mimo sezónu a znamenala zásadní převrat v jeho stylu, projevilo se v ní i jeho básnické nadání. Závěr prvního pobytu v Evropě prožili Hemingwayovi ve Španělsku, kde viděli poprvé býčí zápasy a toreadory. Zde také vznikla jeho přezdívka Papá. Dojmy z návštěvy Španělska popsal Ernest v pěti krátkých črtách. V srpnu 1923 dostal ke korektuře svou první knihu Tři povídky a deset básní (Three Stories and Ten Poems). Krátce na to s Hadley, která čekala dítě, odjeli do Ameriky.

V Torontu se Hemingway vrátil na své místo novináře ve Staru. V říjnu 1923 se jim narodil chlapec, kterému dali jméno John Hadley Nicanor (podle španělského toreadora Nicanora Villalty), pro svou baculatost později zvaný Bumby. V prosinci mu vyšla v omezeném nákladu 170 kusů knížka Za našich časů (In Our Time), do které zařadil čtrnáct krátkých črt s různou tematikou z amerického středozápadu, války v Itálii a býčích zápasů ve Španělsku. Další vydání této knihy vyšlo na podzim roku 1925 v nákladu 1300 výtisků.[3]

V lednu 1924 se Hemingwayovi vrátili do Paříže, kde se okruh jejich známých rozšířil o F. Scotta Fitzgeralda s manželkou Zeldou. Rodina žila z malého kapitálu, který Hadley zdědila po otci a z nepravidelných honorářů za Ernestovy články do novin. Současně psal povídky, jejichž náměty čerpal z výletů po Evropě, především do Španělska. Začal pracovat na románu z prostředí toreadorů a španělské fiesty. Román s názvem I slunce vychází/Fiesta (The Sun Also Rises) dokončil začátkem roku 1926. V tomto období vyšla jeho novela Jarní přílivy (The Torrents of Spring), parodie na manýristický styl v Americe uznávaného spisovatele Sherwooda Andersona, jeho někdejšího přítele.[3]

V Hemingwayově osobním životě došlo k velké změně. Již několik měsíců udržoval vztah s mladou Američankou z okruhu svých známých Pauline Pfeifferovou a manželství s Hadley skončilo rozvodem v lednu 1927. V květnu se Ernest a Pauline vzali. Hemingwayův první román měl příznivé kritiky a dobře se prodával, ale další kniha jeho povídek Muži bez žen (Men Without Women) již nebyla tak dobře přijata. Přesto se Hemingway stával známým spisovatelem nejen v Americe, ale také v Evropě. To mu umožnilo ukončit novinářskou činnost a věnovat se výhradně literární tvorbě.

V roce 1929 vyšel román Sbohem, armádo (A Farewell to Arms), v němž do románové podoby převedl své zážitky z válečného nasazení v Itálii. Kniha se stala bestsellerem a znamenala také značné zlepšení jeho finanční situace. Definitivně rozhodla o jeho světové slávě.

Během následujících let Hemingway pobýval většinou v Americe, kde se věnoval rybolovu na Floridě nebo lovil zvěř na západě ve Wyomingu a Montaně. Pravidelně se vracel do Paříže a na koridu ve Španělsku. Pracoval na knize s názvem Smrt odpoledne (Death in the Afternoon), která faktografickým způsobem zpracovává tematiku býčích zápasů. Vyšla v roce 1932, ale neměla příliš dobré recenze. Napsal také několik povídek.

Psychický otřes mu způsobila smrt otce koncem roku 1928, který svou nemoc ukončil sebevraždou. Počátkem 30. let si s Pauline pořídili velký dům v Key West, kde se usadili se svými dvěma syny Patrickem (1928) a Gregorym (1931). V roce 1934 vydal sbírku čtrnácti povídek pod názvem Vítěz nebere nic (Winner take Nothing). Kromě psaní se v tomto období věnoval svým hlavním životním zálibám: cestování, rybaření, lovu zvěře a boxu. Na přelomu let 1933–1934 strávil několik týdnů na safari v Africe. Po návratu si pořídil loď, kterou pojmenoval Pilar a s ní vyjížděl s přáteli na moře lovit velké ryby (mečouny, tuňáky). Zážitky z afrického safari ho inspirovaly k napsání románu, který byl vydán v roce 1935 pod názvem Zelené pahorky africké (Green Hills of Africa). Kromě toho psal povídky a také články pro Esquire a další podobné časopisy. Pracoval na novém románu, jehož hlavním hrdinou byl Harry Morgan, kapitán rybářské lodi. Román vyšel v říjnu 1937 pod titulem Mít a nemít (To Have and Have Not) a přes smíšené hodnocení kritiky se velmi dobře prodával.

Hemingway se jako reportér zúčastnil španělské občanské války. Podílel se také na scénáři dokumentárního filmu Španělská země (The Spanish Earth), který natáčeli jeho přátelé na podporu republikánů. Viděl na vlastní oči boje na frontové linii i následky bombardování měst a vesnic. Uvědomoval si, že fašismus je možno porazit jen s pomocí USA a demokratických států, apeloval v tomto smyslu i na prezidenta Roosevelta.[3] Předvídal, že Španělsko je pouze předehrou k mnohem rozsáhlejšímu konfliktu. Rozhodl se napsat divadelní hru Pátá kolona (The Fifth Column) z prostředí válečného Madridu, která v sobě má autobiografické prvky. Než byla uvedena v divadle, zařadil ji Hemingway do úvodu svého souboru ranějších povídek, který vydalo nakladatelství Scribner na podzim 1938 pod názvem Pátá kolona a prvních 49 povídek (The Fifth Column and the First Forty-Nine Stories).

Po návratu do USA koncem listopadu 1938 své zážitky z občanské války zpracoval do několika povídek (mj. Udání, Motýlek a tank, Nikdo nikdy nezemře) a začal psát román, který již delší dobu nosil v hlavě. Ve Španělsku s ním pracovala novinářka a spisovatelka Martha Gellhornová, kterou znal již z Ameriky a s níž navázal milostný vztah. Začali spolu žít na Kubě v domě Finca Vigía nedaleko Havany. Manželství s Pauline bylo rozvedeno v listopadu 1940 a hned potom uzavřel manželství s Marthou.[4] Román Komu zvoní hrana (For Whom the Bell Tolls), pravdivou výpověď o válce, dokončil v létě 1940. Kritika ho označila za jeho nejlepší dílo a měl obrovský úspěch u čtenářů. Podle knihy byl natočen stejnojmenný film, v němž hlavní role vytvořili Gary Cooper a Ingrid Bergmannová. Do kin byl uveden v roce 1943.[5]

Počátkem roku 1941 strávili s Marthou několik týdnů na Dálném východě, kam byli vyslání jako zpravodajové čínsko-japonské války. Vrátili se na Kubu a po vstupu USA do války tam Hemingway zorganizoval protišpionážní skupinu s cílem eliminovat činnost fašistických protiamerických elementů. Se svou lodí Pilar pátral po německých ponorkách. Jeho amatérská snaha nepřinesla žádné výsledky a byla po několika měsících ukončena.[3] Literární tvorbu v roce 1942 prakticky přerušil. Podílel se na přípravě antologie válečných děl, která byla vydána v říjnu pod názvem Muži ve válce (Men at War). Hemingway k ní napsal obsáhlý úvod.

V soužití s Marthou se začaly objevovat problémy způsobené Ernestovým životním stylem, v němž důležité místo zaujímali kamarádi, rybaření a alkohol. Nezávislá a ambiciózní Martha byla přesvědčena, že by se měl zapojit do války v Evropě, jako to udělal jeho nejstarší syn. Ona sama v říjnu 1943 odjela jako novinářka do Londýna. Hemingway se do Londýna dostal v květnu 1944 jako válečný dopisovatel. S Marthou se zúčastnili jako pozorovatelé invaze spojeneckých vojsk v Normandii, ale potom se jejich cesty rozdělily. Martha odjela do Itálie sledovat boje italské frontě a Ernest se vrátil do Londýna. Tam se seznámil s americkou novinářkou Mary Welshovou, která se později stala jeho čtvrtou manželkou.[4] Do Francie se vrátil v červenci a byl přidělen k 22. pluku pěchotní divize generála Bartona. S tímto útvarem se přes Rambouillet dostal až do Paříže, přičemž si získal respekt vojáků svou odvahou, zkušenostmi a předvídavostí. Na podzim se zúčastnil těžkých bojů na Siegfridově linii v Německu a svou misi ukončil po dobytí vesnice Grosshau poblíž Dürenu. Za aktivní účast ve 2. světové válce byl v roce 1947 vyznamenán Bronzovou hvězdou.[3]

V březnu 1945 se vrátil do své rezidence na Kubu a později tam za ním přijela Mary Welshová. Oba procházeli rozvodovým řízením a po jeho ukončení se v březnu 1946 vzali. V té době Hemingway začal psát nový román Rajská zahrada (The Garden of Eden), který však byl vydán až čtvrtstoletí po jeho smrti. V roce 1948 manželé podnikli cestu do Itálie a v Benátkách se Ernest zamiloval do devatenáctileté Adriany Ivančičové.[3][4] Tento cit ho inspiroval k románu o vztahu stárnoucího plukovníka a mladé dívky, který vyšel pod titulem Přes řeku do stínu stromů (Across the River and Into the Trees) nejprve v magazínu Cosmopolitan, v r. 1950 pak knižně ve Scribnerově nakladatelství. Odbornou kritikou byl přijat se zklamáním, ale u čtenářů měl úspěch a dobře se prodával.

Na přelomu roku 1950–51 Hemingway prožíval období tvůrčího vzepětí, ke kterému přispěla i návštěva Adriany Ivančičové na Kubě. Kromě několika drobných próz pro časopisy pokračoval v práci na zamýšlené trilogii o válce na moři. Nejvýznamnějším počinem jara 1951 se stal příběh o starém rybáři Santiagovi a jeho zápase s velkou rybou. Krátká novela Stařec a moře (The Old Man and the Sea), kterou napsal během osmi týdnů, vyšla v září 1952 nejprve v časopise Life v nákladu 5 milionů výtisků a následně knižně ve Scribnerově nakladatelství.[3][4] Ohlasy byly v naprosté většině příznivé a román byl označován za jeho mistrovské dílo. Z prostého příběhu vytvořil existenciální drama o základních lidských ctnostech, hrdinství, odvaze a důstojnosti. Hemingway získal Pulitzerovu cenu a připravovala se filmová verze se Spencerem Tracym v hlavní roli.[6]

Kromě literárního úspěchu však Hemingwaye v tomto období stihlo několik osobních ztrát – zemřela mu matka, jeho bývalá manželka a matka jeho synů Pauline i několik blízkých přátel. V květnu 1953 se s Mary vydali na safari do Afriky. Cestou se zastavili na fiestě ve Španělsku, kde se Hemingway setkal se starými známými a seznámil se s mladými nadějnými toreadory Antoniem Ordóñezem a Luisem Dominguínem. Půlroční pobyt v Africe skončil, když se těžce potloukl při dvojnásobné letecké havárii v Ugandě. Zranění si léčil v Benátkách a na Kubu se vrátili v červnu 1954. V říjnu mu bylo oficiálně oznámeno, že získal Nobelovu cenu za literaturu. V odůvodnění bylo uvedeno: za stylistické mistrovství moderního vypravěče, které se naposledy ukázalo v knize Stařec a moře a za jeho vliv na současný literární styl.[2] Zdravotní stav mu nedovolil cenu převzít osobně. Medaili věnoval kubánské národní světici Měděné Madoně a nechal ji uložit do relikviáře chrámu Naší Paní v Santiagu de Cuba.[3]

V následujících letech se Ernest Hemingway potýkal s různými zdravotními problémy, ať už to byl následek jeho dřívějších úrazů a zranění nebo nestřídmého pití. Jeho osobní elán a tvůrčí spisovatelská síla stagnovaly. I když se snažil co nejvíce pracovat, jeho literární tvorba nedosahovala dřívější úrovně. Začal psát novou knihu o Africe, napsal několik povídek o zkušenostech z 2. světové války a znovu přepsal Rajskou zahradu. Nález starých dokumentů z prvního pobytu v Paříži ho inspiroval k napsání série vzpomínkových črt, která byla vydána pod názvem Pohyblivý svátek (A Moveable Feast) až v roce 1964.

V roce 1958 si pořídil nový dům v Ketchumu v horách Idaha nedaleko Sun Valley, kam jezdil už před válkou. Horké kubánské podnebí a rušný společenský život neprospívaly jeho zdraví. Dům na Kubě si však ponechal i po revoluci a nástupu Fidela Castra. Šedesáté narozeniny oslavil Hemingway v kruhu přátel ve Španělsku a pobyt opět využil k návštěvě býčích zápasů, v nichž jako matadoři vystupovali Ordóñez a Dominguín. Článek, který měl o koridě a soupeření dvou toreadorů napsat pro časopis Life, nakonec dosáhl parametrů knihy. V plném znění byla vydána v nakladatelství Scribner pod titulem Nebezpečné léto (The Dangerous Summer) v roce 1985.

Po návratu do USA se Hemingwayův stav postupně zhoršoval, což se projevovalo také na jeho psychice. Měl vysoký tlak, nemocná játra a ledviny, trpěl stavy úzkostí, depresemi a přemýšlel o sebevraždě. Opakovaně byl hospitalizován na klinice Mayo, kde byl léčen i elektrošoky. V červnu 1961 byl z nemocnice propuštěn a vrátil se domů do Ketchumu. Dne 2. července 1961 ráno se zastřelil ranou z brokovnice. Přivolaný lékař prohlásil jeho smrt za náhodnou a Hemingway byl pohřben s církevním obřadem na hřbitově v Ketchumu.[3] Nezanechal po sobě žádný vysvětlující dopis a jeho přátelé se shodli na pravděpodobnosti sebevraždy.

• I slunce vychází (Fiesta) – 1926 – pět mladých emigrantů z Paříže navštíví slavnou fiestu ve španělské Pamploně. Dílo, ve kterém hlavnímu hrdinovi Jakobu Barnesovi brání válečné zmrzačení v naplnění lásky k Brett Ashleyové, se kterou z toho důvodu nemůže chodit – ona to odmítá, protože by mu musela být nevěrná. Součástí je dokumentární reportáž z každoroční fiesty v Pamploně ve Španělsku – běh býků ulicemi do arény a korida.
• Sbohem armádo – 1929 – Sbohem armádo je román s autobiografickými prvky, který byl publikován v roce 1929. Vypravěčem je americký poručík Frederic Henry, který sloužil za první světové války v italské armádě. Název románu je převzat z básně anglického dramatika George Peelea ze 16. století.
• Zelené pahorky africké – 1935 – kniha o lovu v Africe, kráse africké přírody,[7]
• Mít a nemít – 1937 – dílo z období hospodářské krize se skládá z vyprávění několika osob a konfrontuje světy dvou hlavních hrdinů: kapitána rybářské lodi Harryho Morgana nuceného živit se pašováním alkoholu a spisovatele Richarda Gordona [8]
• Komu zvoní hrana – 1940, námětem k tomuto románu mu byla španělská občanská válka. Děj románu se odehrává ve 3 dnech, které prožije na straně republikánů americký dobrovolník Robert Jordan. Cíl jeho příchodu byl vyhodit most do povětří, podle rozkazu generála Golze. V průběhu těchto událostí se Jordan zamiluje do dcery republikánského starosty, který byl zavražděn fašisty. Most se sice podaří zničit, ale při jeho destrukci zemře několik Jordanových společníků a Jordan se sám vážně zraní. Na konci již není schopen dalšího pochodu, a tak zůstává nedaleko bojiště a umírá. Jordan představuje typického hrdinu Hemingwayových příběhů, je mužný, odhodlaný žít svobodně i v kritických situacích, blízko smrti a zla. Význam nemá jeho smrt, ale to, pro co zemřel. Smysl románu vyjádřil autor úvodním mottem: „Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem součástí lidstva. A proto se nikdy neodvažuj ptát, komu zvoní ta hrana. Zvoní tobě.“ Autorem těchto slov je však básník John Donne (1572–1631).[9]
• Přes řeku do stínu stromů – 1950 – tragický příběh lásky stárnoucího plukovníka k mladé italské šlechtičně odehrávající se v Benátkách
• Pohyblivý svátek – 1964 – vzpomínková kniha, ve které je vylíčen bohémský život umělců v Paříži, šťastné období jeho života
• Ostrovy uprostřed proudu – 1970 – román z autorovy pozůstalosti ve formě téměř deníkových zápisků. Skládá se ze tří částí, které spojuje postava malíře Thomase Hudsona. Děj se odehrává na jednotlivých ostrovech Atlantského oceánu, které představují zároveň tři etapy Hudsonova života před a během 2. světové války.

Hemingway se svou rodinou a čtyřmi marlíny v roce 1935

• Smrt odpoledne – 1932 – faktografická kniha o býčích zápasech ve Španělsku
• Stařec a moře – 1952, Starý kubánský rybář Santiago se po mnoha neúspěšných lovech (lovil s malým chlapcem) vydává na moře sám. Uloví obrovskou rybu – marlína, se kterou zápasí dva dny, teprve poté se mu ji podaří harpunovat a přivázat k lodi. Tímto životním úlovkem je velmi vysílen a uvažuje, co s rybou udělá a jak se bude mít. Ale mrtvou rybu napadnou žraloci a stařec už nemá sílu rybu ubránit, a tak se vrátí pouze s kostrou své ryby. Smysl tohoto díla není v beznaději nebo něčem takovém, ale právě naopak ukazuje, že Santiago udělal vše pro to, čeho chtěl dosáhnout, tj. vyhrál svůj boj s rybou. „Člověka je možno zničit, ale ne porazit.“ Právě Stařec a moře byl oceněn Nobelovou cenou.[2]

Vedle slavných románů je Hemingway často vyzdvihován za své povídky. Vynikají zkratkovitostí, sugestivní evokací nálady a dialogy, jež jsou oproštěny od stylistických klišé. Nadto povídky nestaví na vyhrocené pointě či dějovosti, spíše pracují s tím, co je čtenáři zdánlivě skryté. V povídkách často vystupuje mladík (Nick Adams), který se dostává do konfrontace s realitou okolního života nebo chlapský hrdina, který si musí hájit své místo v tvrdém světě. Povídky vyjadřují hluboký humanistický podtext, ale zároveň i smysl pro ironii a humor.

• Tři povídky a deset básní
• Za našich časů
• Prvních 49 povídek
• Muži bez žen
• Vojákův návrat

• Pátá kolona – jediné drama, které Hemingway napsal. Tematicky vychází rovněž ze zkušeností ze španělské občanské války.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ernest Hemingway na anglické Wikipedii.

• BAKER, Carlos. Ernest Hemingway. 1.. vyd. Praha: Jiří Buchař-BB art, 2001. 451 s. ISBN 80-7257-504-X.

• Americká literatura
• Seznam amerických spisovatelů

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ernest Hemingway na Wikimedia Commons
• Autor Ernest Hemingway ve Wikizdrojích (anglicky)
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ernest Hemingway
• Osoba Ernest Hemingway ve Wikicitátech
• (anglicky) Timeless Hemingway,
• (anglicky) Profil na stránkách Nobelovy ceny,
• (anglicky) Ernest Hemingway – životopis
• (anglicky) Hemingway Society
• Ernest Hemingway na Postřeh.com
• Před padesáti lety zemřel Ernest Hemingway: Muž který miloval smrt jako kurvu Blog Karla Hvížďaly