Naše vojsko

Nakladatelství Naše vojsko vzniklo na základě rozhodnutí Ministerstva národní obrany 6. prosince 1945 a jeho hlavním účelem byla produkce vojensko-odborné literatury a literatury určené pro prezentaci armády. K těmto účelům sloužil také časopis Naše vojsko, který má tradici ještě o několik desítek let delší, než samotné knižní nakladatelství, vycházel v ČSR již od roku 1927. Druhým vydávaným periodikem byl deník Svobodné Československo, v roce 1947 přejmenovaný na Obranu lidu.

Nově založené nakladatelství, jež vydávalo periodický i neperiodický tisk, získalo ještě v roce 1945 do svého majetku tiskárnu Unie v ulici Na Děkance, kam se přestěhovalo; sloučením tiskáren Unie a Tempo vznikla tiskárna Naše vojsko. V rámci vládní reorganizace nakladatelských podniků, k níž došlo s platností od počátku roku 1953, bylo rozhodnuto, že Naše vojsko může vydávat též beletrii bezprostředně zaměřenou k výchově vojska. Vzorem pro budoucí profil podniku se stalo sovětské nakladatelství Vojenizdat.

V lednu 1954 byly usnesením vlády zřízeny tři národní podniky: Naše vojsko – nakladatelství, Naše vojsko – distribuce a Naše vojsko – tiskárna. Všechny spadaly do působnosti Hlavní politické správy Československé lidové armády (HPS ČSLA). V roce 1957 se z podniku Naše vojsko – nakladatelství oddělilo vydavatelství časopisů, které nadále působilo samostatně, nejprve jako Vydavatelství časopisů MNO, v letech 1969–1978 pod názvem Magnet a poté jako Vydavatelství Naše vojsko. Nakladatelství, tiskárna a distribuce byly v roce 1963 sloučeny a až do roku 1989 pokračovaly pod oficiálním názvem Národní podnik Naše vojsko – nakladatelství a distribuce knih. Distribuční podnik Našeho vojska zásoboval nejen vlastní prodejny u vojenských útvarů, ale kromě ozbrojených složek rozšiřoval produkci nakladatelství rovněž do bezpečnostních složek Ministerstva vnitra, Lidových milic, Civilní obrany, Svazarmu, Československého červeného kříže a dalších součástí tehdejšího Jednotného systému branné výchovy obyvatelstva.

Za téměř 70 let své existence vydalo přes sedm tisíc knižních titulů a zařadilo se mezi největší česká nakladatelství.[1]

Beletrie vycházela v NV již od roku 1946. První ediční řadu, Knižnici napětí (1946–1947, 4 sv.) zahájil dobrodružný román Eduarda Fikera Ilavský zločin. Mládeži byla určena edice Vojáci mladým (1947–1949, 5 sv.), v níž vycházely překlady ze sovětské literatury. Pro příslušníky armády byla založena Malá knihovna vojáka (1949–1950, 4 sv.), zahrnující kanonická díla socialistické literatury, mj. Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce či Havířskou baladu Marie Majerové. V edici Štít (1949–1959, 186 sv.) vycházely především překlady ze světové válečné prózy s důrazem na sovětské autory. Vojenská tematika dominovala Knižnici vojenských příběhů (1953–1958, 77 sv.). Soudobá česká tvorba se objevovala v edici Nové knihy (1958–1968, 24 sv.).

V roce 1957 se NV vrátilo k detektivní literatuře; na někdejší Knižnici napětí navázala nová edice Napětí (1957–1997, 194 sv.). Se zřetelným čtenářským zájmem se během šedesátých let setkávaly svazky Knihovny vojáka (1948–1973, 311 sv.). Knižnice byla zprvu určena k distribuci pouze v ozbrojených složkách, část nákladu však byla posléze poskytována i do volného prodeje. V roce 1963 se rozčlenila na základní, malou a ilustrovanou řadu (svazky malé řady byly číslovány jednak samostatně, jednak v rámci základní řady, ilustrovaná řada se od základní lišila pouze vloženými ilustracemi, číslování odpovídalo řadě základní).

Čtenářského ohlasu dosáhla rovněž edice Paměti (1959–1990, 90 sv.), kterou zahájily memoáry sovětského maršála S. M. Buďonného Rudá jízda. V edici Fakta a svědectví (1958–1997, 131 sv.) vycházely reportáže, vzpomínky či analýzy historických a politických událostí (Američané v Koreji, reportáže z Kuby, historie tajných služeb atd.). V šedesátých letech se NV připojilo ke klubové knižnici Máj, jejíž založení iniciovalo nakladatelství Mladá fronta. Ke společnému projektu se připojily rovněž Svět sovětů, resp. Lidové nakladatelství, a bratislavská Smena. Naše vojsko vydávalo v rámci knižnice především beletrii s válečnou či vojenskou tematikou (do roku 1990 přibližně 150 svazků). Válečná tematika byla náplní reprezentativní edice Světový válečný román (1966–1989, 68 sv.), jež se soustředila na umělecké ztvárnění osudů lidí ve válečných konfliktech. Pro Svaz protifašistických bojovníků vydávalo Naše vojsko edici Živé knihy (1957–1991, 152 sv.), zaměřenou především na reedice a překlady válečné literatury. Rovněž ve spolupráci se Svazem protifašistických bojovníků zahájilo edici Stopa (1968–1979, 20 sv.), v níž vycházely původní i přeložené detektivní příběhy.

V edici Eso (Edice statečnosti a odvahy, 1968–1993, 124 sv.), zaměřené na populární a oddechovou literaturu zpočátku vycházely příběhy válečné a špionážní (Pierre Boulle: Řemeslo urozených; Julian Semjonov: Sedmnáct zastavení jara), později se zájem edice rozšířil též o dobrodružnou a detektivní prózu.

Branná a bezpečnostní tematika a kriminální případy často vycházející ze skutečných událostí byly náplní edice Mars (1967–1990, 41 sv.). Na dříve úspěšnou a v roce 1973 zrušenou Knihovnu vojáka navázala edice Hvězda (1975–1990, 92 sv.), nabízející především novinky domácí i světové prózy o druhé světové válce a současném životě příslušníků armád zemí Varšavské smlouvy.

Většina svazků domácí či překladové beletrie vycházela v nákladu 20 000–50 000 výtisků, odborné a účelové publikace pro armádu v rozpětí 10 000–15 000 výtisků. Nejvyšších nákladů (kolem 80 000) dosahovaly na přelomu šedesátých a sedmdesátých let knihy populárních a detektivních žánrů.[2]

Publikace současného nakladatelství vycházejí v nákladu kolem 1000 výtisků.