Italská fronta (první světová válka)

Italové zahájili válku ofenzívou s cílem dobýt město Gorica (Gorizia) na řece Soči (Isonzo), vrchovinu na plošině Kras a západní část Julijské krajiny (západní část dnešního Slovinska). Tyto zisky by jim umožnily zabezpečit další postup směrem na města Terst (Trieste), Rijeka (Fiume), Kranj a Lublaň. Ačkoliv terén na řece Soči byl pro útok příznivější než na severu v Alpách, i zde přál spíše obráncům, kteří obvykle drželi vyvýšené pozice. Stejně jako většina tehdejších armád používala italská armáda k přepravě válečného materiálu koně, proto byly přeprava zásob v těžkém terénu Alp obtížná a velmi pomalá.

Na počátku ofenzívy Italové převyšovali Rakušany co do počtu 2 ku 1. Přesto se jim ale nepodařilo překonat silně bráněné linie podél Julských Alp a severozápadní vrchoviny v regionu Goriška. Rakouské obranné pozice byly obvykle položeny výš, takže Italové museli k nim někdy doslova šplhat. Italové zpočátku podcenili úlohu dělostřelectva ve válce. Dělostřelectvo bylo v masivním měřítku nasazeno teprve až ve třetí bitvě na Soči.[7] O necelé dva týdny později se Italové pokusili o další průlom, tentokrát s větší podporou dělostřelectva, ale byli opět odraženi s nepatrnými územními zisky. Třetí bitva probíhala v říjnu a listopadu 1915. Bylo použito 1 200 těžkých děl – územní zisk nebyl žádný.

Po katastrofálních italských ofenzívách v roce 1915 začali Rakušané plánovat protiofenzívu nazvanou Strafexpedition (Trestná výprava) v Tridentsku. Ofenzíva je rovněž známá pod italským názvem Battaglia degli Altipiani, německým názvem Frühjahrsoffensive nebo anglickým názvem Battle of Asiago. Cílem bylo překonat náhorní plošinu Altopiano di Asiago a proniknout do nížiny řeky Pád. Tak by se podařilo odříznout 2., 3. a 4. italskou armádu na severovýchodě země. Ofenzíva začala 15. května 1916, kdy 18 rakouských divizí zaútočilo na italskou obranu. Rakušané převyšovali Italy počtem 4:1.[7] Ačkoliv byli Italové varováni českým dezertérem o přípravách, mysleli si, že půjde jen o klamanou ofenzívu. Pozice 1. italské armády, která stála proti Rakušanům, nebyla ve vhodných obranných postaveních.[8]

Následky byla katastrofální. Nepřipravené italské pozice se téměř okamžitě zhroutily a Rakušané postupovali na 70 km dlouhé frontě. Do konce května postoupili až 10 km za město Asiago o které byly sváděny těžké boje. Jejich postup však brzdil neschůdný terén a dlouhé zásobovací trasy. To dalo Italům čas požádat Rusko o zahájení ofenzívy proti rakouským pozicím, což donutilo Rakušany stáhnout část sil na ruskou frontu.[7] Zároveň Italové opustili myšlenku na pokračování 5. bitvy na Soči a připravené zálohy přesunuli do tohoto ohroženého sektoru. V červnu se fronta stabilizovala a Rakušané se stáhli zpět, přičemž se zastavili asi 5 km od původních pozic. Získali tedy pruh území široký asi 5 km za cenu statisícových ztrát na obou stranách.[7]

Rakousko-Uherská zásobovací linie přes průsmyk Vrčič. Říjen 1917

V druhé polovině roku 1916, proběhly další čtyři bitvy na řece Soči. Šestá bitva na Soči byla zahájena Italy v srpnu. Byla poněkud úspěšnější než předešlé, protože v té době Rakušané čelili i Brusilově ofenzívě na východní frontě.[7] Získané území nemělo velkou strategickou hodnotu, ale dobyto bylo konečně město Gorica, což podpořilo italskou morálku. Sedmá, osmá a devátá bitva na Soči (14. září – 4. listopadu 1916) přinesla jen malé změny na frontě za cenu obrovských ztrát již tak vyčerpaných armád na obou stranách fronty.

Ofenzívy na italské frontě byly velmi časté. Mezi květnem 1915 a srpnem 1917 probíhala zhruba jednou za tři měsíce nová ofenzíva italských vojsk, což bylo podstatně častěji než u armád bojujících na západní frontě ve Francii a Belgii. Italská disciplína byla také drsnější, s tvrdými tresty za přestupky, které nebyly k vidění v německé, francouzské ani britské armádě.[9]

Dělostřelecké granáty způsobovaly v místním skalnatém terénu až o 70 % větší ztráty než v blátivém měkkém terénu Belgie a Francie. Během podzimu 1917 italská armáda utrpěla největší ztráty na lidských životech během války, přesto se konec války zdál být v nedohlednu.[9] Rakušané, i když měli jako obránci poněkud nižší ztráty než útočící Italové, však již začínali přemýšlet jinak. Rakouské velení stále více naléhalo na německé spojence, aby jim byla poskytnuta pomoc. 25. srpna 1917 napsal rakousko-uherský císař Karel I. Německému císaři Vilému II.: "Zkušenosti, které jsme získali v jedenácté bitvě, mě vedou k přesvědčení, že zaplatíme ještě větší cenu v bitvě dvanácté. Moji velitelé a odvážní vojáci jsou přesvědčeni, že i v takové nepříznivé situaci se dá provést ofenzíva. Nemáme však potřebné prostředky, co se týče jednotek."[10]

13. prosinec 1916 se někdy označuje jako „Bílý pátek“ (v rozporu s tím, že ten den byla středa). Guinnessova kniha rekordů uvádí, že toho dne se odehrála tragédie, kdy zahynulo nejvíce osob pádem jedné laviny. Lavina, která toho dne spadla z vrocholu Gran Poz (2 242 m n.m.) na italské frontě, zničila tábor 1. praporu 3. cisařského střeleckého pluku a bosenské podpůrné roty. Tradičně se uvádělo, že na obou stranách válečného konfliktu zahynulo během této události 10 000 lidí. Novější výzkumy z roku 2016 dokladují, že počet zahynuvších rakousko–uherských vojáků byl výrazně nižší – mezi 270 a 330.[11]

Československé legie v Itálii

Rakušané a Němci postoupili na konci roku 1917 rychle a hluboko do nepřátelského území, čímž značně přetížili své zásobovací linie. Byli nakonec nuceni se zastavit a přeskupit se. Italové byli zatlačeni na přirozenou obrannou linii, kterou tvořila řeka Piava, jen pár kilometrů od Benátek. Na severu byla linie ohraničena opevněným masívem Grappa. Italské ztráty v tomto období války činily 600 000 mužů. Kvůli těmto ztrátám vydala italská vláda takzvané vyhlášení Ragazzi del '99 (Chlapci do roku 1899), které povolalo do zbraně všechny muže starší 18 let. V listopadu 1917 začaly britské, francouzské a americké jednotky vyztužovat frontovou linii, ačkoliv ne v příliš velkém měřítku. Italům se dařilo zastavit rakousko-německou ofenzívu převážně vlastními silami. Na frontě se objevili rovněž i českoslovenští legionáři, takže i na této frontě nakonec občas bojovali Češi a Slováci v rakouských uniformách proti těm v legionářských. Mnohem větší a důležitější však byla spojenecká materiální pomoc (uhlí, ocel atd.). Tyto suroviny se Italům vždy nedostávaly. Na jaře roku 1918 Němci stáhli většinu svých jednotek na západní frontu k připravované jarní ofenzívě ve Francii. Rakušané začali uvažovat o tom, jak ukončit válku v Itálii. Rakousko-uherští generálové se nemohli shodnout jak provést závěrečnou ofenzívu. Arcivévoda Josef August Rakouský se rozhodl pro útok na dvou místech kvůli vytížení zásobovacích komunikací v horách.

Druhá fáze bitvy na řece Piavě začala rakouským diverzním útokem pod názvem „Lawine expedition“ poblíž průsmyku Tonale, který byl poměrně snadno odražen po dvoudenním boji.[12] Rakouští dezertéři prozradili cíle rakouské ofenzívy, což vedlo k tomu, že Italové postavili celé dvě armády proti hrotům rakouského útoku. Směr útoku, který vedl maršál Svetozar Boroëvić von Bojna nejprve dosáhl určitých úspěchů, dokud Italové nezačali bombardovat jeho zásobovací linie a nepřisunuli další posily.

Italská fronta v roce 1918 a bitva u Vittorio Veneto.

K velkému zklamání italských spojenců neprovedla italská armáda po zastavení rakouského útoku protiofenzívu. Italská armáda utrpěla v bitvě značné ztráty a podniknutí protiútoku tedy bylo nebezpečné. Generál Armando Diaz čekal na další posily ze západní fronty. V říjnu 1918 měl konečně dostatek vojáků k provedení ofenzívy. Útok směřoval na Vittorio Veneto přes řeku Piavu. Ačkoliv rakouští vojáci zpočátku bojovali zuřivě, nedokázali přesilu Italů zastavit. Italům se podařilo prorazit u města Sacile a do tohoto průlomu přisunuli další posily, které rozdrtily rakouské obranné linie. 3. listopadu 1918 se vzdalo 300 000 rakouských vojáků.

Bitva u Vittorio Veneto znamenala rozpad rakousko-uherské armády jako účinné bojové síly. Probíhala v době, kdy se rozpadalo i samotné Rakousko-Uhersko. Na konci října 1918 začaly jednotlivé části Rakousko-Uherské říše – Československo (28. října), Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů (29. října) a Maďarsko (30. října) – vyhlašovat postupně nezávislost. 29. října 1918 požádaly rakouské císařské úřady Itálii o příměří. Italové však pokračovali v dalším postupu na Trento, Udine a Terst. 3. listopadu poslali Rakušané k italskému veliteli delegaci pod vlajkou příměří, aby znovu požádali o příměří a mírové podmínky. Podmínky byly konzultovány telegraficky se spojenci v Paříži a doručeny rakouské straně, kde byly přijaty. Příměří s Rakouskem bylo podepsáno ve Villa Giusti poblíž města Padova 3. listopadu a vstoupilo v platnost 4. listopadu ve 3 hodiny odpoledne. V důsledku pádu Rakousko-Uherské monarchie a rozpadu celé říše podepsalo Rakousko a Maďarsko příměří za každý stát samostatně.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Italian Campaign (World War I) na anglické Wikipedii.

• CASSAR, George H. The Forgotten Front: The British Campaign in Italy, 1917-1918. London: Continuum International Publishing Group, 1998. ISBN 185285166X. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• ERLIKMAN, Vadim. Poteri narodonaseleniia v XX veke : spravochnik. Moscow: [s.n.], 2004. ISBN 5931651071. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• FUČÍK, Josef. Piava 1918. Praha: Havran, 2001. 285 s. ISBN 80-86515-05-2.
• FUČÍK, Josef. Soča (Isonzo) 1917. Praha: Paseka, 1999. 133 s. ISBN 80-7185-255-4.
• KEEGAN, John. The first World War; An Illustrated History. London: Hutchinson, 2001. ISBN 0091793920. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• MORTARA, G. La Salute pubblica in Italia durante e dopo la Guerra. New Haven: Yale University Press, 1925. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• NICOLLE, David. The Italian Army of World War I. [s.l.]: Osprey Publishing, 2003. ISBN 1841763985. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• Page, Thomas Nelson, (1920) "Italy and the World War". New York, Charles Scribner's Sons, Full Text Available Online.
• THOMPSON, Mark. The White War: Life and Death on the Italian Front, 1915–1919. London: Faber and Faber, 2008. ISBN 0465013295. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• VRIČAN, Josef. Po zapadlých stopách českých vojáků z Julských Alp k Jadranu. Olomouc: Ondřej Havlík, 2008. 439 s. ISBN 978-802543535-9.

• První světová válka
• Rakousko-Uhersko
• Dějiny Rakouska
• Dějiny Maďarska
• Bitvy na Soči
• Bitva u Caporetta
• Bitva na Piavě
• Bitvy českých dějin
• Col di Lana
• Československé legie

• Obrázky, zvuky či videa k tématu italská fronta první světové války na Wikimedia Commons
• The Walks of Peace in the Isonzo Region Foundation. (slovinsky, anglicky, německy, italsky)
• Velká válka v Dolomitech. (italsky)