Americká literatura

Za první literární památku americké literatury je považována A True Relation (Pravdivá zpráva) z roku 1608, jejímž autorem je kapitán John Smith a pojednává o Virginii, která byla první anglickou kolonií na území Spojených států.

V průběhu 17. století se americká literatura omezila na cestopisy, popř. deníky, kde byl (většinou realisticky) popisován život kolonistů a geografické objevy, mimo těchto zpráv se zachovala řada místních zpráv o jednání kolonistů mezi sebou, ale i o jednání s indiány (mírové smlouvy atp.). Tyto zprávy mají spíše historickou než literární cenu. Z autorů je možné jmenovat alespoň Williama Bradforda (asi nejspíš je možné ho označit za historika) a Edwarda Johnsona.

Kromě této faktografické literatury se zachovala i umělecká literatura, která byla spojena s tzv. puritánskými básníky tj. Edward Taylor a Anne Bradstreet (mj. první americká publikovaná spisovatelka a básnířka), zjednodušeně lze říct, že se jednalo o lyriku (náboženskou i světskou).

Dalším výrazným prvkem je náboženská literatura, většinou se jedná o kázání či eseje. Tento druh literatury není možné nalézt prakticky nikde jinde, je totiž ovlivněn anglikánskou církví i místními podmínkami. Nejvýraznější autor byl Cotton Mather a jeho dílo Magnalia Christi Americana (Dějiny Kristových zázraků v Americe), které bylo vydáno roku 1702.

V průběhu 18. století se do americké literatury dostaly podněty z evropské literatury. V první polovině tohoto století to byla populární díla, ze kterých je patrné určité nadšení pro farmářský život, přírodu atp. Ve druhé polovině tohoto století pozvolna začíná nabývat na síle protibritská literatura, která tak reaguje na nálady lidí žijících v britských severoamerických koloniích. Za konec, ale zároveň i vrchol britské koloniální literatury bývá většinově považována tvorba Benjamina Franklina a T. Paine, na které navázala pozdější americká literatura.

Již ve druhé polovině 18. století začaly i v literatuře převládat protibritské tendence, které Ameriku začínaly chápat jako svět obhajující utlačované, kladly důraz na americké vlastenectví, které však nevycházelo z amerických specifik, ale z evropských osvícenských myšlenek (William Bartram, Michael - Guillaume Jean de Crevecoeur). Vrcholu tento druh literatury dosáhl v tvorbě Thomase Jeffersona. Po něm tento druh literatury samozřejmě nezmizel, ale objevuje se ve stále slabší formě, neboť je toto téma už vyčerpané. V této době však téma poslání americké civilizace proniklo i do poezie (Joel Barlow, Timothy Dwight, Philip Freneau).

Je samozřejmé, že po válce za nezávislost nekončí období faktografické literatury, tato literatura v Americe i nadále převažovala, protože stále docházelo k dalším, především geografickým objevům; dále se ve faktografické literatuře začala prosazovat novinařina (např. Alexander Hamilton, James Madison, Noah Webster, velký vliv měly Listy federalistů, které jsou i jedním z nejdůležitějších klasických děl politologie).

Kolem roku 1800 se začala prosazovat románová tvorba (Hugh Henry Brackenridge, Charles Brockden Brown), přičemž tato tvorba byla ovlivněna evropskou (resp. anglickou) literaturou.

Americká poezie této doby je ovlivněna evropskou literaturou výrazně více, stále ovšem reflektuje v té době už velmi neaktuální představu protibritské antipatie (Philip Freneau). Výjimkou z této nepříliš výrazné tvorby je básník Henry Wadsworth Longfellow, který se pokusil hledat typicky americká témata. Ve 30. letech se poezie začala osamostatňovat a reagovat na americké prostředí, na aktuální situaci, ale i na evropskou moderní tvorbu.

V první polovině 19. století se v americké literatuře naplno prosadil romantismus a objevila se první opravdu výrazná osobnost, která ovlivnila nejen americkou, ale i světovou literaturu – Edgar Allan Poe. S tímto rozvojem literatury se objevili i další významní spisovatelé (Washington Irving, James Fenimore Cooper), kteří sice měli základ v evropské literatuře, ale nacházeli témata, která byla typická pro americkou kulturu. Tito spisovatelé se stali klasiky americké literatury a ovlivnili tak americký pohled na literaturu na dlouhou dobu. Romantickou prózu rozvíjeli i Ralph Waldo Emerson, Nathaniel Hawthorne, Henry David Thoreau.

V tomto období se v literatuře zároveň začínají objevovat protiotrokářské názory, které jsou psány rovněž v romantickém stylu, a ačkoliv autoři těchto románů nepatřili k nejlepším literátům, myšlenky, které zde sdělovali, se staly v americké literatuře opravdu silnými, např. Chaloupka strýčka Toma od Harriet Beecher Stoweové. Toto dílo prakticky zahájilo další etapu americké literatury.

Ve druhé polovině 19. století se značně zvýšil objem literární produkce, což vedlo nejen k názorové, ale i kvalitativní diferenciaci. Američtí spisovatelé relativně rychle opustili romantismus a osvojili si styl, který tehdejší společnosti vyhovoval více, tj. realismus a naturalismus. Jeho nejvýznamnější autoři jsou Stephen Crane, Frank Norris, Theodore Dreiser, Upton Sinclair a jinak obtížně zařaditelný Jack London. Zásadní vliv na prosazení těchto směrů měly teoretické stati literárního kritika W. D. Howellse a spisovatele Henry Jamese.

V tuto dobu do USA přicházelo značné množství přistěhovalců, což umožnilo vznik nových měst a zároveň rozšíření měst starých, čímž vznikla nová literární centra. To otevřelo cestu k regionalistické próze (local color), která měla ambice popsat lokální kolorit; vyšli z ní např. Mark Twain a Bret Harte i první americká feministická spisovatelka Kate Chopinová. Tito autoři sice navazovali na předchozí americkou literaturu, ale dokázali se zbavit negativních (provinčních) rysů a položit tak základ literatuře světové úrovně.

Před občanskou válkou byla vydána básnická sbírka Stébla trávy od Walta Whitmana, dobovou kritikou nedoceněná; její význam a vliv se projevil až v pozdější poezii. Podobný vliv měla na podobu amerického básnictví Emily Dickinsonová, většina jejíhož díla byla vydána až posmrtně.

Po zákazu otroctví se pomalu začala rozvíjet černošská literatura, vytvářející specifický proud. Na předválečná díla Fredericka Douglasse navázali Booker Taliaferro Washington a esejista/prozaika Charles Waddell Chesnutt.

Po první světové válce ještě zesílil odklon od tradiční americké literatury, který byl jistě způsoben právě válečnými zkušenostmi některých spisovatelů. Tuto dobu nejvýrazněji ovlivnili představitelé tzv. ztracené generace (Ernest Hemingway, Francis Scott Fitzgerald (který ovšem nepatřil vyloženě do ztracené generace, protože se nikdy nezabýval válkou, ale spíš americkou „smetánkou“ a bývá označován spíš jako autor jazzového věku), William Faulkner, ale i např. Edward Estlin Cummings).

V tomto období američtí spisovatelé bojovali s představou takzvaného Amerického snu – nejznámějším autorem děl o tomto tématu je John Steinbeck se svým nejznámějším příběhem o Georgovi a Lenniem, popisujícím kontrasty ve společnosti (O myších a lidech).

Dalším směrem, který se velmi výrazně prosadil v americké literatuře, byl modernismus, který ovlivnil nejen prózu, ale především poezii. Prakticky lze tvrdit, že ve své experimentální podobě se v USA objevil již před první světovou válkou v poezii T. S. Eliota a E. Pounda, prakticky z podnětů těchto spisovatelů vznikl imagismus. Situace T. S. Eliota a jemu podobných autorů je poněkud komplikovanější, neboť se poměrně brzy vystěhovali z USA do Evropy a jejich vliv na americkou tvorbu je v Evropě často přeceňován. Modernismus každopádně ovlivnil hlavní proud americké literatury této doby, zajímavé je ovlivnění symbolickou poezií Harta Cranea, ale i skeptickou tvorbou Wallace Stevense a W. C. Williamse, tím vznikl mýtus amerického života, což ovlivnilo celou řadu básníků (např. Louis Zukovsky).

Trochu mimo hlavní proud stála tzv. chicagská renesance (Carl Sandburg), která se pokoušela zachytit obyčejný život, a přehodnotit tak americkou kulturu a její společenské konvence.

Černošská literatura se soustředila na tzv. harlemskou renesanci (Countee Cullen, Claude McKay, Arna Bontemps), která se později rozvinula ve společensko-kritickou černošskou prózu (Richard Wright).

Poměrně zajímavým faktem je, že avantgardní směry, které v evropské literatuře v tuto dobu měly rozhodující vliv, se v americké literatuře prosazovaly velmi těžko a jednalo se spíše o okrajovou záležitost. Nejvíce se prosadila témata spojená se sexualitou Henry Miller. Zvláštní dojmem působí i tvorba J. R. Dos Passose, u kterého je patrné jeho ovlivnění filmem. Další z avantgardních směrů, který pronikl do Spojených států, byl surrealismus, ačkoli lze říci, že se prosadil především v malířství. V literatuře se americký surrealismus pokoušel zabývat problémy tehdejší americké společnosti.

Expresionismus a symbolismus ovlivnily tvorbu Eugena O'Neilla, který je považován za zakladatele moderního amerického divadla. Jeho tvorba vnesla do amerického dramatu nové moderní prvky, a ovlivnila tak americké drama na dlouhou dobu.

Mimo tyto hlavní proudy zasahovali do americké literatury další významní spisovatelé, z konzervativních to byl např. Thomas Wolfe. V této době působila i celá řada těžko zařaditelných spisovatelů, kteří stáli zcela mimo jakékoli literární skupiny a nesnažili se do literárního dění zasahovat jinak než vlastní tvorbou (William Saroyan, Raymond Chandler, atp.)

Na druhou světovou válku již v jejím průběhu reagoval válečný román (Norman Mailer, Joseph Heller). Po druhé světové válce se v rámci americké literatury prosadila řada etnických literatur, z nichž nejvýznamnější je černošská (James Baldwin, Ralph Ellison) a židovská literatura (Saul Bellow, Bernard Malamud, Philip Roth, atp.). Dále se i díky politické a ekonomické emigraci dostaly do americké literatury i prvky z východoasijských a jiných literatur. Díky nové volnosti v oblasti sexuálních tabu vzniká i homosexuální literatura. Tyto literatury často pouze zdůrazňují a žijí ze své odlišnosti, v některých případech však spojují tuto odlišnost s moderními proudy v literatuře (nejčastěji postmoderna).

V 50. letech vynikla tzv. beat generation (Jack Kerouac, William Seward Burroughs, Allen Ginsberg, Lawrence Ferlinghetti aj.), tato skupina zahájila protest proti konzumnímu způsobu života a literatury, tento styl se stal na dlouhou dobu jedním z hlavních proudů americké literatury.

V 70. a 80. letech se v americké literatuře plně prosadily myšlenky postmoderny, literatura tohoto období se často zabývá problémy jazyka a textu, do nichž se prolínají postupy různých žánrů jako např. sci-fi.

Jedním z klíčových momentů ve vývoji americké literatury konce 20. století byl vzestup literatury psané příslušníky jiných etnických menšin než afroamerické a židovské americké, které se již na americkém literárním poli etablovaly. Tento vývoj šel ruku v ruce s rozmachem hnutí za občanská práva a s tím souvisejícím hnutím etnické hrdosti, které vedlo ke vzniku studijního programu Etnická studia na většině významných univerzit. Tyto studijní programy pomohly ustanovit novou etnickou literaturu za důstojný předmět akademického studia spolu s dalšími novými oblastmi literárního studia jako literatura psaná ženami, gay a lesbická literatura, literatura pracující třídy, post-koloniální literatura a dále díky rozvoji literární teorie jako klíčové části amerických literárních studií.

Ačkoliv byla asijská americká literatura po většinu 20. století odsouvána do oblasti kuchařek a autobiografií, dosáhla ve fiktivním životopisu Maxine Hong Kingstonové Válečnice: vzpomínky na dětství mezi duchy (1976) všeobecného uznání, a to dále i díky jejím dalším románům China Men (1980) a Tripmaster Monkey: His Fake Book. Čínsko-americký autor Ha Jin získal v roce 1999 prestižní literární ocenění National Book Award za svůj druhý román Waiting (Čekání), který pojednává o čínském vojákovi z revoluční armády, který musí čekat 18 let, aby se kvůli jiné ženě mohl rozvést, a zároveň se strachovat kvůli pronásledování za rozvleklý mimomanželský vztah. Dvakrát získal ocenění PEN/Faulkner Award – v roce 2000 za Čekání a v roce 2005 za román War Trash (Válečné smetí). Indicko-americká autorka Jhumpa Lahiriová získala Pulitzerovu cenu za literaturu za svou první sbírku povídek Tlumočník nemocí (1999) a dále byla kladně přijata její další kniha The Namesake (2003), podle níž byl v krátké době v roce 2007 natočen film. Ve druhé sbírce povídek Nezvyklá země, které se dostalo kladného přijetí ze strany čtenářů i literárních kritiků, mění Lahiriová dosavadní tematické zaměření a soustředí se na druhou a třetí generaci přistěhovalců. Mezi další významné asijsko-americké autory (ne však přistěhovalce) patří autorka románů Amy Tanová nejvíce proslavená románem Klub radostí a štěstí (1989) popisující životy čtyřech přistěhovaleckých rodin, jež svedla dohromady hra Mahjong a dále korejsko-americký autor Chang-Rae Lee, který vydal romány Native Speaker, A Gesture Life a Aloft. Básníci a básnířky jako Marilyn Chinová, Li-Young Lee a Janice Marikitaniová také dosáhli věhlasu stejně jako dramatik David Henry Hwang. Dále se věnovalo úsilí na rehabilitaci dříve narozených asijsko-amerických autorů, které započal Frank Chin a jeho kolegové. Díky jejich úsilí se dostalo kladného přijetí takových autorů jako je Sui Sin Farová, Toshio Mori, Carlos Bulosan, John Okada a Hisaye Yamamoto.

Během této doby také začala nabývat na důležitosti hispánská-americká literatura, a to počínaje slavnými romány Tomáse Rivery (…y no se lo tragó la tierra) a Rudolfa Anayai (Bless me, Ultima) a rozkvětem mexického-amerického dramatu v osobě Liuse Valdeze a divadla Teatro Campesino. Latino literatura se stala významnou díky takovým autorům jako je Sandra Cisnerosová, symbol vznikající mexicko-americké literatury, jejíž bildungsromán The House on Mango Street (1984) se vyučuje na školách v celých USA a román Denise Chávezové The Last of the Menu Viros a román Glorie Anzaldúové Borderlands/La Frontera: The New Mestiza. Dominikánsko-americký autor Junot Díaz obdržel v roce 2007 Pulitzerovu cenu za literaturu za román Krátký, leč divuplný život Oscara Wajda, který vypráví příběh obézního dominikánského chlapce, jenž vyrůstá jako sociální vyděděnec v Patersonu, New Jersey. Další dominikánská autorka Julia Alvarezová je známá románem How the García Girls Lost Their Accents a In the Time of Butterflies. Kubánsko-američtí autoři Oscar Hijuelos získal Pulitzerovu cenu za román The Mambo Kings Play Songs of Love a román Cristiny Garcíi Dreaming in Cuban obdržel velmi pozitivní ohlasy. Dalším významným autorem kubánského původu je Reinaldo Arenas. Mezi významné portorikánské autory tohoto období patří romanopisec Nicolas Mohr, dramatik José Rivera, básnířka Judith Ortiz Coferová a nezisková organizace Nuyorican Poets Café.

Díky úspěchu románu House Made of Dawn, za nějž N. Scott Momaday získal Pulitzerovu cenu, se začala nebývale rozvíjet indiánská literatura známá v rámci hnutí Native American Renaissance, a to díky autorům jako je Leslie Marmon Silko (např. Ceremony), Gerald Vizenor (např. Bearheart: The Heirship Chronicles a početné eseje na téma indiánské americké literatury), Louise Erdrich (Love Medicine a další romány, v nichž se opakují postavy a místa po způsobu W. Faulknera), James Welch (např. Winter in Blood), Sherman Alexie (např. The Long Ranger and Tonto Fistfight in Heaven) a básníci Simon Ortiz a Joy Harjová. Díky úspěchu těchto autorů se dostalo pozornosti i dřívějším autorům jako je Zitkala-Saová, John Joseph Mathews, D'Arcy McNickle a Mourning Dove.

V poslední době se dostává zvýšené pozornosti arabsko-americké literatuře, která zůstávala od dob New York Pen League (dvacátá léta 20. století) v podstatě nepovšimnuta. Novému zájmu se těší především Dianě Abu-Jaberové, mezi jejíž romány patří Arabian Jazz a Crescent a kniha vzpomínek The Language of Baklava. Mezi další významné autory patří Etel Adnanová a básnířka Naomi Shihab Nyeová.

• Seznam amerických spisovatelů

• Obrázky, zvuky či videa k tématu americká literatura na Wikimedia Commons