Komunita Taizé

V době 2. světové války, v roce 1940, přijel tehdy pětadvacetiletý bratr Roger na kole ze Švýcarska, kde se narodil a kde vystudoval teologii, do Francie, rodné země své matky. Od mládí, především v době, kdy prodělával tuberkulózu, v něm zrála touha založit komunitu bratří, která by se stala kvasem smíření v lidské rodině.[3]

Recepce pro návštěvníky v komunitě Taizé

Ve Francii dorazil do Cluny, které znal jako centrum středověkého mnišského života. Právě zde se dozvěděl, že v nedaleké vesnici Taizé je na prodej dům. Jedna místní žena ho zde pozvala k jídlu. Když se dozvěděla o jeho úmyslech, prosila bratra Rogera, aby zůstal v Taizé, protože jsou zde místní obyvatelé „tak sami“.[4]

Bratr Roger se v Taizé, které se nacházelo blízko demarkační linie, usadil. Brzy začal v jednoduchých podmínkách ukrývat válečné uprchlíky, především Židy. Připojila se k němu také jedna z jeho sester, Geneviève. V roce 1942 byli varováni, že byli odhaleni, proto se sourozenci uchýlili zpět do rodného Švýcarska, do Ženevy. Do Taizé se mohl vrátit až v roce 1944, tehdy se k němu připojili také první bratři, kteří se s ním seznámili ve Švýcarsku.

Po válce se bratr Roger s ostatními bratry a opět s pomocí sestry Geneviève začal starat o několik místních sirotků. I přes kritické ohlasy místních obyvatel se po válce snažil pomáhat i zajatým Němcům, kteří žili v nelehkých podmínkách zajateckých táborů.[5]

V roce 1949 měla komunita už sedm bratří, kteří o Velikonocích přijali závazek společného života v prostotě a celibátu.

V zimě 1952–1953 napsal bratr Roger pro komunitu řeholi s názvem Pravidla Taizé a stal se prvním jejím představeným.[6] Spolu s dalšími bratry se zúčastnil 2. vatikánského koncilu jako pozorovatel.[5]

V roce 1962 byl kvůli nedostatečné kapacitě románského kostela ve vesnici postaven Chrám smíření.

Počet členů komunity během let vzrůstal. V roce 1969 se bratrem stal jeden mladý lékař z Belgie, který se stal prvním katolíkem v komunitě.

Důležitou událostí v životě komunity byla návštěva papeže Jana Pavla II. v Taizé v říjnu roku 1986.[7]

Zakladatel komunity a její první představený, bratr Roger, byl 16. srpna 2005 během večerní modlitby napaden a usmrcen psychicky nemocnou návštěvnicí. Bylo mu devadesát let, když zemřel. Pro ekumenické zaměření společenství je příznačné, že nástupcem bratra Rogera ve funkci představeného se stal bratr Alois (Alois Löser), katolík pocházející z Německa (Bavorsko), který k řádu přistoupil již roku 1974.

Typický křížek Taizé

Rytmus života komunity udávají modlitby, které se konají třikrát denně. Bratři nepřijímají žádné dary nebo dotace, dokonce i osobní dědictví využívají pro pomoc potřebným. Živí se svou prací: vydávají knihy, CD, DVD a podobně. Už od počátků komunity má v Taizé tradici výroba keramiky, která je spjata především s osobou bratra Daniela.

Od padesátých let 20. století někteří bratři žijí po delší nebo kratší dobu v malých skupinkách, tzv. fraternitách, v zemích především rozvojového světa, aby sdíleli život s nejchudšími obyvateli. V současné době^[kdy?] se fraternity nacházejí v Brazílii, Bangladéši, Senegalu, Keni a několik bratří žije i v Jižní Koreji.

V rámci projektu Operace Naděje bratři zprostředkovávají humanitární pomoc potřebným lidem, v době hladomoru v Severní Koreji v roce 1998 do této země zaslali 1000 tun kukuřice a v následujících letech zorganizovali sbírky zdravotnického materiálu pro místní nemocnice.[8]

Koncem padesátých let 20. století začalo Taizé navštěvovat množství především mladých lidí. Bratři komunity byli jejich zájmem zpočátku zaskočeni a několik let hledali způsob, jak se s jejich přítomností vyrovnat. Jejich počet v průběhu let stoupal a zároveň začali přijíždět mladí z různých zemí, kteří často nerozuměli francouzštině, dorozumívacímu jazyku komunity.

Neexistuje žádná komunita sester z Taizé. Na pozvání bratra Rogera ale přijely s přijetím poutníků pomáhat nejprve sestry sv. Ondřeje, ženského katolického řádu původně z Belgie, které od roku 1972 žijí ve sousední vesnici jménem Ameugny.[9] Později přijely pomáhat také sestry kongregace sester voršilek Srdce Ježíše Umírajícího (tzv. šedé voršilky) a sestry kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul.

Bratři hledali způsob, kterým by se mohli všichni mladí lidé zapojit do pravidelných modliteb komunity; původně byly totiž náplní modliteb především dlouhá kantika (chvalozpěvy, hymny) a zpívané žalmy ve francouzštině. Oslovili francouzského hudebního skladatele Jacquesa Berthiera, zda by spolu s nimi hledal způsob, jak zpěvy zjednodušit. Postupně se v Taizé začaly používat krátké, stále se opakující zpěvy meditativního charakteru zpívané v různých jazycích, které je snadné se naučit. Na tvorbě zpěvů s komunitou spolupracoval i Joseph Gelineau. Od devadesátých let 20. století komponují nové písně sami bratři komunity.[10][11]

Modlitby komunity sestávají kromě písní z Taizé z dalších jednoduchých prvků: krátkého čtení z Bible, žalmu a přímluv. Důležité místo má v modlitbě ticho, které trvá kolem osmi minut. Ekumenické modlitby se zpěvy z Taizé, které zachovávají podobný program, se konají po celém světě, včetně různých míst České republiky.[12]

Během celého roku se v Taizé konají setkání mladých ve věku 17–30 let. Zároveň komunitu navštěvují i dospělí a v určitých obdobích roku mohou přijet i rodiny s dětmi.[13] V současnosti může být v Taizé zároveň až 7 tisíc lidí, kteří přijíždějí ze všech států Evropy i z dalších světadílů. Setkání mají týdenní charakter, od neděle do následující neděle. Mladí lidé mohou přijet i na delší dobu jako dobrovolníci, aby zde pomáhali s přijetím poutníků, hledali, co chtějí v životě dělat, a zažili život ve společenství a modlitbě. Během pobytu jsou doprovázeni vždy buď jedním bratrem (muži) nebo sestrou (ženy), kteří jim naslouchají a pomáhají jim rozlišovat, co je pro ně důležité.[14]

Program typického dne v Taizé[15]

• 8:15 ranní modlitba
• 9:00 snídaně
• 10:00 biblický úvod a sdílení ve skupinkách
• 12:20 polední modlitba
• 13:00 oběd
• 14:00 nácvik zpěvu
• 15:15 pomoc s praktickými úkoly (úklid…)
• 17:15 svačina
• 17:45 workshopy
• 19:00 večeře
• 20:30 večerní modlitba

Komunita se nesnaží kolem sebe vytvářet nějaké hnutí, ale povzbuzuje poutníky, aby se, až se vrátí domů, zapojili plněji do své vlastní místní církve. Aby je v tomto úsilí podpořil, zahájil bratr Roger spolu s komunitou v sedmdesátých letech 20. století tzv. pouť důvěry na zemi. Jednotlivými etapami této pouti jsou setkání mladých pořádaná v Evropě i na dalších světadílech, k nimž se každoročně shromažďují desetitisíce mladých lidí.[16]

Seznam hostitelských měst evropských setkání

Kardinál Dominik Duka na štrasburském setkání v prosinci 2013

Rok	Stát	Město
1978	Francie Francie	Paříž
1979	Španělsko Španělsko	Barcelona
1980	Itálie Itálie	Řím
1981	Spojené království Spojené království	Londýn
1982	Itálie Itálie	Řím
1983	Francie Francie	Paříž
1984	Západní Německo Západní Německo	Kolín nad Rýnem
1985	Španělsko Španělsko	Barcelona
1986	Spojené království Spojené království	Londýn
1987	Itálie Itálie	Řím
1988	Francie Francie	Paříž
1989	Polsko Polsko	Vratislav
1990	Československo Československo	Praha
1991	Maďarsko Maďarsko	Budapešť
1992	Rakousko Rakousko	Vídeň
1993	Německo Německo	Mnichov
1994	Francie Francie	Paříž
1995	Polsko Polsko	Vratislav
1996	Německo Německo	Stuttgart
1997	Rakousko Rakousko	Vídeň
1998	Itálie Itálie	Milán
1999	Polsko Polsko	Varšava
2000	Španělsko Španělsko	Barcelona
2001	Maďarsko Maďarsko	Budapešť
2002	Francie Francie	Paříž
2003	Německo Německo	Hamburk
2004	Portugalsko Portugalsko	Lisabon
2005	Itálie Itálie	Milán
2006	Chorvatsko Chorvatsko	Záhřeb
2007	Švýcarsko Švýcarsko	Ženeva
2008	Belgie Belgie	Brusel
2009	Polsko Polsko	Poznaň
2010	Nizozemsko Nizozemsko	Rotterdam
2011	Německo Německo	Berlín
2012	Itálie Itálie	Řím
2013	Francie Francie	Štrasburk
2014	Česko Česko	Praha
2015	Španělsko Španělsko	Valencie
2016	Lotyšsko Lotyšsko	Riga
2017	Švýcarsko Švýcarsko	Basilej
2018	Španělsko Španělsko	Madrid
2019	Polsko Polsko	Vratislav
2020	Itálie Itálie	Turín