Colloredové

Hradní věž bývalého hradu Mels u Colloredo di Monte Albano (Torre del Castello di Mels)

Zámek Colloredo v centru městečka Colloredo di Monte Albano (r. 1967)

Zámek Dobra (německy Schönfeld, slovinsky Dobrovo, nyní součást (občiny Brda)

Pohled na ves Fojana (německy Bertoldsdorf, italsky Fleana, nyní součást občiny Brda) s kostelem sv. Floriána

Nejstarším známým předkem budoucího rodu Colloredů byl Albanus z Waldsee, družiník císaře Oty I., s kterým v roce 962 táhl do Itálie. Jeho synové Liebhard (Heliabordus / Liabordo) a Jindřich (Henricus / Heinrich) doprovázeli o několik let později římského krále Konráda II. při jeho cestě do Říma, kde byl v roce 1027 korunován papežem Janem XIX. císařem Svaté říše římské. Bratr Jindřich se vrátil s císařem do Německa, kde rodová větev pánů z Waldsee Reinprechtem a jeho dcerou Barborou (provdanou von Schaumburg) vymřela. Heliabordus zůstal v Itálii. V roce 1025 mu aquilejský patriarcha Poppo dal lénem místohrabství ve Furlandsku s hradem Mels.[3]

Glizojův syn Vilém z Waldsee a Melsu († 1303) prodal na počátku 14. století Venzone, a jelikož v té době nevlastnil žádné sídlo, které by jeho rodině poskytovalo bezpečí, požádal patriarchu Ottobuona de Razzi o svolení k výstavbě nového rodového sídla na panství Mels a to na výšině nedalo vsi Colloreda. Povolení obdržel 14. prosince 1303 pod podmínkou, že nový hrad (gossitudinis Domini Guilelmi in Villa Colloreto Domum) bude lénem kostela v Aquileji (Basilica di Santa Maria Assunta). Ves byla pravděpodobně pojmenována podle tehdejšího okolního lískového porostu a lískového houští (latinsky Coryletum).[4][5]

Název hradu Colloredo převedl Vilém také na svůj rod, aby jej odlišil od dosavadních větví se sídli na hradě Albana (Castello di Albana, nyní součást obce Prepotto)[6] a hradě Prodolone (Castello di Prodolone),[7] (nyní součást obce San Vito al Tagliamento).[8] Následně pak existovaly tři rodové větve: Mels-Albana, Mels-Prodolone a Mels-Colloredo.[9][10]

Asquino I., prvorozený syn Viléma (Guglielmo) visconta z Melsu a pána z Venzone a Colloreda, se oženil s Amorosou, dcerou Asquina z Varmo (Vildivar) a Persu.[pozn. 3] Z manželství pošli 4 synové, z kterých zanechal potomstvo jen Nicolaus (r. 1385) a to syny: 1. Heinricha, 2. Johanna, 3. Adalricha a 4. Asquina II; Johann zemřel bezdětný, Heinrich měl syna Otu († bez potomků) a Wilhelma (Viléma) II., jehož syny byli Heinrich II. a Anton († bez potomků); Adalrichovým synem byl Nicolaus III., jehož syny byli Pantaleone II. (bezdětný) a Asquino II., který po sobě zanechal syny: 1. Fiorina († svobodný); 2. Jakoba († svobodný); 3. Nicolause II., jež měl syny Bertina a Aldigeria, přičemž Bertinův rod žil ještě po dvě generace, Aldigerio po sobě zanechal jen jednoho syna Anton II. († 1500 svobodný); 4. Johanna III., jehož potomstvo se během osmi generací rozrostlo do několika rodových větví a kolem roku 1700 Ludvíkem IV. vymřelo po meči. Ludvíkova dcera Maria Josepha Colloredo se provdala za Norberta Ernesta hraběte Liebsteinsky z Kolowrat;[11] 5. Friedricha II., jehož potomstvo získalo statky jejich příbuzných pánů z Waldsee, šlechtické hodnosti, privilegia a zřídilo si sídlo v Rakousku a Čechách.[12]

Z manželství Friedricha II. pošli synové: 1. Johann Baptist, jehož syn Vicardo zemřel bezdětný († 1568); 2. Ludwig, který měl dva syny: Thomase a Augustina (oba svobodné); 3. Johann III., jehož syn Anton IV. nezanechal potomky; 4. Friedrich III., který byl r. 1511 zavražděn (Savorgnan) a jehož syny byli: 1. Hieronymus I. († svobodný); 2. Johann V. († svobodný); 3. Mario, který byl r. 1586 hejtmanem Gemony (nyní Gemona del Friuli) a zanechal po sobě syny: 1. Hieronyma II.; 2. Livia; 3. Sillu; 4. Fulvia; 5. Friedricha IV.; 6. Lelia; 7. Ludvíka II. († 1598).[12]

Tři ze synů Maria (Marzio) z Colloreda dosáhli na rakouském dvoře významného postavení: 1. Fridrich IV., komorník císaře Ferdinanda I. a vyslanec na anglickém dvoře královny Alžběty, jež získal léno Dobra (Schönfeld, též Dobrovo) se vsí Flojanou (Bertoldsdorf, též Fojana, Fleana) a Cosarnem (nyní Kozarno); 2. Lelio, rytíř a komtur Maltézského řádu a kapitán kavalérie; 3. Ludvík II., ministr císaře Rudolfa II.; přičemž Ludvík II. a jeho bratr Lelio byli přijati do šlechtického stavu v hodnosti svobodných pánů na Gorizii (Görz) a uznáni se všemi privilegii potomky pánů z Waldsee. Císař Rudolf II. dne 19. března 1588 Fridrichovi, Leliovi a Ludvíkovi a všem ostatním členům z větve Asquina šlechtický stav potvrdil a dekretem z 31. července 1591 jim udělil dědičný titul říšských svobodných pánů (barona) s predikátem z Waldsee a potvrdil užívání tohoto rodového erbu.[13][pozn. 4]

Ludvík III. hrabě z Colloreda a Waldsee (1631–1693), syn Jeronýma IV. (1582–1638), se 20. srpna 1661 oženil s Marií Susannou Eleonorou hraběnkou z Zinzendorfu a Pottendorfu (1644–1704). Z manželství pošla jediná dcera Marie Josepha Antonie hraběnka z Colloreda a Waldsee (15. červenec 1672–1736 St. Pölten), jež se provdala za Leopolda Philippa knížete de Montecuccoli (1662–1698).[15] Manželství zůstalo bezdětné.

Marie Josepha Antonie kněžna de Montecuccoli zdědila v roce 1673 po svém otci hraběti Ludvíku III. Colloredovi z Waldsee česká panství Dymokury a Smidary, dům ve Vídni a na předměstí zahradu. Po soudní při (1701–1704) musela část dědictví postoupit příbuznému Jeronýmovi IV. z Vicartovy větve. Fideikomisní panství Opočno a Počernice, dolnorakouské alodiální panství Staatz se dvorcem Siebenhirten (nyní část obce Mistelbach) a Velim (Föllim, nyní část obce Poysdorf) tak obdržel Jeroným IV. hrabě z Colloreda a Waldsee (1674–1726). Kamilovi IV. (1712–1797) z Bernardovy větve odkázala po otci zděděná léna Dobra (německy Schönfeld, italsky Dobra, slovinsky Dobrovo, nyní Občina Brda) a Floyana (německy Bertoldsdorf, italsky Fleana, slovinsky Fojana, nyní Občina Brda), která Kamil kvůli dluhům prodal bratrovi Karlovi Ludvíkovi.[16]

Santa Sofia s palácem, v držení Colloredů 1615–1794

Jeroným /Girolamo IV. Colloredo z Waldsee (1674–1726), syn Ferdinanda /Federica (1635–1689),[17] přeložil sídlo své rodiny do Rakouska a Čech, v roce 1723 získal se svým bratrem Rudolfem (1676–1750) dědičný úřad nejvyššího zemského stolníka (jídlonoše) Českého království (Obersterbland-Truchsess des Königreiches Böhmen) a stal se zakladatelem knížecí linie Colloredo-Mansfeld. S chotí hraběnkou Janou Karolínou Kinskou (1675–1755)[18] měl čtyři syny: Karla, rytíře a komtura Řádu německých rytířů, čestného majitele a plukovníka rakouského pěšího pluku, polního maršálka a zplnomocněného ministra v Rusku, Anglii a Flandrech; Filipa, klerika, jež zemřel v 19 letech v Římě; Antona, velkopřevora v Čechách, vrchního majitele rakouského pěšího pluku a maršála císařovny Marie Terezie a Rudolfa Josefa I.

Rudolf Josef I., rytíř zlatého rouna, skutečný tajný rada a konferenční ministr, nejvyšší komoří, dědičný nejvyšší zemský stolník v Čechách a říšský vicekancléř byl 29. prosince 1763 povýšen do říšského knížecího stavu s titulem urozeného pána a 24. prosince 1764 mu byl knížecí titul udělen dědičně v primogenituře. S chotí Marií Gabrielou ze Starhembergu měl čtyři syny: Hieronyma, salcburského knížete-arcibiskupa, vicekancléře Svaté říše římské a vyslance u Svatého stolce; Josefa, rakouského polního maršála; Václava, komtura Řádu německých rytířů, rakouského polního maršála a ministr války; a Františka Gundakara, říšského vicekancléře a vrchního komisaře u Říšské soudní komory a který se oženil s hraběnkou Maria Isabellou z Mansfeldu.[19]

• 12. květen 1623: císař Ferdinand II. udělil titul „Wohlgeboren“ (Vysokorodný) Leliovi, Jeronýmovi a Rudolfovi z Colloreda
• 10. května 1624: císař Ferdinand II. povýšil do hraběcího stavu Rudolfa a Jeronýma z Colloreda hrabata z Waldsee a pány z Dobry (Schönfeld /Dobrovo) a Flegny (Flojana/Bertoldsdorf)
• 12. července 1646: český inkolát pro hraběte Horáce II. z Colloreda (1568–1646)
• 20. března 1666: moravský inkolát v panském stavu pro Ludvíka III. z Colloreda hraběte z Waldsee († 1693)
• 14. září 1671: český inkolát pro Ferdinanda (1635–1689) a Mikuláše z Colloreda hraběte z Waldsee
• 7. prosince 1694: český inkolát pro hraběte Jeronýma IV. z Colloreda (1674 - 1726)
• 27. února 1711: udělení titulu urozený pán (Hochwohlgeboren) bratrům Jeronýmovi IV. (1674–1726) a Rudolfovi (1676–1750) hrabatům z a na Colloredu, svobodným pánům z Waldsee, Opočna, Tloskova (Floskau) a Stožce (Staatz)
• 27. května 1715: moravský inkolát v panském stavu pro Jeronýma IV. hraběte z a na Colloredu (1674–1726)
• 24. prosince 1763: udělení říšského knížecího stavu a titulu urozeného pána, knížecí stav dědičný v primogenituře pro Rudolfa Josefa I. hraběte zu Colloredo (1706–1788)[13]

Do Čech přišli v 17. století Rudolf s Jeronýmem a získali zde majetek i postavení mezi českou šlechtou. Jeroným bojoval po boku Valdštejnů v bitvě u Lützenu a po smrti generalissima Valdštejna ztratil Slezsko, za což byl potrestán, později však byl omilostněn. Zemřel při další prohrané bitvě přímo ve válečné vřavě roku 1638.

Velkopřevor maltézského řádu a zemský velitel císařského vojska v Čechách, Rudolf Colloredo (1585–1657), v roce 1648 ubránil Prahu před Švédy a po válce zde zůstal natrvalo.

V roce 1763 povýšil císař František I. Štěpán do říšského hraběcího stavu Rudolfa Josefa, který působil v císařské ministerské radě. Vrchní velitel benátského vojska, Jan Colloredo, bojoval ve třicetileté válce, padl na Krétě při bojích s Turky roku 1649.

Colloredo-Mansfeldský palác v Praze

Antonín Theodor se roku 1760 stal maršálem a v letech 1777–1811 prvním olomouckým arcibiskupem. František de Paula Gundakar I. (1731–1807) si vzal Marii Izabelu, hraběnku Mansfeldovou, díky níž získal mimo jiné panství Dobříš, Obořiště a později ještě zdědil Nepomuk a Zelenou Horu. On i jeho potomci užívali jména Colloredo-Mansfeld.

Další příslušníci rodu převážně působili v armádě či ve státních službách. Jeroným Mansfeld (1842–1881) byl například rakousko-uherským politikem a předlitavským ministrem zemědělství.[20][21]

Část rodiny se po roce 1918 vystěhovala do USA. Franz Ferdinand Colloredo-Mansfeld (1910–1944) se roku 1941 přihlásil jako dobrovolník do britské armády a roku 1944 padl jako stíhač RAF.

V září 1939 se Jeroným Colloredo-Mannsfeld (1870–1942) připojil k Národnostnímu prohlášení české šlechty, stejně jako jeho synové Josef (1910–1990), Jeroným (1912–1998) a Weikhard (1914–1946, ten se zúčastnil už první deklarace 17. září 1938).[22] V roce 1942 byli všichni členové rodu, včetně těch žijících v zahraničí, prohlášeni za „nepřátele říše“ a veškerý jejich majetek v Čechách a Rakousku byl zabaven Německou říší.

Rodový majetek v Rakousku byl Colloredo-Mannsfeldům navrácen již v roce 1948, zatímco v České republice teprve po roce 1990, kdy v rámci restitucí získala rodina zpět část svého někdejšího majetku (zámky v Dobříši a ve Zbirohu a přibližně 20 000 ha lesů a rybníků), který jim byl již podruhé vyvlastněn při vysídlení německého obyvatelstva po druhé světové válce.

Členové rodu v současnosti žijí převážně v zahraničí. Střídavě také v Česku žije Jerome Colloredo-Mannsfeld (* 1949), a sice právě na zámku v Dobříši, který rod získal v rámci restitucí v roce 1998 zpět do vlastnictví. Dobříšské pozemky byly vydány stejným dílem Jeromovi a jeho sestřenici Kristině, dceři Josefa Colloredo-Mansfelda († 1990) v roce 2006. V dobříšském zámku dnes sídlí dvě muzea a hotel s restaurací.[23]

Rod uplatňoval restituční právo na zámek Zbiroh. Zámek byl Jeromovi Colloredo-Mansfeldovi vrácen již v roce 1990, ten jej však vzápětí prodal zpět českému státu.

Kristina Colloredo-Mansfeldová podala v roce 2007 žádost o navrácení sbírky umění z renesančního zámku Opočno ve východních Čechách. Soudním rozhodnutím z října 2007 byl požadavek krajským soudem v Hradci Králové zamítnut. Kristině se podařilo dosáhnout navrácení pozemků někdejšího panství v Opočně, nicméně zámek, který si podle prvního rozsudku směla převzít, byla nucena vrátit státu po rozruchu, který způsobil nález Ústavního soudu.[24]

Žádost o vydání zámku Opočno a také o podstatnou část zámeckého vybavení tak dodnes zůstává nevyřešená. Řízení však bylo v odvolání obnoveno a Colloredo-Mansfeldové se chtějí obrátit na Nejvyšší soud České republiky. Mezi předměty ve sbírkách, jejichž hodnota se odhaduje na více než miliardu korun, patří například umělecky cenný kočár, sbírka obrazů a několik tisíc předmětů jako historické zbraně a nádobí.[25] Dne 19. 5. 2020 Ústavní soud zamítl žádost o uznání státního občanství předka Kristiny Colloredo-Mansfeldové a tím i restituční nárok na zámek Opočno.[26]

Josef Colloredo-Mansfeld dle opakovaných zjištění Ústavního soudu podal na podzim roku 1940 Fragebogen – přihlášku k říšskému občanství, v níž se hlásil k árijské rase podle norimberských rasových zákonů a k loajalitě nacistickému Německu. Poté, co byla jeho žádost zamítnuta, jeho švagr, bratr jeho manželky Helmut Rabl, jenž byl v době druhé světové války členem SS (v hodnosti Hauptscharführera, SS-č. 275.745) se obracel dne 15. dubna 1942 na majetkový úřad říšského protektora se žádostí o podporu pro rodinu s argumentem, že jeho sestra Anne Marie "má podle výnosu z 6. 6. 1941 jako Němka německé občanství" a že Josef Colloredo-Mansfeld je "jen v nejmenší části Čech" (Cui bono restituce, 2006, kopie a překlad žádosti SS-Hauptscharführera Helmuta Rabla str. 89–94).

• Ludvík z Colloreda
• Lelius z Colloreda, syn Ludvíka
• Jeroným z Colloreda (1582–1638), komoří a polní maršál-poručík, syn Ludvíka
• Rudolf z Colloreda (1585–1657), polní maršál a velkopřevor řádu maltézských rytířů, syn Ludvíka
• Ludvík III. z Colloreda-Waldsee († 1693), polní důstojník, syn Jeronýma
• Jan Baptista II. z Colloreda (1598–1649), rakouský a benátský vojevůdce, polní maršál
• Jan Baptista z Colloreda († 1729), císařský vrchní dvorní maršálek (29. 8. 1726 – 12. 4. 1729)
• Kamil z Colloreda (1712–1797), zakladatel české větve rodu
• Jeroným z Colloreda (1674–1726), nejvyšší maršálek císařského dvora, habsburský guvernér v Miláně, moravský zemský hejtman, nejvyšší dvorský sudí Českého království
• Rudolf Josef I. z Colloreda (1706–1788), říšský vicekancléř
• Jan Baptista František z Colloreda (1731–1815)
• František de Paula z Colloreda-Waldsee (1799–1859) rakouský diplomat, vnuk Jana Baptisty Františka

• Karel Ludvík z Colloreda (1698–1767), zakladatel mantovské větve rodu
• Karel Boromejský z Colloreda (1718–1789), zemský komtur Řádu německých rytířů ve Vídni
• Antonín Teodor z Colloreda (1726–1811), arcibiskup olomoucký
• Jeroným z Colloreda (1732–1812), kníže-biskup salcburský
• Josef z Colloreda (1735–1818), rakouský dvorský válečný rada
• František de Paula Karel z Colloreda (1736–1806), císařský ministr pro vnitřní záležitosti
• Václav Josef z Colloreda (1738–1822), rakouský polní maršál
• Filip z Colloreda-Melsu (1778–1864), místodržitel řádu maltézských rytířů

• František de Paula Gundakar z Colloreda-Mannsfeldu (1731–1807), říšský vicekancléř, syn Rudolfa Josefa
• Rudolf Josef II. z Colloreda-Mannsfeldu (1772–1843), 3. kníže, skutečný první nejvyšší císařský hofmistr
• Jeroným V. z Colloredo-Mansfeldu (1775–1822), polní podmaršálek (něm. Feldmarschall-Leutnant)
• Ferdinand z Colloredo-Mannsfeldu (1777–1848), rakouský politik a podnikatel
• František de Paula Gundakar II. z Colloreda-Mannsfeldu (1802–1852), polní podmaršálek
• Josef František Jeroným z Colloredo-Mannsfeldu (1813–1895), státník
• Jeroným Ferdinand Rudolf Colloredo-Mannsfeld (1842–1881), politik, v letech 1875–1879 ministr zemědělství Předlitavska, později předák Strany ústavověrného velkostatku na Říšské radě
• Franz Ferdinand Colloredo-Mannsfeld (1910–1944), přihlásil se jako dobrovolník do britského letectva (RAF), kde působil jako stíhač
• Kristina Colloredo-Mansfeldová (* 1940), malířka, podnikatelka a žadatelka o restituci zámku Opočno
• Jerome Colloredo-Mannsfeld (* 1949), podnikatel, jediný přímý mužský potomek české větve rodu

• 
  Hrabě Rudolf z Colloreda (1585–1657)
• 
  Jeroným Colloredo-Waldsee (1674-1726)
• 
  Hrabě Jeroným z Colloreda (1732–1812), poslední kníže-biskup salcburský
• 
  František de Paula Gundakar z Colloreda-Mannsfeldu (1731–1807)
• 
  Kníže Josef Colloredo-Mansfeld (1813–1895)
• 
  Hraběnka Colloredo-Mannsfeld, od Philipa Alexia de László, 1913

• ZECHOVSKÁ, Markéta. Současné šlechtické rody pohledem médií (1990–2011). Dvě sondy: Colloredo-Mansfeldové a Kinský. Liberec, 2013 [cit. 2021-03-11]. 184 s. Bakalářská práce. Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, Katedra historie. Vedoucí práce PhDr. Milan Svoboda, PhD.. Dostupné online.
• HOŘEJŠ, Miloš. Podnikatel z donucení? Podnikatelské aktivity Josefa Jeronýma knížete Colloredo-Mannsfelda (1866–1957). Vydala Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě jako spis OU č. 176/2008. Výstup z mezinárodní konference Šlechtic podnikatelem – podnikatel šlechticem. 2008, roč. Nobilitas in historia moderna, první ročník, s. 137–159. Dostupné online.
• ZBORANOVÁ, Veronika. Obrazová sbírka šlechtického rodu Colloredo-Mansfeld na zámku Opočno se zaměřením na barokní neapolskou malbu. Brno, 2006 [cit. 2021]. 87 s. Diplomová práce. Seminář dějin umění Masarykovy univerzity v Brně. Vedoucí práce prof. PhDr. Lubomír Slavíček, CSc.. Dostupné online.
• HALADA, Jan. Lexikon české šlechty : Erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti. 1. Praha: Akropolis, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Colloredové, s. 34–35.

• Seznam českých, moravských a slezských šlechtických rodů

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Colloredové na Wikimedia Commons
• Stránky rodu Colloredo-Mansfeld
• Historie rodu na hejkalkovo.opocno.sweb.cz