Jeroným Colloredo-Waldsee

Po smrti druhého držitele colloredovského fideikomisu Ludvíka Colloreda v roce 1693 přešel fideikomis a některé další statky v Čechách, Dolních Rakousích a severní Itálii do rukou Jeronýma Colloreda z Waldsee, markýze di Santa Sophia, syna Ferdinanda Colloreda (1635–1689) z weikardské větve rodu.

Za svého života podobně jako ostatní členové rodu pěstoval úzké styky s italským prostředím a tamějšími příbuznými. Dopisoval si například se svým strýcem kardinálem Leandrem Colloredem (1639–1709), se svým starším bratrem Fabiem Antoniem (1672–1742), jenž si také vybral církevní dráhu a stal se arcibiskupem v Lucce, se vzdáleným příbuzným Johannem Baptistou Colloredem (1654–1729), který působil v letech 1715–1726 jako císařský vyslanec v Benátkách, s řadou členů rodu Rabattů – pocházela z něj i jeho matka Felicitas – a dalšími významnými osobami tehdejší doby.

Hrabě se také úspěšně včlenil do šlechtické společnosti v habsburské monarchii svým sňatkem. V roce 1696 se oženil s příslušnicí starého českého šlechtického rodu Kinských Johannou Charlottou Karolínou[pozn. 2] a hojně korespondoval s jejím rozvětveným příbuzenstvem. Spolu měli nejméně 12 dětí,[pozn. 3][3][4][pozn. 4] jen čtyři z nich se však dožily dospělosti.

Zároveň se ale Jeroným snažil stejně jako jeho předchůdce Ludvík prosadit v habsburské monarchii, což se mu začalo dařit již za vlády Josefa I. Výrazněji se však uplatnil až za vlády Karla VI., jenž jej v roce 1724 povýšil do říšského hraběcího stavu.

Cesta do vysokých dvorských funkcí ale nebyla ani v jeho případě jednoduchá. Nejprve musel projít vyššími zemskými úřady. Byl například nejvyšším dvorským sudím Království českého (1708–1714) a zemským hejtmanem Markrabství moravského (1714–1719). O jeho velkých ambicích svědčí to, že byl ochoten se zhostit různých diplomatických misí. Jednalo se tehdy o běžnou fázi v životě těch, kteří se nakonec uplatnili v nejvyšších dvorských funkcích. Na podzim 1715 se připravoval na cestu do Polsko-litevské unie, jež se však nerealizovala. V roce 1718 byl zase jmenován jedním z vyslanců, který měl uzavřít mír s Turky v Požarevaci.

Jeho kariéra ovšem vyvrcholila v posledních letech života, kdy se vrátil do rodné Itálie a působil jako habsburský guvernér v Miláně (1719–1726). Nakonec se propracoval jako první člen rodu mezi čtyři nejdůležitější dvořany Karla VI., když byl za prokázané diplomatické a úřední zásluhy na samém počátku roku 1726 jmenován do prestižní funkce nejvyššího maršálka dvora Karla VI. Zřejmě se počítalo s jeho dalším uplatněním v nejvyšších dvorských funkcích, tyto plány však záhy překazila Jeronýmova předčasná smrt (Vídeň, 2. února 1726).[pozn. 5]

Před plánovanou korunovací Karla VI. na českého krále získal dědičný úřad nejvyššího stolníka (jmenovací dekret datován 4. června 1723 v Laxenburgu krátce před císařovým odjezdem do Čech).[pozn. 6][6] Hodnost dědičného nejvyššího stolníka užívali Colloredové, potažmo Colloredo-Mansfeldové až do zániku monarchie v roce 1918.

Jeroným Colloredo, zřejmě zásadním způsobem poučen sporem, který vedl po Ludvíkově smrti a který jej připravil o velkou část alodních statků, rozhodl se v září 1707 pro velkou majetkovou transakci. Díky ní získal za statky Dolní Počernice a Záběhlice větší panství Drachkov a Tloskov ve Vltavském kraji. Pravděpodobně zde zamýšlel vytvořit další stabilní jádro rodového majetku, protože o dva roky později získal i blízké panství Petrovice.

Jeroným také vysoudil část dolnorakouských statků, ovšem nevlastnil již vídeňský palác, a tak ke svým tamějším pobytům využíval podnájmů. Zato někdy po roce 1705 přikoupil k panství Staatz dolnorakouské zboží Föllim (nyní součást obce Staatz). Kromě toho získal i dům v Brně, v němž bydlel zejména v době, kdy působil na Moravě jako zemský hejtman.[pozn. 7]

Erb rodu Colloredů

Tehdy ve velké míře využíval reprezentačních možností architektury a umění vůbec a právě tyto aktivity jej pomáhaly zviditelňovat v soudobé společnosti. Nechal přestavět pražský rodový palác (1715–1718) a také do historie fideikomisního centra v Opočně se zapsal řadou počinů. Po požáru přistoupil k přestavbě opočenského zámku, v němž byla nově umístěna kaple sv. Anny. Cílevědomě budoval zámeckou obrazárnu a knihovnu, jež dosáhla na konci jeho života počtu 900 svazků.[8] Stabilizoval nelehkou ekonomickou situaci kláštera kapucínů, za kterou mohly spory v rodině po smrti Ludvíka Colloreda. Na konci roku 1701 vše vyřešil novou fundací, kterou spolu s ním podepsalo dalších šest mužských členů rodu Colloredo. Kromě toho dovedl do konce jednání o obnově fary v Opočně, které spadalo od doby třicetileté války pod nedaleké Přepychy. V roce 1723 se místní obyvatelé dočkali a mohli přivítat prvního svého faráře. Jeroným také nechal opravit či přestavět několik kostelů včetně svatostánků v Opočně, Bystrém, Dobrušce či Novém Hrádku.[9]

Dědicem opočenského fideikomisu se stal jeho nejstarší syn Rudolf Josef Colloredo (1706–1788).