Hieronymus von Colloredo-Mansfeld

Narodil se jako druhý syn knížete Františka de Paula Gundakara von Colloredo-Mansfeld (1731–1807), který byl v letech 1767–1770 rakouským velvyslancem ve Španělsku a v letech 1788–1806 sloužil jako říšský konferenční ministr a vicekancléř. Byl považován za šedou eminenci vídeňského dvora. Matkou byla Marie Anna Isabela, kněžna z Mansfeldu-Fondi (1750–1794).

Rakouský pomník bitvy u Chlumu, Busta Hieronyma Colloredo-Mansfelda

Roku 1792 pro svou lásku k vojenskému stavu vstoupil do pluku svého strýce, hraběte Josef. Téhož roku se v hodnosti nadporučíka stal členem štábu generála Clerfayta. Během francouzských revolučních válek velel různým útvarům pěchoty. Roku 1794 jej Francouzi odvlekli jako rukojmí do zajetí v Paříži a měl být popraven. Podařilo se mu uprchnout a opět se zapojit do boje.[1] V roce 1796 vedl předvoj armády generála Wurmsera. Jeho bojištěm bylo převážně Švýcarsko. V roce 1805 v bitvě u Caldiera již jako generálmajor stál v čele granátníků a odrazil několik francouzských pokusů o dobytí této vesnice, za což byl oceněn Vojenským řádem Marie Terezie. Za služby v Itálii mimo jiné velel rakouskému zadnímu voji. Roku 1813 výrazně přispěl k vítězství Rakušanů v bitvě u Chlumce. Za to byl roku 1825 postaven pomník v podobě obelisku s reliéfní bustou Jeronýma Colloredo-Mansfelda u Varvažova.

Po povýšení na polního zbrojmistra velel levému koaličnímu křídlu v bitvě u Lipska. Poté táhl do Francie, kde byl u Troyes vážně raněn. Za statečnost byl vyznamenán komandérským křížem Řádu Marie Terezie.