Alžběta I.

Alžbětina předchůdkyně Marie I.

Její soukromý názor na náboženství není znám. Její církevní politika se vyznačovala pragmatickým přístupem. Jedním z Alžbětiných hlavních problémů byla legitimita jejího nároku na anglický trůn. I podle protestantského práva byla po určitou dobu prohlášena nelegitimním potomkem a poté nebyla podle katolických zákonů legitimizována. Vzhledem k nepřátelským postojům zahraničí, zvláště vzhledem k nárokům, které si činil na anglický trůn vdovec po Marii I., španělský král Filip II., to bylo velkým zdrojem nejistoty. Její rozchod s Římem ji však zřejmě z jejího pohledu učinil právoplatnou nástupkyní na trůnu. Alžběta a její rádci vnímali nebezpečí křížové výpravy proti Anglii. Byl tak v zásadě přijat protestantismus jako základ dalšího rozvoje Anglikánské církve, ale s některými prvky katolicismu, a byl odmítnut radikální puritánský pohled.

Roku 1559 začal parlament pracovat na zákonech založených na reformách započatých v době vlády Eduarda VI. s anglickým panovníkem jako vrchním představitelem církve. V Dolní sněmovně se tyto záměry setkaly s velkou podporou, ale ve Sněmovně lordů se proti nim vytvořila opozice, především ze strany biskupů. Alžběta v tomto případě měla štěstí, když využila nepřítomnost některých církevních hodnostářů, včetně arcibiskupa canterburského, a své záměry prosadila. Nový zákon o její svrchovanosti byl přijat 8. května 1559.

Všichni veřejní činitelé byli nuceni přísahat oddanost panovnici jako vrchnímu hodnostáři Anglikánské církve, jinak se vystavili nebezpečí zbavení funkce. Nicméně zákony týkající se kacířství byly zrušeny, aby se neopakovala perzekuce z doby vlády královny Marie. Byl také přijat zákon o náboženské jednotě, který stanovil povinnou návštěvu anglikánských bohoslužeb a povinnost používání Knihy společných modliteb (Book of Common Prayer) ve verzi revidované roku 1552. Ze strany katolické církve představovala definitivní rozchod exkomunikační bula papeže Pia V. vydaná v roce 1570, zřejmě jako akt podpory katolickým povstalcům ze severoanglických hrabství a v Irsku.[7]

Od jejího nástupu na trůn byl důležitou otázkou její sňatek. Nicméně se nikdy neprovdala a důvod není zcela jistý. Je možné, že důvodem byl její zážitek ze vztahu s Thomasem Seymourem. Nepotřebovala muže jako podporu pro svou vládu a sňatkem by riskovala ztrátu kontroly nebo ovlivňování politiky ze zahraničí. Na druhou stranu by její sňatek mohl přinést následníka, Alžběta ale možná věděla, že je neplodná.

Robert Dudley, hrabě z Leicesteru

Alžběta dostávala nabídky k sňatku často, ale reálně uvažovala pouze o jedné z nich. Byl to Robert Dudley, tehdy ještě pouze baron z Denbigh (ačkoli byl synem vévody z Northumberlandu), přítel z jejího dětství a pravděpodobně její dlouholetý milenec.[8] Když jeho žena Amy Robsartová zemřela za nevyjasněných okolností pádem ze schodů se zlomeným vazem, propukl skandál, který se stal nepřekonatelnou překážkou pro jejich společný vstup do manželství. Velmi dlouho se říkalo, že Robert zabil svou ženu, aby byl volný pro Alžbětu. Není ale nijak dokázáno, že Robert měl skutečně něco s její smrtí společného. Podle některých zpráv byla Amy těžce nemocná s rakovinou prsu. Nedávné pokroky v medicíně tvrdí, že ženy s touto diagnózou mohou mít spontánní zlomeniny kostí. Chůze ze schodů mohla způsobit zlomeninu páteře, která se pro Lady Dudley stala fatální. Alžběta po celý život vážně uvažovala o sňatku s Robertem Dudleym, a i po smrti jeho ženy oba ještě několik let doufali, že se budou moci vzít. V roce 1575, během divadelního představení na hradě Kenilworth, ji Robert naposledy požádal o ruku. Tak jako v minulosti jej znovu odmítla. Dudley byl jmenován hrabětem z Leicesteru, stal se členem státní rady a zůstal Alžbětiným nejlepším přítelem.

Po aféře s Dudleym se Alžběta ke svému případnému sňatku vyjadřovala zdrženlivě. Parlament na ni často naléhal, aby si vybrala ženicha, ale ona odpovídala vyhýbavě. Po její nemoci parlament požadoval, aby se buď vdala, nebo určila svého nástupce, aby se tak vyloučilo nebezpečí občanské války. Jako reakci na tento nátlak odročila jednání parlamentu až do roku 1566, kdy potřebovala zvýšit daně. Od roku 1570 začalo být starším členům vlády jasné, že se neprovdá, a její nejdůležitější rádce William Cecil začal hledat řešení nástupnického problému. Její neochota jmenovat svého nástupce ale zajistila bezpečnost jejího postavení proti možnému spiknutí.

Její neochota se provdat dala vzniknout legendě o "panenské královně", kterou Alžbětě účinně využívala i jako legitimizační nástroj své náboženské politiky.[9][10] Často se spekuluje o možném zdravotně-psychickém problému, který jí bránil mít sexuální vztah, nejspíše vaginismu.[11]

Nervozita obklopující nevyřešenou otázku následnictví je mnohdy patrná i v literatuře. Například drama Gorboduc (nazývané též Ferrex and Porrex), jehož autory byli Thomas Sackville a Thomas Northon, naráží na toto téma.[12] Další hrou, která navíc využívá legendy o králi Artušovi, zabývající se otázkou následnictví je The Misfortunes of Arthur (Thomas Hughes, 1587).[13]

Rozsah iberského panství za vlády Filipa II. Španělské državy v Novém světě byly cílem útoků anglických korzárů jako byl Francis Drake.

V rámci politiky vůči Skotsku se snažila dosáhnout odchodu Francouzů z této země, protože se obávala, že Francie chce napadnout Anglii a dosadit skotskou královnu Marii Stuartovnu na její místo. Její rada ji přesvědčila, aby vyslala vojsko na podporu skotských protestantských vzbouřenců a ačkoli výsledky tažení nebyly přesvědčivé, vedly k uzavření mírové dohody z Edinburghu, a k odstranění francouzské hrozby ze severu země. Když se Marie vrátila roku 1561 do Skotska, aby se ujala moci, měla země stabilizovanou protestantskou církev a byla řízena radou protestantsky zaměřených šlechticů podporovaných Alžbětou. Marie odmítla ratifikovat mírovou dohodu.

Marie se roku 1565 vdala za Jindřicha Stuarta, který byl také uchazečem o anglický trůn. Stuart se brzy stal nepopulárním a v únoru 1567 byl zavražděn spiklenci vedenými Jamesem Hepburnem. Za toho se krátce nato Marie provdala a zavdala tak příčinu k podezření, že se na Stuartově vraždě podílela.[14] Tyto události vedly k Mariině porážce a uvěznění, avšak podařilo se jí uniknout do Anglie. Alžběta se nechtěla angažovat ve prospěch Marie ve Skotsku, a tak ji nechala uvěznit. To se později stalo záminkou několika vzpour na severu země. Marie se asi neangažovala ve všech těchto katolických nepokojích, které zasáhly zemi v letech 1571 až 1586, a jejichž cílem bylo její dosazení na anglický trůn. Alžbětin hlavní vyzvědač Francis Walsingham však předložil dopisy, které Marie poslala vzbouřencům, a to pomohlo královské radě přesvědčit Alžbětu, aby byla Marie souzena za zradu a 8. února 1587 popravena.[15]

Marie Stuartovna

Po neúspěšné okupaci Le Havre byla další vojenskou výpravou na kontinentu podpora protestantských nizozemských vzbouřenců proti vládě Filipa II. V prosinci 1584 vytvořil Filip II. alianci s katolickou ligou, a tím se zvýšil vliv Španělska v Nizozemsku a nebezpečí invaze Španělů do Anglie. Anglie reagovala uzavřením mírové dohody z Nonsuchu, kde přislíbila vojenskou pomoc Nizozemsku. Tato dohoda byla zahájením anglo-španělské války, která skončila až podpisem mírové dohody v Londýně roku 1604.

V polovině července 1588 vyrazila španělská Armada, velká flota válečných lodí, směrem k Anglii, aby podpořila španělskou invazi do jihovýchodní Anglie podporovanou vévodou z Parmy. Vlivem špatného odhadu situace, nešťastných náhod a útoku zápalných anglických lodí utrpěla španělská flota velké ztráty v bitvě u Gravelines. Její lodě, které přečkaly útok zápalných lodí, vyrazily na severovýchod a podél irského pobřeží, kde flota utrpěla další ztráty. Do Španělska dorazily jen zbytky původní mocné floty. Angličané si nebyli jisti, jaké ztráty Španělé utrpěli, a tak chystali obranu pobřeží. Když nedošlo k žádné invazi, byly konány děkovné bohoslužby v katedrále svatého Pavla. Porážka španělského vojska byla využita jako oslava Alžběty i protestantské Anglie.[16] Nicméně toto vítězství neznamenalo konec války se Španělskem, které dále ovládalo Nizozemsko a hrozilo případnou další invazí. Pokus o protiakci v následujícím roce 1589 však získané výhody zredukoval. Útočná flota 150 lodí a 23 000 mužů pod vedením Francise Drakea ztratila v akcích u španělských a portugalských břehů a při návratu bouřlivým mořem 40 lodí a přes polovinu mužstva a nedokázala zásadně oslabit ani Španělsko ani Portugalsko.

Když se stal protestant Jindřich IV. francouzským králem, poslala mu Alžběta vojenskou pomoc, aby mohl stabilizovat své postavení. Jindřichův nástup se setkal s velkým odporem katolické ligy a Filipa II. a Alžběta se obávala ovládnutí francouzských přístavů Španěly. Nicméně tažení bylo neúčinné. Lord Willoughby neuposlechl Alžbětiny příkazy a potloukal se severní oblastí Francie s 4000 vojáky. Podobně neúspěšné bylo i vojsko pod vedením Johna Nerreyse v Bretani. V tomto tažení se projevovala její ztráta kontroly nad vojenskými veliteli v zahraničí.

Obchodní i diplomatické vztahy navázala Anglie s Osmanskou říší a berberskými státy, především Marokem. Dodávky olova a cínu pro výrobu děl a také munice měly za cíl oslabit katolické státy Středomoří, především Papežský stát a Španělsko.

Irsko bylo jedním ze dvou království, kterému vládla, ale jeho katoličtí obyvatelé využívali jakoukoli možnost spiknutí s jejími nepřáteli. Uplatňovala politiku darování půdy v Irsku svým dvořanům, aby tak omezila možnost vytvoření základny vzpour podporovaných Španěly.[17] V potlačování vzpour byla uplatňována taktika spálené země a zabíjení obyvatel (včetně žen a dětí). Uvádí se, že například při potlačení vzpoury roku 1582 bylo zabito asi 30 000 Irů.[18] V letech 1594 až 1603 vypukla v Irsku velká vzpoura vedená Hughem O'Neilem, podporovaná Španělskem, tzv. devítiletá válka.[19] V létě roku 1599 vyslala Alžběta do Irska armádu o 17 000 mužích pod vedením jejího oblíbence Roberta Devereuxe, 2. hraběte z Essexu, ale ten nebyl schopen dosáhnout rozhodujícího výsledku a bez jejího svolení se vrátil zpět. Byl popraven v Londýně za účast na pokusu o puč. Velení expedičních sil v Irsku převzal Charles Blount, kterému trvalo tři roky, než vzbouřence porazil.

Za vlády Alžběty I. se také zintenzivnila snaha vytvořit první trvale osídlenou anglickou kolonii v Americe. Realizace tohoto úkolu se ujal sir Walter Raleigh, ale jeho plány kolonizovat území Severní Ameriky (zahrnující oblast současné Severní Karolíny a Virginie) skončily neúspěchem.[20] Přesto vytvořily základ pro další kolonizaci, ke které došlo za vlády Jakuba I.