Carl Gustav Jung

Jako syn protestantského faráře prožíval všechny otcovy pochybnosti spojené s vírou. Jako velmi citlivé dítě se často oddával osobní imaginaci, při níž se pokoušel navázat kontakt s Bohem. Vzhledem k velikému množství duchovních hodnostářů v rodině se předpokládalo, že i jeho dráha půjde v otcových stopách. Poté, co objevil v rané dospělosti filosofii a literaturu, rozhodl se vymanit z rodinné tradice a nechal se zapsat ke studiu lékařství. Po absolutoriu se specializoval v oboru psychiatrie.

V letech 1895–1900 studoval na univerzitě v Basileji a později Curychu. Curyšská univerzita měla svoji klinickou bázi v Burghölzli a Jung se stal jejím lékařem v roce 1900. Ústav vedl Eugen Bleuler, který se zabýval spíše tradičním popisným zkoumáním duševních chorob. V opozici k filosofické psychologii se Jung zabýval experimentální psychologií, v níž odvozoval zákony se stejnou platností jako ve vědě. Se svým spolupracovníkem Franzem Riklinem významně přepracovali Bleulerem používaný asociační test, rozšířili škálu podnětných slov i asociačních párů. Asociační test tak pro Junga představoval bránu k obsahům nevědomých komplexů v lidské psychice. Ve fabulacích duševně nemocných nacházel podobnosti s mýty a tuto shodu chápal jako projev společné základny individuální imaginace a vědomí celé lidské rasy. Studoval mytologii a sbíral materiál přeludů, halucinací a snů pacientů, který se mu zdál pro tuto teorii relevantní.

V určitém slova smyslu se hovoří o vztahu učitele a žáka, avšak spolupráci Junga s Freudem charakterizuje především důvěra a přátelství. Jung se poprvé setkal s Freudem v roce 1907, jejich spolupráce trvala do roku 1912. Pro Freuda znamenal Jung nejinspirativnější prvek jeho psychoanalytického hnutí, především se shodovali ve výzkumech v oblasti hysterie. Freudovská psychoanalýza, která se zaměřovala na sexuální původ neurózy, však připadala Jungovi příliš omezená, přál si pracovat s „trajektorií“ neurózy a jejími implikacemi pro budoucí vývoj pacienta. Stejně tak pojetí komplexu jako jakéhosi homosexuálního rezidua z psychických prožitků raného dětství mu připadalo silně omezující.

Objev fantazií americké spisovatelky Frank Millerové jej přivedl k podvědomým tvořivým imaginacím, mytologickým snům a fantaziím, které měly veskrze neosobní charakter. Subjekt se vrací k archaické mimoslovní formě výrazu. Zatímco pro Freuda byl symbolismus z větší části důsledkem historického a kulturního kontextu, Jung kladl na tyto faktory minimální důraz a zaměřil se na neosobní vrstvu lidské duše, kterou nazval kolektivní nevědomí. Zde se začaly společné cesty rozcházet. V roce 1912 vydal Jung studii Symboly proměny, kde odmítl Freudův přílišný důraz na sexualitu a na příkladu symbolismu vizí Frank Millerové rozšířil pojetí libida jako obecné psychické a životní energie zaměřené na cíl. Freud nebyl schopen přijmout cokoli, co by bylo v neshodě s jeho teorií, kterou už mezitím povýšil na dogma.

Vztah Freuda a Junga neměl jen vědecké, ale i osobní pozadí. Freud se rozhodl Junga adoptovat a „po vzoru patriarchů jej pomazat in partibus infidelium – v zemi nevěřících“. To později založilo problém, jak se vymanit z otcovské autority, a to zejména ve chvíli, kdy se objevil vztah konkurence. Jung v roce 1911 stanul v čele Mezinárodní psychoanalytické společnosti, kde setrval do roku 1914.

Jung se snažil zachytit a popsat nějakou praktickou metodiku, jak se člověk může vypořádat se svým nevědomím. Byl si vědom toho, že náboženské filosofie, metafyzické systémy nebo symbolická imaginace pracují s tímto faktem. Psychologické výpovědi mají podle něj stejnou váhu jako výpovědi vědeckého rázu, jakými disponuje například fyzika. Jung v této souvislosti zavedl pojem psychické reality, kterou moderní osvícené pojetí člověka odkazuje mimo skutečnost. Neustále se snažil zdůrazňovat empirickou povahu duševních výpovědí a byl si zároveň vědom, že pro moderní vědecký názor nebude snadné tento fakt přijmout. Poukazoval na nebezpečí plynoucí z oddělení psychického světa od racionalisticky chápané skutečnosti. Na mnoha místech vyslovil předtuchu nebezpečného vlivu nezpracovaných nevědomých archetypů, která se mu splnila druhou světovou válkou.

V těchto úvahách dospěl Jung k podstatnému zjištění, že vědomí a nevědomí se k sobě chovají komplementárně a kompenzačně. Po vzoru matematické vědy vytvořil pojem transcendentní funkce, faktor vědomí a faktor nevědomí tvoří jednu psychickou funkci, podobně jako komplexní číslo určuje poměr jednotlivých komponent. Různé varianty vztahu vědomých a nevědomých faktorů jsou charakteristické pro různé typy duševního onemocnění.

Jung pracoval na koncepci psychologických typů. Zavedl dvojí kategorii povahy podle zaměření libida, introvertní (orientovaná do svého nitra) a extrovertní (orientovaná na vnější svět). Později klasifikaci doplnil o čtyři základní funkce lidské psychiky (myšlení, cit, vnímání, intuice). V této souvislosti hovořil o diferenciaci (rozlišení) jednotlivých funkcí, přičemž nejméně diferencovaná psychická funkce patří u jednotlivce do oblasti osobního nevědomí.

"Bollingenská věž", vila C. G. Junga

V roce 1923 zahájil Jung stavbu věže v Bollingenu, obydlí, které je živoucím důkazem jeho dalšího objevu, psychického středu v lidské duši – Self neboli bytostného Já. Bollingenská věž, kterou psycholog neustále vlastními silami rozšiřoval, nebyla jen místem setkávání s různými osobnostmi, ale především symbolickým vyjádřením osobního růstu k celistvosti kombinací praktické životní orientace a zpracováním snové imaginativní látky. Pracoval přesně v intencích svého zjištění, že projekcí nevědomých obsahů do reality se stávají obsahy viditelné. Stavba tímto překračovala svůj symbolický význam.

Koncem 20. let začal Jung studia alchymistického symbolismu, obracel se ke starým filosofickým mistrům (Mistr Eckhart, Paracelsus, sv. Augustin aj.), zkoumal křesťanství, jeho heretická hnutí a symbolismus, sám se účastnil objevení gnostických svitků z egyptského Nag Hammádí. Na půdě religionistického spolku Eranos se setkal s Mirceou Eliadem, Károlem Kerényim. S Richardem Wilhelmem pracoval na interpretaci Tajemství zlatého květu, esoterického textu čínského taoismu, napsal předmluvu k čínské knize proměn I-ťing.

Veškerou získanou látku a znalosti trvale konfrontoval se svojí praxí psychiatra, jejíž spektrum klientely se pohybovalo od obyčejných pacientů psychiatrického ústavu v Küsnachtu až po známé i zámožné osobnosti (dcera Jamese Joyce, spisovatel Hermann Hesse, dcera Johna D. Rockefellera). Pořádal přednášky, psal články do odborných časopisů, studoval myšlení primitivních afrických kmenů.

Na Basilejské univerzitě se v roce 1943 stal řádným profesorem lékařské psychologie, aniž by přerušil svou psychiatrickou praxi. Jeho nadmíru široký záběr vědomostí mu umožňoval vyjadřovat se fundovaně k současnému dění. Často se vracel ke svým textům a přepracovával je ve světle nově nabyté zkušenosti s religiózními a esoterními systémy. Symbolika alchymistických obrazových sérií jej přivedla ke koncepci dvojice archetypů anima a animus, přičemž mužskému světu tvoří nevědomý protějšek anima (ženská část duše) a naopak. Rozvíjením symboliky dochází adepti alchymie ke kontaktu s nevědomím a jejich psychický střed ve vědomém já se přesouvá směrem k Self. Stejnou charakteristiku našel Jung u snové imaginace, což jen podtrhlo teorii o zaměřenosti lidské psychiky na cíl (teleologie), který nazval procesem individuace a ztotožnil s vytvořením psychického středu v bytostném Já. Jako nástroj takto zaměřené terapie použil aktivní imaginaci, při níž klienti často zpracovávali své vize do obrazů, které po vzoru mandal východu zobrazují psychickou celost osobnosti v řádu kosmu.

Jung své myšlenky na vývoj lidské duše neodděloval od biologické evoluce člověka. Nikdy však samostatně netematizoval evoluční teorii a vždy se držel svého psychologického úhlu pohledu. Jako psychologickou nutnost v rámci vývoje lidského myšlení viděl například přijetí čtvrté nevědomé psychické funkce do oblasti psychologie vědomí, takže jej vyhlášení dogmatu o nanebevzetí Panny Marie papežem Piem XII. v listopadu 1950 nijak nepřekvapilo, a to právě s ohledem na nauku o Nejsvětější Trojici. V souvislosti s pojmem synchronicity (nepříčinné spojení dějů) byl dotazován fyzikem Wolfgangem Paulim na možnost analogie při přechodových dějích elementárních částic. Při této příležitosti překročil i některá vědecká paradigmata, když v souvislosti se synchronicitou uvažoval, že psýché nemusí být vázaná na mozek, není lokalizovaná v prostoru nebo že je prostor psychicky relativní.

Jungovy výzkumy položily základ typologii osobnosti zvané socionika. V 60. letech 20. století ji vytvořila litevská socioložka Aušra Augustinavičiūtė. Socionika je dodnes používanou metodou.[5]

• AMMAN, Ruth, RIEDEL, Ingrid (eds.): Kniha obrazů. Poklady z archivu Institutu C. G. Junga v Curychu. Praha: Portál, 2018. ISBN 978-80-262-1396-3
• ANTIER, Jean-Jacques: Carl Gustav Jung aneb zkušenost s božstvím Brno: Emitos, 2012 ISBN 978-80-87171-28-8
• JACOBI, Jolande: Psychologie C. G. Junga. Praha: Portál, 2013. ISBN 978-80-262-0353-7

  JACOBI, Jolande: Psychologie C. G. Junga. Psychoanalytické nakladatelství, 1992.

• JAFFÉ, Aniela: Vzpomínky / Sny / Myšlenky C. G. Junga. Praha: Portál, 2015. ISBN 978-80-262-0803-7
• KERR, John. Nebezpečná metoda: příběh Junga, Freuda a Sabiny Spielreinové 1. vyd. Praha : Prostor, 1999. ISBN 80-7260-009-5
• HAYMAN, Ronald: Život C.G. Junga. I., Zrození psychomága (1875–1917) 1. vyd. Praha : Práh, 2001. ISBN 80-7252-046-6
• HAYMAN, Ronald: Život C.G. Junga. II., K pramenům moudrosti (1918–1961) 1. vyd. Praha : Práh, 2001. ISBN 80-7252-047-4
• HILLMAN, James, SHAMDASANI, Sonu: Nářek mrtvých. Psychologie po Jungově Červené knize. Praha: Portál, 2014. ISBN 978-80-262-0619-4
• KAST, Verena, RIEDEL, Ingrid: Vybrané spisy C. G. Junga. Praha: Portál, 2014. ISBN 978-80-262-0719-1
• McGUIR, William, HULL, R. F. C. (eds): Rozhovory s C. G. Jungem. Praha: Portál, 2015. ISBN 978-80-262-0914-0
• RAFAILOV, Boris: C. G. Jung v zrcadle filosofie. Brno: Emitos, 2010. ISBN 978-80-87171-14-1
• RICHABAECHER, Sabine: Život mezi Jungem a Freudem. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-262-0005-5
• ŘÍČAN, Pavel, BRICHCÍN, Petr: Dobro, zlo a lidský vztah v jungovské perpektivě, 2001 Dostupné online
• SHAMDASANI, Sonu: C. G. Jung - Život v knihách. Praha: Portál, 2013. ISBN 978-80-262-0488-6

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Carl Gustav Jung na Wikimedia Commons
• Osoba Carl Gustav Jung ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Carl Gustav Jung
• (německy) Institut C. G. Junga
• (anglicky) The International Association for Analytical Psychology
• České stránky o C. G. Jungovi